Gruzie - Kavkaz 2016 - 2. část

Pokračování prvního článku: Gruzie – Kavkaz 2016

Den 7.
Bačův pes se ale celou noc důkladně stará svým štěkotem o to, abych oka nezamhouřil, takže notně rozlámaný lezu za svítání ven, což je při té bídě celkem vysvobození. Počasí nám stále přeje (možná až moc), však to mám objednané.

Ranní idylka

Než stihneme uvařit, objevuje se místňák, hned se dáváme do řeči, Gruzínsko-česky, jak jinak. Povozí nás na koni, dostává loknout slivky, to se mu náramně líbí a jede dál proti proudu hledat své stádo.

Vozíme se :-)

Slivka našemu kamarádíčkovi chutnala!

Za chvíli se zpoza zátočiny vyloupnou i Hanka s Michalem, tak hurá, shledali jsme se a pokračují hned dál, že je prý v pohodě doženeme. Při pohledu na rosou promáchané stany tedy nevím.
Slunko pochopitelně svítí všude, jen naše příbytky jsou obklíčeny jediným stínem široko daleko, takže dlouho čekáme, než uschnou, pak už nás čeká nejobtížnější část treku, přechod sedla Atsunta pas.

Hned u prvního potoka bychom měli brodit, ale světe div se, čeká nás tu náš kámoš, kterému tak moc chutnala slivka a že prý nás převeze. To se nám zprvu nezdá, odmítáme a s rozvahou šachových velmistrů chodíme podél břehu sem a tam, až nám dojde, že převoz bude méně riskantní, než se vykoupat při brodění.

Když Tomáš našemu zachránci podává první krosnu, ta týpka skoro shodí z koně. Děsně se s úsměvem od ucha k uchu diví, co to sebou vláčíme? Pak už jedeme jeden po druhém i my. A bez namočení! Dělíme se tedy opět o slivovici a mažeme hore kopcom.

Výškové metry začínají naskakovat, a co vám budu povídat, je to pěkná mordovina. Všude okolo jen rozpálená břidlicová suť, nehostinná krajina. Výhledy na okolní čtyřtisícovky jsou ale parádní. Škoda že je přes čůrky potu skoro nevidím…
Na sedle (Atsunta pas – 3464mnm) s Radkou opět doháníme partičku poláků na kolech, prohodíme pár slov a kocháme se výhledy na všechny strany. Kazbek je bohužel v mracích.

Po nezbytné skupinovce s ostatními velice rádi mažeme dolů, pryč z místního povětří.
Po nějakých dvou kilometrech měl být plácek na stanování i s vodou. Plac tu sice je, to mapa nelhala, voda však nikoliv. Smutně hledíme na dna svých lahví a jsme nuceni šlapat dál. Den už opět přechází v podvečer, rychle se ochlazuje, vyhlídky nic moc.
Nakonec vodu i místa na stan nacházíme a žízní neumřeme, alespoň pro tentokrát. A výhled je k nezaplacení!

Zase těstoviny ze sáčku... to bude dobrota!

Den 8.
Ráno něco pofotíme, obloha doslova hoří, snídáme a začínáme snít o tom, jak se dnes dokodrcáme dolů do Shatili a nacpeme si pupky k prasknutí. Jo, to by šlo!
V tomto duchu se vlastně nese celý den. Sestup prokládám borůvkovými orgiemi poblíž další vojenské stanice. Vojáci si nás nevšímají, dokud jim nevlezeme skoro až na dvoreček a nesplašíme psa. Jen mávají, kudy vede cesta, nic víc po nás nechtějí.
To vše dokresluje pohled na ledovce.

Vpravo vzadu je Tebulosmta (4497 mnm), nejvyšší hora Východního Kavkazu a Čečenska.

Prudký sestup březovým hájem je docela očistec (jak jsem nadával v duchu na výstup, tak se přesvědčuju, že sestup je horší… po kolikáté už?), ale v hlavě už mám jen šašliky, chačapuri a další gruzínské speciality a to mě žene kupředu.
Nezastaví nás ani kamenité koryto místní říčky, díky kterému musíme občas vysoko do okolních strání, abychom po chvíli zase zklesali až k řece.
Pak konečně zahlídnu první kamenné domky. Sláva!

První osada za sedlem, Kavkaz, Gruzie.

U cesty klučina jménem Ferdia prodává místní drahokamy, jde o krásné krystaly křemene. Každý si za pár zlaťáků jeden kupujeme, takže byznys vzkvétá a máme něco na památku. Tady moc lidí neprojde, takže má prcek nesmírnou radost.

Ferdia

Kousek před vesnicí Mutso je závěrečná kontrola, odevzdáváme pasy dvěma usměvavým vojákům a za deset minut už si to mastíme dolů údolím vstříc nášupu.
Jsou tu dvě hospody, ale co je nemilé, jsou zavřené… Místní v jedné pečou chleba, ale prodat nám jej nechtějí, že prý je na nějaký trh nebo co, divné…

Pečení chleba

Celkově tu ze všech nevyzařuje přílišná pohostinnost. Chceme si domluvit odvoz do Shatili, je to nějakých 10 kilometrů a chtějí po nás 100Gel, což je nehoráznost v porovnání s tím, za co jsme tu doteď jezdili. Snažíme se samozřejmě smlouvat, ale jsme v těžké nevýhodě, v podstatě nemáme na výběr. Nakonec jedeme za 80Gel, řidič je nepříjemný jako osina v zadku, dost divné je toto údolí… tím ale naše dnešní trable teprve začínají.
V Shatili vystupujeme, jde se na průzkum, vesnice vypadá impozantně a mě už kape slina při pomyšlení na nášup.

Shatili, nejzachovalejší vesnice, kterou jsme v Tušetii navštívili, Gruzie.

V domečcích pod samotnou vesnicí se ptáme po hospodě, ale posílají nás od čerta k ďáblu a vždy když dojdeme k určenému domku, nic tam není. Lidé jsou jacísi odměření, prostě divné.

Jdeme k domku s velikým nápisem Shop, je tu zavřeno, nikde nikdo. Když už tam zevlujeme tak dlouho, že začínáme být podezřelý, vyloupne se z vedlejší chýše majitelka, že má prý zavřeno. Když jí asi desetkrát říkáme, že chceme něco nakoupit a asi u toho opravdu vypadáme dost hladově, bere tedy milostivě klíče a s nelibostí otevře.
Bohužel není tu opravdu nic moc, kupujeme pivko a nějakou limču, hned na zápraží to do sebe soukáme a přemýšlíme co dál. To přece není možné, že by tu nic nebylo. Kde je ta gruzinská pohostinnost?
Házíme bágly na hromadu u řeky, Tomáš jde prolézt pořádně pevnost nad řekou a já s Michalem jdeme za vesnici, kde jsou ještě nějaké další domky.

A hle! U jednoho z nich mě vítají naši staří známý z Polska! Válejí se na trávě, vykoupaní, najedení, no to musí být ráj!
Hned nám líčí, jak je to tu dobré a že ať dojdeme sem, tak hurá! Domlouváme si s paňmámou, že za hodinku přijdeme na pozdní oběd a běžíme pro ostatní.
Pak už jen blahodárná sprcha, jídlo, prostě pohodička…

Shatili, Gruzie.

Odpoledne prolézáme celou pevnost, je velice zachovalá a v podstatě všude se dostaneme, impozantní dílko. V několika věžích se lze dle nápisů dokonce ubytovat se vším komfortem.

Postupně se dost kazí počasí, takže už za vydatného lijáku kujem pikle, co dál. Michal s Hankou si domluvili ubytování, já s Radkou a Tomášem plánujeme přespat v jedné z opuštěných věží.
Nakonec i Tomáš zleniví a stěhuje se do cimry vedle hospody, to my s Radkou v dešti běžíme do pevnosti, nacházíme poměrně čistou místnost ve třetím patře jedné z věží s výhledem na údolí, rozbalujeme spacáky, vaříme a užíváme se pohodičku končícího dne.

Naše ležení v jedné z opuštěných věží, Shatili, Gruzie.

Den 9.
Ráno kolem osmé už v plné síle opět stepujeme před hospodou a ptáme se paní domácí, zda by neměla na prodej kousek chleba. Ta nám s provinilým výrazem omluvně lámanou angličtinou vysvětluje, že bohužel nemá čerstvý, ale jen včerejší dovezený z Tbilisy.
Jářku já bych skočil i po týden starém! Bereme jej všema deseti, peníze vůbec nechce, že je to prý dárek! Tak teď se pro změnu cítíme provinile my.

Domlouváme si tedy snídani, abychom tu alespoň nějakou útratu nechali. Vaječná omeleta, chléb, ovoce, med, čaj, prostě ráj na zemi… opět se cpu jako protržený! Domácí kolem nás skáče, jako bychom platili zlatem. Vrcholem všeho je, když nás omluvně prosí kolem desáté hodiny, zda bychom jeden stůl neuvolnili, že její děti, sedící opodál, ještě nesnídali. Tak takto vypadá starost o hosty po Gruzínsku. Nezůstaneme tu raději?

Před dvanáctou už jsme ale nachystaní u cesty na o den dříve domluvenou maršrutku, která jede do Tbilisi. S Radkou a Tomášem jedeme jen do Roshky a dáme si další výšlap.
Bohužel tím, že jedeme nejkratší vzdálenost, nastupujeme jako poslední, takže v úplně nacpané maršrutce dostáváme čestná místa v uličce. Sedám na batoh a doufám, že cesta nepotrvá dlouho. Samozřejmě omyl…

Třepeme se rychlostí deseti kilometrů za hodinu po cestě plné kamení, výmolů a brodů do dalšího vysoko položeného sedla. Chvílemi prší, psa by nevyhnal. Nad sedlem majestátně krouží několik orlů, jsou vážně velicí, takže i místní fotí mobily o sto šest, to budou panečku fotečky.
Cestou dolů najednou řidič vyskakuje z auta, všichni ven, kolo je v háji! No, to bude zajímavé, pomyslíme si… Ale během deseti minut je vyměněno a můžeme se kodrcat dál. Tady jsou všichni řidiči zjevně také zruční automechanici.

Výměna kola a frčíme dál.

Hned vedle prodává včelař svoje tekuté zlato. Všichni dostávají ochutnat, nikdo bohužel nic nekoupí. Vzal bych si moc rád, ale kdo by to sebou tahal :-(

Místní včelař se svým malým nástupcem.

Po čtyřech hodinách nás konečně řidič vysypává na příslušné odbočce a nám nezbývá než doufat, že je to ta správná.
Je tu pusto a prázdno. Nad hlavami nám hřmí, nakládáme na záda své macky a suneme se ostrými serpentinami po blátivé cestě vzhůru. Tu a tam kolem profrčí džíp, to mě naplňuje optimismem a už zase myslím na to, jak si nahoře ve vsi dáme něco dobrého.

Svižným tempem po dvou hodinkách už šmejdíme po vesnici, která je však docela zklamáním. Už žádné úhledné břidlicové domky, jen chýše stlučené ze všeho možného, ale hlavně je to nehorázná díra, nikde nikdo.
Odchytáváme jednoho z místních, ptáme se na cestu k sedlu a na možnosti, jak se tu někde najíst. Ochotně telefonuje domů ženě, zda by nebylo alespoň chačapuri, ale ta ho očividně zjezdí, že ani náhodou.
Se smutným výrazem nám tedy sděluje, že nic nebude a nás čekají opět jen těstoviny ze sáčku, to bude velká dobrota.

Den 10.
Neboli den odpočinkový. Hnát se přes sedlo až do Juty by byl zbytečný záhul, máme tudíž jen skromný cíl. Pod sedlem jsou jezera, dojdeme tedy tam, něco pofotíme, načerpáme síly a až zítra půjdeme dál.
Mezitím se stíhám opět nehorázně nacpat borůvkami, pak už odpoledne jen pohodička ve stanu s knihou.
Později se tak zatahuje, že nám je již jasné, že z focení nic nebude, nezdar ještě umocňují první kapky dopadající na stan. Takže dobrou noc.

Den 11.
Ráno je jako malované, závěrky cvakají jako o závod.

Po východu se obloha definitivně zavírá. Brzký odchod se tedy nekoná, musíme ve větru alespoň částečně usušit stany, což jde jen velmi pomalu. Až kolem desáté odcházíme hledat cestičku do sedla. Ta vede nejdříve podél svahu a jen mírně stoupá k ledovci, pak se ale obrací přímo proti kopci a zde začíná ta pravá mordovina.
Krpál jako do střechy a jedno velké suťovisko, takže uděláte jeden krok a dva zpátky. Velká zábava, podpořená těžkým báglem, chladným větrem a nulovou viditelností.

Kolem oběda nás však vítá Chaukhi pass s jeho 3300 metry nad mořem, dokonce i slunko vykukuje. Sedáme na batohy, svačíme darovaný několik dní starý chleba (moc dobrý a ještě jednou díky!) s májkou (zlaté dědictví i na Kavkazu chutná skvěle) a čekáme na Tomáše, který ještě bojuje v kamenolomu pod námi.

Mrzí mě, že když už jsme se sem vyškrábali, nevidíme z hola nic. No co naděláme…
Cesta ze sedla už jde jedna báseň, slunko tu praží a my vyhlížíme Jutu, která by měla být jen pár kilometrů pod námi. Kavkaz tu vypadá spíše jako Dolomity.

Za sedlem Kavkaz hodně připomíná spíš Dolomity v Itálii.

Potkáváme turisty, kteří zvěstují, že je Juta moc pěkná, tak hurá. Určitě tam bude i nějaké to jídlo.
Bohužel, jakmile se po hodince svižného klesání přiblížíme k vesnici, čeká nás zklamání. Korzují tu turisté v riflích, navonění, vymydlení a je jich na můj vkus příliš.

Po dnech v opravdové divočině je to jako narazit do zdi, prostě děs. Nad vesnicí stojí chata evropského stylu, kolem lehátka a slunečníky, z oken pořvává hudba, to je tedy hnus velebnosti!
Ani se nezastavuju a mažu dál do vesnice. Pohled na ni je ale úplně k pláči. Mezi pár domečky u potoka stojí hotelový komplex s bazénem, obehnaný vysokým plotem, tak to už je na mě opravdu moc, pěkně si to tu dodrbali.

Rychle odsud, jídlo se samozřejmě nekoná. Na parkovišti odchytáváme hned prvního nešťastníka, který startuje auto. Vyklube se z něho Izraelec na cestách, nemá problém přibrat tři špinavce, takže se mu suneme do auta a už si to frčíme.

Jede bohužel do Tbilisi, takže vysedáme v Achkhoti, potřebujeme totiž na druhou stranu k hranicím s Ruskem. Na rušné křižovatce vykládáváme batožinu a pomalu se vracíme do reality. Jezdí se tu s větrem o závod, jde totiž o spojnici Tbilisi – Vladikavkaz.

Hned vedle objevujeme krámek s potravinami, který bez meškání vypleníme. Sedíme pak spokojeně u cesty, soukáme do sebe sladké buchty a pivko.
Pak už stačí jen zvednout ruku, po pár minutách nás nakládá maršrutkář a během deseti minut jsme v Kazbegi. Platit nechce, tak fajn a díky!
Setkáváme se tu s Michalem a Hankou, jdeme sehnat ubytování a pak projít městečko. Každá druhá babka nás tahá za rukáv, že nabízí stoprocentně ten nejlepší nocleh široko daleko, je to docela sranda. Pomalu se otřepávám z kulturního šoku a přivykám si na okolní mumraj.
Cena za ubytko je jednotná a to 20 Gel. Zapadneme do prvního domku, který je volný, místnosti prostorné, výbava jako po babičce, ale hlavně že tu neprší na hlavu. Co na to, že do koupelny a na záchod chodíme venkem do přízemí přes kuchyň paní domácí…

Hurá do městečka. Jdeme do hospody na jídlo, pak na trh, vymetáme další krámky s jídlem, a když se sešeří, konečně z mraků vykoukne i bájný Kazbek.

Kazbek se konečně vyloupnul z mraků, je to krásná pětitisícovka. Bohužel nás tato situace zastihla dost nepřipravené, stativy nemáme, tak foťáky opíráme o kamennou zídku a snažíme se z toho i tam něco vyrazit. Kazbegi, Gruzie.

Den 12.
Předpověď hlásila skoro celý den déšť, místo toho mě z postele tahá slunko. Jdeme se podívat ke kostelu Nejsvětější Trojice (Gergeti). Jde o významný poutní i turistický cíl.
Nahoru můžete jet maršrutou, nebo pěšky. Takže šlapeme po svých.
Cesta je to příšerná, kolem nás se řítí jedna maršrutka za druhou, všude spousta prachu, prostě idylka.
Musí se ale nechat, že i přes davy všemožných turistů má kostel svoji atmosféru. Na jedné straně hluboké údolí řeky Těrek, na druhé pětitisícový Kazbek se svými ledovci.
Původně jsem měl v plánu vystoupat během příštích dní na ledovec pod Kazbek, ale počasí nepřeje a davy turistů mě odrazují. Zbytek dne korzujeme po městě.

Cpeme se vším možným, co kde zrovna z kterého krámku zavoní a navečer vyzvedáváme v ubytování batohy a stoupáme nad město postavit stany.
To už nás opět zkrápí déšť. Útočištěm nám je nakonec borový háj. Den zakončuje slušná bouřka.

Den 13.
Tlačíme se do již přecpané maršrutky a frčíme do Tbilisi. Vůbec nehraje roli, kdo přišel první. Přednost mají místní, pak ti s menšími batohy a až pak jdeme na řadu my. Opět končím v uličce, tentokrát je tu tak málo místa, že celou cestu stojím s hlavou nacpanou ve střešní ventilaci. Možná je to tak lepší, nevidím alespoň tu zběsilou jízdu. Občas se ve vikýři objeví jen větvě či kus skály, to jak se náš řidič vyhýbá až za krajnici protijedoucím autům, které předjíždí kamiony a podobně.

Po necelých třech hodinkách nás vyklápí v Tbilisi. Je tu zase asi 40 stupňů, což je pro tělo navyklé na horský vzduch trošku šok. Na trhu kupujeme ovoce a prvním taxíkem svištíme do centra. Najít ubytování není problém, hostely jsou tu úplně všude. Cca 100 metrů od hlavního náměstí lezeme do jednoho ucházejícího, 50Gel za třílůžák, to je paráda. Okno do rušné ulice nevadí.
Zabydlujeme se a vyrážíme už jen s fotobrašnami přes rameno do víru velkoměsta.
Všechny budovy na hlavních třídách jsou opravené, nikde se naválí odpadky, pouliční osvětlení je ověšeno vlajkami EU a NATO (Gruzínci se cítí být Evropany a rádi by do těchto struktur patřili, to že jde o vcelku nereálný sen jim v konverzaci raději neříkejte), prostě se tu cítíte jako v každém druhém městě v Evropě.
Stačí ale zahnout do postranních uliček a nestačíte se divit. Budovy, které z čela byly téměř výstavní, jsou v zadních částech nezřídka doslova polorozpadlé, že vážně uvažujete nad tím, zda tudy projít bez toho, aby se na vás nesesypal tu utržený balkon, tam zase shnilé venkovní schodiště.
Tohle prostě musím vyfotit, když hledím přes hledáček na několikapodlažní dům, popraskaný a sesunutý k jedné straně, přemýšlím, jak dlouho už je asi neobydlený a proč tu stavby nechávají na pospas osudu. Najednou se v nejvyšším patře objevuje žena na balkoně a s úsměvem začíná věšet prádlo. Prostě Gruzie.

Stačí projít pár bloků a už se nedivíte vůbec ničemu. Některé boční ulice jsou doslova sešněrovány traverzami, aby se nezhroutily, takže se vlastně podpírají navzájem. Říkám si, že je to snad provizorní řešení předtím, než s žalostným stavem budov začnou něco dělat. Vrcholem všeho je jedna taková ulice, kde hroutící se domy podkopávají a dělají novou kanalizaci. Výkopy jsou samozřejmě bez jakéhokoliv pažení.

I toto může být běžná obrázek uliček v Tbilisi. Domy natrvalo podepřené traverzami, aby se celá čtvrť nesesypala :-)

Více jak polovina uliček je naštěstí ještě ve stavu, že byste se dovnitř domů nebáli. Musíte tedy jen přimhouřit oči nad tím, že se občas nějaká stěna kácí a balkony jsou už od chodníku podepřené trámy, aby nespadli.

Navečer navštěvujeme největší katedrálu v Tbilisi, kousek od prezidentského paláce. Katedrála Nejsvětější Trojice byla dostavěna až v roce 2004.

Katedrála Nejsvětější Trojice, Tbilisi, Gruzie

Téměř všude v centru jsou různé krámky s chačapuri, chlebem, sladkým pečivem atd. Většina těchto obchůdků má vlastní pekárnu, takže máte jistotu, že je vše čerstvé, vidíte jak jeden válí těsto, druhý jej plní masem, sýrem, nebo marmeládou, další to šoupe do pece a hned do regálů vyndává již upečené kousky. Tomu prostě nejde odolat, takže jsem tu permanentně přecpaný vším možným až k prasknutí.

Město ožívá právě navečer, kdy se ulice zaplní auty, chodníky a zahrádky přiléhající k hospůdkám lidmi a vše pulzuje životem, ať už je všední den, nebo víkend. Utahaní se kolem desáté vracíme na hostel.
Zjišťuju, že jak si domy sedají, všechny podlahy tu jsou do kopce a z kopce. Kapitola sama pro sebe je sprcha. Jak se jim tady ty domy pomalu hroutí, i zde je podlaha z kopce, dveře nakřivo a přestože je celá sprcha vykachličkovaná, u země se rozvírá díra, do které teče všechna voda, nikoliv do příslušného odpadu. A tak tu vypadají sprchy všechny, jak to vypadá ve sklepě, to bych vidět nechtěl. Vše je ale čisté a pravidelně udržované. Totéž ve městě se nikde nepovaluje snad jediný papírek. I ve čtvrtích, které připomínají spíše slumy než bloky velkoměsta, je uklizeno a ze zchátralých domů vycházejí všichni vždy vzorově upravení.

Den 14.
Dál prozkoumáváme město. Procházíme nesčetné kostely a katedrály, jdeme mrknout k místním vyhlášeným sirným lázním a na bleší trh. V centru e několik moderních budov, které sem na první pohled příliš nezapadají, ale po čase se s nimi sžívám a uznávám, že něco do sebe mají. Tančící dům v Praze ostatně taky zprvu nikdo nechtěl.

Výhled na město, Tbilisi, Gruzie.

Procházíme další a další úzké uličky, kde jako by se čas zastavil tak před sto lety. Některé domy jsou opět podepřeny výztužemi, nakukuju do jednotlivých vchodů, podlahy na chodbách jsou sesedáním základů někdy tak pokroucené, že by člověk nevěřil, že se jim to celé nesesype na hlavu. Někde jsou trámové výztuže i uvnitř. Kroutím hlavou nad lidovou tvořivostí místních stavitelů, ty naše by musel trefit šlak.

Uličky v Tbilisi, Gruzie.

Metrem se svezeme na největší trh v Tbilisi. To je město ve městě. Rozprostírá se ve dvou halách, kde z jednoho konce nedohlédnete na druhý. U stánkařů si kupuju pantofle a vysvobozuju nohy z pohorek. Pak už se ženu do oddělení se zeleninou. Tady se nakupuje po kilogramech, takže když žádám jen pytlík švestek, prodavač udiveně kroutí hlavou a nakonec je ani nepokládá na váhu a dává mně je gratis :-)

foto#1210

Celé sklepení pod běžným obytným domem je pekárna, kde se ručně peče chléb a všude v okolí to úžasně voní.

Poučeni z předchozího dne si jdeme na dvě hodinky odpočinout a do města opět vyrážíme až kolem osmé večer. Užíváme si hemžení v ulicích, všemožné vůně z obchůdků a hospůdek a na hostel se vracíme až pozdě večer.

15. den a ty další
Další dny se už nesou v cestovatelském duchu, čeká nás pomalu návrat domů. Muršrutka do Kutaisi je opět zážitek, pak na skok do Barcelony (hospoda, kde jsme už skoro štamgasty a s číšníkem se loučíme jako staří známý), trh taky nesmíme vynechat, noc na letišti a frčíme přes Kyjev a Varšavu zpět do Prahy.

Opět nemůžeme vynechat ani trhy v Kutaisi, tady by se reportážní fotograf vyřádil.

Čechy tu mají rádi :-)

Tady člověk zjistí, jak koření může krásně vonět. O tohle jsme v našich uniformních marketech bohužel ochuzeni. Kutaisi, Gruzie.

Nebo je libo kávu?

Kdo neprodává přímo na trhu, prodává doma. Takže ze všemožných výklenků, vstupů do sklepů a z garáží se line vůně sýrů, pálenky atd.

A když už to trhovce nebaví, nechají u pultů jen ženy a jdou mastit jakousi hru s domino kostkami.

Bylo to celé intenzivní, skvělé a nezapomenutelné!
Je fajn zjistit, že jsou ještě místa, kde nehraje prim internet, mobily a všudypřítomný stres… místa, kde se lidé umějí radovat ze života, přitom z našeho pohledu nemají v podstatě nic… místa, kde se nevzhlíží na ty, kteří mají honosné vily, drahá auta a hromady peněz v bance, protože tady to vůbec nic neznamená…

Sečteno – podtrženo, Gruzii prostě musíte zažít!

Strava:
Jídlo je levné, jídlo je dobré, tak toho využijte!
Všude narazíte na chačapuri (kynuté chlebové těsto plněné různými druhy sýrů), všichni z místních vám pak doporučí Adžarské chačapury, což je klasické chačapuri vylepšené vejcem.
Pokud jste masožrouti, pak jednoznačně šašliky. Jde v podstatě o grilované špízy z různých druhů mas. Osobně jsem si nejvíce pochutnával na vepřové panence, mňam!
Chinkali, to jsou zase knedlíky plněné mletým masem, sýrem či chlebem.
Zeleninové saláty, ty jsme dostávali snad ke každému jídlu, základem byla rajčata, cibule, okurek a koření.
K pití samozřejmě víno a kořalka čača, na točené pivo narazíte spíše zřídka.

Doprava:
V Gruzii kapitola sama pro sebe. Vůbec si neumím představit, že bych si v půjčovně vzal auto, jako to obvykle na svých cestách dělám, protože bych brzy zešedivěl.
Předpisy se tu zásadně nedodržují (časem jsem nabýval dojmu, že snad ani žádné nemají). Jede ten, kdo je rychlejší, hlučnější a má více odvahy. Předjíždění na plné čáře, když v protisměru frčí kamion? Žádný problém, spoléhá se tu na to, že se ostatní vyhnou až za krajnici. Prostě nefalšovaná anarchie.

Ubytování:
Ve městech není problém sehnat levné hostely na slušné úrovni, na vesnicích vás rádi ubytují místní. Občas je v ceně i snídaně, to už záleží na domluvě.

Související odkazy:
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom

24. 3. 2024 - Vložil jsem nový článek z USA. Zbývá zaplnit poslední místa na fotoexpedici do Oregonu.