Když je to objednané - předvánoční Velká Fatra

Je pár dnů před Štědrým dnem, předvánoční horečka vrcholí, davové šílenství v okolí nákupních center nabývá obludných rozměrů … a mě to nechává, tak jako každý rok, ledově klidným.

Z čeho však mám neklidné spaní, tím je aktuální počasí. Dlouho přetrvávající pošmourno by měla na pár dní vystřídat inverze. Oči mám proto přilepené ke všem možným předpovědím a webkamerám, ale zatím to bůh ví jak nevypadá. Jsem z toho nervózní a otrávený, že jen ztrácím tím vším čas. Přesně týden před Štědrým dnem je to ale tam! Vršky Nízkých Tater, Vysokých Tater i obou Fater jako mávnutím kouzelného proutku začínají vyčnívat nad inverzi, hurá! Na rychlo balím a v podvečer vyrážím na více než šestihodinovou cestu po přeplněných silnicích vstříc horám na Slovensku.

Volba po posledním překontrolování webkamer v hospodě v Prostřední Bečvě (Valašský šenk vždy při jízdě na Slovensko navštívím a hned objednávám knedlíky plněné uzeným, fakt doporučuji!) nakonec padá na Velkou Fatru. Tu Malou znám jako své boty, Velkou Fatru jsem zatím hodně opomíjel.

Že bude poměrně dost „munice“ na menší článek na web začínám tušit už tehdy, když se chci po cestě v autě ještě kdesi na Slovensku podruhé navečeřet z vlastních zásob a s údivem zjišťuji, že nemám svou oblíbenou lžíci. Tahle plastovka už semnou něco zažila, chuděra… No, ale jak budu nahoře další dny vařit? Míchat těstoviny v ešusu můžu i klackem, ale tím těžko jídlo do pusy dopravím. Tohle si žádá zoufalé radikální řešení.

Deset minut před zavíračkou tak vpadnu do Tesca v Ružomberoku a pátrám po příborech. Sice obyčejně šetřím každý gram v batohu, ale co bych teď dal za nerezovou lžíci! Šmejdím mezi regály, smutně koukám na krabici s vidličkami, hned vedle je další plná nožů, ale lžíce nikde. Copak na Slovensku nevedou lžíce? Vedle jsou i vařečky, chvíli rozmýšlím, ale to by šlo do pusy jen těžko… Jsem tu už v podstatě sám, ale mám kliku, opodál do regálu vyrovnává paní zboží, takže mě svitne ještě naděje. Ptám se po lžíci. Šibalsky na mě mrkne se slovy, že jí určitě najdeme. Očividně se jí líbím, jen škoda, že je o dobrých třicet let starší. Vede mě k regálu, kde jsem před chvíli hledal a tady začínám tušit, že mám opravdu problém. Koukne do něho se slovy, tady byly! …ale ona byla vlastně na lžíce dnes akce, usměje se a spráskne ruce… Proboha oni už se i příbory nakupují v akci? Kam se to ten svět řítí, pomyslím si… Nezbývá mě, než vzít plastovky v druhém regálu, ty se nepronesou a jistě s nimi užiju také dost srandy. Předpokládám, že jste asi viděli Pelíšky?

Plastové lžičky z Tesca... viděli jste Pelíšky? :-)

Po desáté večer konečně zastavuji v Liptovských Revúcích, u nástupu na výstup do kopců a s chutí se hrnu k hospodě opodál, že bych dal poslední pivko a nasál ještě trochu té civilizace, než se ztratím v divočině a vitamíny jsou vždy třeba. Beru za kliku, no holt, v pondělí máme zavřeno synku, tož vítaj u nás!

Rozhlížím se po okolí, dost fučí (mělo být bezvětří), je polojasno a mraky se ženou rychle po obloze (mělo být zataženo nízkou oblačností), to je tedy stylový začátek. Lezu kolem jedenácté do spacáku v již slušně vymrzlém autě (a to je jen -7, bude hůř) a doufám, že dunčo, který na mě štěká už pěknou řádku minut přes plot od sousedů, půjde snad už taky spát. Hlavou se mně samozřejmě honí, jestli to byl celé dobrý nápad… Budík řídím na 2:00 ráno, to je vážně milé…

Ráno, nebo vlastně noc?!

Ze spacáku lezu nakonec už před druhou, moc jsem toho nenaspal a všichni v okolí asi též díky tomu psisku ne, cpu se vším možným, piju litr řádně vychlazené minerální vody od pana Mattoniho, balím na dva dny a sáčkuju se ven. Teploměr nyní ukazuje svižných -12 stupňů a je jasno, sbohem vytoužená inverze.

Hned od začátku je to docela střecha, takže mě rozhodně zima není. Co mě ale trápí, je počasí. Jak stoupám, hvězd kvapem ubývá, začíná se zatahovat a po okolních kopcích hučí vítr, jako by tam někde za hřebenem jezdily vlaky. Cesta, zprvu prošlapaná už začíná být též zavátá, takže se bořím. Sněžnice jsem nechal doma, mám jen mačky a ty jsou mě hádejte na co?

Cesta až na Borišov by měla být na tři hodinky svižnějším tempem (v létě chlapče, v létě), ale když se tu lopotím s naloženým báglem a místy po kolena ve sněhu, začínám dost silně pochybovat. Ono ale není vlastně kam spěchat, ta nepropustná deka nad hlavou žádné extra ranní podmínky neslibuje (takže si to teď pěkně vyžer chlapče, máš co jsi chtěl). Nálada pod psa, ale tak co, třeba se stane zázrak, jsou přeci ty Vánoce.

Jde to už hodně ztuha, ale za hodinu a třicet minut stojím s vypětím všech sil na sedle Ploskej. Tedy stojím, spíše se zapírám holemi proti větru, abych neuletěl. Přístřešek, do kterého jsem měl v úmyslu se na chvíli schovat a alespoň se napít čaje, je až po střechu zavátý sněhem. Fičí tak, že díky zvířenému sněhu všude kolem vidím sotva na špičku vlastních bot. Vypínám na chvíli čelovku a klopím zrak vzhůru, jestli alespoň hvězdičku neuvidím, nic… to je marnost. Zapínám opět světlo a rozhlížím se kolem, kudy že to dál? Doslova se plazím přes dvoumetrovou závěj a lopotím se směrem, kde tuším další tyčové značení a bingo, mám ho! Ukrajuji dalších pár metrů a zase nevidím nic. Vítr semnou cloumá, a takhle se trápím tu větším, tu menším stoupáním po kolena ve sněhu dobrých 45 minut. Každá další tyč, kterou vidím je malé vítězství, zastavím se na pár vteřin, vydýchám se a zase dál. V hlavě už mám prázdno, i nadávky na počasí jsou pryč, prostě jen nořím boty do hlubokého sněhu a už chci být z tohohle proklatého vichru pryč. A pak…konečně stanu na vrcholu Ploskej.

Žádná velká euforie se nedostavuje, Ploská se ten zatracený kopec jmenuje totiž proto, že jeho vrchol je plochý a ukrutně dlouhý, takže se třepu od tyči k tyči dál. Veškeré oblečení jak jsem měl propocené, tak krásně zmrzlo, jsem jako ledový mužík, nebo možná by bylo výstižnější rytíř uvězněný ve svém brnění.

Hlavou mě jen bleskne, že je celkem dobře, že jsem opět vyrazil sám, protože půlka lidí, by tohle asi vzdala a ta druhá by mě do smrti nenáviděla. Ale když něco chceš, tak holt musíš taky trochu zatnout zuby. Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný…

Tak přesně tohle jsou ty momenty, které bych v danou chvíli s chutí vynechal a teď když píšu článek doma v teple, jsem za ně vlastně rád, protože člověka neuvěřitelně posilují a bez občasných obtíží by to nebylo ono.

Konečně se ta nekonečná planina láme a teď příkrý sešup dolů do sedla pod chatou, beru to přímo hlava nehlava, serpentinami oficiální stezky se nezdržuji, tady už občas zase šlapu po relativně tvrdém povrchu, to je úleva! Hned se jde líp, opět trošku přicházím k sobě, obdivuju námrazu na bucích okolo, a pak rázem stojím u chaty, sláva! Je šest ráno. Obloha stále nevykazuje ani náznak východu slunce, lezu tedy do vestibulu, konečně po několika hodinách piju čaj, strhávám ze sebe vrstvy přemrzlého oblečení, drtím rampouchy z vousů, převlékám se do suchého, navrch péřovku a hned je na světě zase blaze.

Lelkuju takhle s nepřítomným pohledem upřeným na přemrzlé oblečení všude kolem asi patnáct minut, sedíc na špalku v rohu místnosti a pomalu asi zase přicházím k sobě, protože se rozpomínám na hlavní důvod, proč tu jsem. Že bych taky mohl něco vyfotit! Balím, házím macka na záda a lezu ven z chaty a světe div se, mraky se jako zázrakem trhají!

Rázem zapomínám na všechny útrapy předešlých hodin a tlapu ostře vzhůru k vrcholu Borišova. Zastavuju asi ve třetině stoupání, kompozici už mám v hlavě dávno, takže hledám jen vhodné místo, kde ustavím stativ, a raději už dobrých 40 minut před východem slunce fotím, kdyby se to zase chtělo zatáhnout, ať mám alespoň předvýchodovky. Stromy okolo jsou ideálně zasypané sněhem a omrzlé, přesně tohle jsem potřeboval.

Ráno nakonec vyšlo skvěle. Chata pod Borišovom, Velká Fatra, Slovensko.

To se nakonec neděje, obloha se ještě víc trhá a já zažívám dokonalé zadostiučinění za to trmácení se celou noc až sem. Slunko nasvěcuje rychle plující mraky a já to sypu na kartu hlava nehlava. To je prostě dokonalé!! Je to objednané!!!

Vrchol Borišova, Valká Fatra, Slovensko.

Pak ještě běžím pod chatu a v euforii vymýšlím další a další kompozice s omrzlými stromy a vrcholem Ploské i s Borišovem, mraky jsou stále krásné a na delší čas to vypadá dobře ještě i hodinu po východu slunce.

Po focení východu slunce, Velká Fatra, Slovensko

Solitéři, Velká Fatra, Slovensko

Námraza, Velká Fatra, Slovensko

Když už je světlo opravdu oničem, moje nadšení konečně přehlušuje škrundání v břiše, najdu se tedy místečko v závětří, házím macka do sněhu vytahuji snídani, termosku s čajem a kochám se pohledem na všechny Fatranské vrcholy, které odsud mám jako na dlani. Vítr se utišil, skoro se vyjasnilo, prostě idylka.

Během dopoledne vařím, čtu, lelkuji a po poledni s mírnou vráskou na čele pozoruji postupně se přibližující oblačnost od severu, která již kompletně zakryla Tatry, Malou Fatru a i Choč a stále se přibližuje. Radost mě to dělá o to méně, že jakmile překrývá i slunce, rázem se ochlazuje zase snad na - 10 stupňů. Z pohodového sezení je hned zase boj o zachování tepla, takže různě popocházím, dřepuju, prostě dělám všechno možné, abych nevychladnul. Kolem druhé odpolední, když to vypadá už úplně beznadějně, nabírám kurz Šoproň, kde jsem si naplánoval vyfotografovat luxusní západ slunce. Je odtud pěkný výhled na Borišov, Ostredok i Ploskou.

A západ slunce? Objednaný!

Když si sem prorazím hlubokým sněhem cestu, ručičky hodinek ukazují třetí odpolední a obloha dává jasně najevo, že to budou nervy. Pofukuje, tu a tam se sice ukáže kousek modré oblohy, ale bude to stačit?

Pohled na Suchý vrch a Ostredok při západu slunce, Velká Fatra, Slovensko

A co myslíte? Vymodlil jsem si to, půl hodiny před západem slunce se vedle Borišova tvoří díra v mracích, přesně v těch místech, kde by slunko mělo zapadnout. Čtvrt hodinky před západem se začnou dít veliké věci! Paprsky krásně osvěcují popředí a postupně i okolní krajinu a já to tam sázím jednu panorámu za druhou.

Po západu slunce, Velká Fatra, Slovensko.

Ještě stihnu seběhnout kousek níž a vyfotit trošku jinou kompozici, slunce už je dávno pod obzorem, ale krajina má krásně narůžovělou barvu, kterou chytá od zabarvené vysoké oblačnosti, prostě paráda.

Nevím, kdy naposledy celý den vyšel takhle na jedničku. Začíná se rychle šeřit, mrzne až praští a nezbývá, než najít místo na spaní. Stan jsem si nebral, salaše jsou v okolí ale k mému překvapení zabedněné, není se příliš kam schovat a jak opět zesiluje vítr a shazuje sníh ze stromů, který poletuje všude kolem, moje myšlenka spát pod širákem se rychle z hlavy vytrácí a začíná převažovat nápad, složit hlavu v Chatě pod Borišovom. Chaty na horách moc nevyhledávám, ale teď před Vánocemi bude liduprázdná, tak udělám výjimku. Tak jo, loudám se zpět, do chaty vpadnu už za tmy, platím noc, dávám jedno pivko za odměnu při svitu petrolejky a už někdy kolem sedmé podvečerní uléhám na kavalec. Přeci jen předešlá probdělá noc je znát. Řídím budík před pátou ranní a okamžitě usínám.

Inverze, Velká Fatra, Slovensko

Větrné ráno

Ráno je vymeteno, to krajinář moc neocení, opět krásných -10 stupňů (teploměr je pod střechou a v závětří, takže pocitovka nahoře bude řádově o dost níž) a fučí, hodně fučí. Že by se mně chtělo, to bych vážně lhal, ale když už jsem tady, vyšlapu během půlhodinky na vrchol Borišova, kde je vítr jako blázen, sice v dáli vidím inverzi, ale na focení to moc není, takže klepu kosu za smrčkem v relativním závětří, snídám co mě zbylo od včerejší večeře a čekám na slunko.

Snažím se pak něco vymyslet na hraně svahu, přes kterou se žene zvířený sníh, nakonec i nějaké mráčky jsou, takže to není úplně marné. Tvář mě přimrzá k foťáku, rampouch, který se mě tvoří z nudle pomalu přimrzá k límci bundy, no je to prostě zimní idylka. Po hodince tohohle plápolání ve větru balím vercajk a lezu fofrem dolů. U chaty je jako za kamny, opět přiházím k sobě, paráda.

Trocha větru při východu slunce, Borišov, Velká Fatra, Slovensko.

Balím na chatě věci, objednávám si horkou vodu do termosky, protože vařit venku hodinu ze sněhu už vážně nechci a zahajuji ústup přes Ploskou zpět do Revúce, než se vítr před blížící se studenou frontou stane úplně nesnesitelným.

Dole se hned cpu vším, co v autě nestihlo úplně zmrznout, nebo co jde alespoň ukrojit nebo ukousnout, sedám do svého plechového kámoše a valím zpět do Čech.
Je tu rázem zase ta trošku schizofrenní situace. Když jsem nahoře v kopcích, těším se domů, ale jakmile za sebou zaklapnu dveře bytu, hlavou jsem pořád tam někde venku a rád bych se hned vrátil.

Závěrem: Bylo to tentokrát sice jen na skok, a i když jsem si na chvíli dost máknul, bylo to opět skvělé, vizuálně silné tak, že tomu fotky nesahají ani po kotníky a popisuje se to všechno tuze těžko, kdo nezažil, nepochopí… ty dva dny samoty bez internetu i telefonního signálu jsou v dnešní době k nezaplacení… zkuste to také!

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom