Home  »  Články  »  GRÓNSKO - krajina půlnočního slunce

GRÓNSKO - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85% trvale pokryté ledem. Při pohledu skrz okénko letadla z výšky 11 tisíc metrů na nekonečné ledové pláně pojem nekonečno nabírá úplně nových rozměrů, sny se plní a nové dobrodružství začíná.

Na letišti v Kangerlussuaqu, nejbližší destinací je tu Severní pól.

Už mezipřistání v Kangerlussuaqu dává tušit, že tato fotoexpedice nebude rozhodně z těch všedních. Po stovkách kilometrů nekonečného ledovce (mimochodem druhého největšího na světě hned po tom antarktickém) se objevují pobřežní skaliska západního Grónska a mezi nimi vmáčknuté jediné mezinárodní letiště na ostrově. Příletová hala je plná lidí, ona totiž sotva pojme cestovatele z jednoho Airbasu 330.

Je přesně půlnoc, slunko se pohybuje kousek nad obzorem a modeluje okolní skály ohoblované ledovcem, který i tady kdysi pevninu pokrýval. Krásné světlo na focení by to bylo, ale nás čeká ještě cesta dál na sever, tentokrát už jen malým vrtulovým letadélkem Dash 8, která tu rozváží cestovatele a místní Inuity do vesnic, kam se lze dostat jen lodí, nebo vzduchem, cesty tu opravdu nikde nehledejte. Žádné kontroly, šacování a skenery jak jsme zvyklý, prostě si vezmeme svojí batožinu, přejdeme po ranveji, vybereme si místo dle libosti a může se frčet. Při pohledu z okénka tady pusté skalnaté pláně s jezírky střídá otevřené moře se zálivy a prvními krami na hladině. Přesto, že jsem za poslední dny moc hodin nenaspal, tenhle pohled mně nalévá pořádnou dávku nové energie do žil.

Obrovské kry na hladině zálivů u pobřeží Grónska při pohledu z letadla.

Grónsko v kostce, aneb nejintenzivnějších 24 hodin, které jsem za poslední léta zažil.

Dosedáme na malinké letiště za městečkem, kde nejednoho napadá, jestli tak kraťoučká letištní dráha zakončená skalisky bude vůbec k přistání stačit, ale povedlo se, a tak pořizujeme na ploše povinnou mobilovku letadla.

Náš Dash 8 po přistání na místním rodinném letišťátku, Grónsko.

Pás na bagáž je v místnosti jen o malinko větší než můj obývák, s nadšením se shledáváme se svými zavazadly a hned poté i s klučinou, který nás nakládá do otřískaného Transporteru třetí generace a uháníme na hostel. Ten náš je až na opačném konci roztroušené zástavby. Slunce stále krásně svítí a barví krajinu. Na až neuvěřitelně klidném moři jsou vidět obrovské kry, tažní psi pospávají okolo každého druhého domu, tak takto nějak jsem si to představoval, paráda! Grónsko hned od prvních minut ukazuje svou přívětivou tvář.

Štěňata místních tažných psů, Grónsko.

Menší paráda je fakt, že máme zaplacenou až následující noc, takže jen odkládáme do úschovy kufry, bereme si fotografickou techniku a pomalým krokem směřujeme skrz městečko zpět k pobřeží. Jsme sice unavení z cesty, ale přesto že je jedna hodina ráno, díky světlu a nadšení z toho všeho okolo nikdo na postel ani nepomyslí.

Snad každý domek je tu fotogenický, jde o typické různobarevné dřevostavby, u pobřeží je moc pěkný kostelík, všude okolo je odkvetlý Suchopýr, ale nás to táhne k fjordu, který opodál zásobuje zdejší rozlehlou zátoku (mimochodem zapsanou i v Unesco) stovkami tun ledu denně. Tenhle drobeček se sune do moře rychlostí neuvěřitelných 19 metrů denně. Však kvůli němu mě myšlenka na Grónsko před pár lety utkvěla v hlavě. A jakmile je semínko zaseto, je velká šance na to, že časem vyklíčí.

První fotografování u fjordu, Grónsko.

Takže tu teď stojíme na pobřežním skalisku, do očí nám ostře svítí paprsky slunce, které plynule přešlo ze západu do východu, a hledíme na klidnou hladinu zálivu posetou obrovskými krami. Je to pro středoevropana něco nevídaného a znáte asi sami ten pocit, když se na něco dlouho těšíte, a pak se to konečně děje. Všichni záříme jako malé děti a fotíme o stošest. Čas najednou nehraje roli, prostě se zastavil. Okolní krajina s námi rozmlouvá tichem, jen tu a tam dunivě zapraská v ledovci. Žádný hluk automobilů, zvonění telefonů, křik lidí…

Postupně se přibližujeme blíž k vodě a fotografujeme plachetnice, které kličkují mezi ledovými obry. Je to zase jednou dokonale objednané.

Plachetnice na moři hned první focení posloužila jako skvělé měřítko k obřím plovoucím krám, Grónsko.

Může to být vůbec ještě lepší? Ale ano… třešničkou na dortu je keporkak, lovící v ústí fjordu. Tu zamává ocasní ploutví, tam zase vyprskne do vzduchu vodotrysk vydechovaného vzduchu, který prořízne ohlušující ticho, je to dokonalé. Pozorujeme tohle divadlo dlouhé desítky minut, postupem času se objevují další a další velryby, až zálivem pluje několik dvojic těchto mohutných savců.

Hned první den pozorujeme lovící velryby, Grónsko.

Po pár hodinách němého úžasu pokračujeme po stezce hlouběji do fjordu, led už tu převažuje a úplně pokrývá vodní hladinu. Tady někomu vyprávějte o globálním oteplování…Jsem rázem sám s vlastními představami a myšlenkami, nechci s nikým rozmlouvat a navazuji jen těžko popsatelný dialog s přírodou.

Letecký pohled na kry v zálivu, Grónsko

Další z leteckých pohledů na záliv, Grónsko.

Rybářská loď vypadá u ker jako drobeček, Grónsko.

Plni dojmů se pak po pár hodinách vracíme na hostel.

Ubytováváme se v poledne, pár hodin se věnujeme spánku, i když poručte tělu, aby spalo, když venku svítí slunce, moc to nejde.


Půlnoční slunce

Večer míříme do přístavu, kde si domlouváme plavbu ke krám. Fasujeme teplé kombinézy, které nejdříve odmítáme, ale bez nich to prý nejde, takže šup do nich a můžeme vyrazit.

Je půlnoc a proplouváme ledovou tříští okolo ker desítky metrů vysokých, Grónsko.

Dostáváme se k menším krám v podstatě na dosah ruky a k těm největším obrům na desítky metrů. Tu a tam to uvnitř ledu zaduní a s hřmotem se na vodní hladinu řítí bloky o velikosti panelového domu, které vyvolávají poměrně slušné vlnobití. Slunko už opět atakuje horizont a kouzlí krásné světlo, opírající se do okolního ledového království. Tomu všemu sekundují povedené mraky, jen kdyby ledový vítr přestal fučet a nechal vzniknout odrazům na hladině, holt nemůžeme mít všechno, i takto si můžeme blahořečit, jak vše krásně vyšlo.

Nabízí se nám nekonečné množství kompozic.

Po pár hodinách dech beroucí plavby přirážíme ke břehu, je po půlnoci, slunko dnes už půjde na pár minut spát a i my se plni dojmů pomalu suneme k ubytování. Jsme tu 24 hodin a viděli a vyfotili jsme v podstatě vše, co jsme si přáli a v co jsem v skrytu duše doufal, že by se snad za těch 14 dní mohlo alespoň z části poštěstit, protože počasí tu může být často dost divoké. Byla to jízda!


Dny další

Prozkoumáváme vesnici i okolí, Všude jsou tažní psi a velmi fotogenické domky. Fotografovat se dá dobře i z mořského břehu, i když samozřejmě lodi to nesahá ani po kotníky. Každý den se ledy v zátoce hodně mění, takže to opravdu není nuda.

Pohled na vesnici a místní barevné domky, Grónsko.

Plující chrámy

Po pár dnech pobytu naskakujeme také na objednanou šestihodinovou plavbu. Podmínky jsou opravdu dokonale objednané, takže zažíváme vše od více než hodinu trvajícího západového světla přes to pozápadové a na něho volně navazující předvýchodové a po necelé hodince, kdy je slunko pod horizontem následuje krásný východ slunce, který ještě okoření chvílemi téměř zcela klidná hladina. Kry se tedy perfektně odrážejí, i nějaké ty mráčky na obloze se ukazují a hrají barvami. Neskutečné pocity…

Kry, které postupně objevujeme, to jsou doslova plující chrámy. Krásné mraky na obloze, klidná hladina, prostě objednané! Grónsko.

Další skvělý východ slunce v zálivu, Grónsko.

Závěrečná třešnička na dortu

Po několika větrných dnech ze zálivu zmizel téměř všechen led. Člověk nestačí žasnout, jak rychle se tu ledové podmínky na moři mění. No, není to úplně ideální stav, když máme nastoupit na úplně poslední plavbu, než se pomalu začneme balit domů.

Vyrážíme tedy z ubytování jako obvykle hodinku před půlnocí, pozorujeme polojasnou oblohu a pomalu se barvící mraky, to vypadá dobře. Žaludek mám ale sevřený z toho, že budeme záliv brázdit zbytečně, protože ledy jsou, zdá se v nedohlednu. Ještě než sejdeme do přístavu, šplhám na vyvýšenou skálu opodál a rozhlížím se po zálivu, kam by tak mělo význam jet. Nikde se na hladině žádné zajímavé kry nepohupují, jen úplně v dáli u protějšího břehu se zdá, že by snad mohli nějací obři být. Je to ale tak daleko, že se to v tomhle příšeří dost těžko odhaduje.

Nastupujeme na loď a oznamujeme kapitánovi, který už nás z předchozích dnů dobře zná, kam bychom rádi zamířili. Ten opáčí s trochu kyselým úsměvem, že je to dobrých 40 kilometrů, jestli to myslíme vážně? Při pohledu na nás už ani nečeká na odpověď, šlape na plyn a frčíme…

Obrovská kra, kvůli které jsme jeli desítky kilometrů a vyplatilo se! Grónsko

Už na půli cesty rozeznáváme na obzoru obrovskou krásně tvarovanou kru. Padá mě kámen ze srdce, že se mně to z té dálky jen nezdálo. Obloha už krásně rudne a já toho drobečka hypnotizuju, jen ať už tam jsme. Je vážně obrovská, protože k ní máme ještě deset kilometrů a přitom se zdá, že už tam snad musíme být. Když už jsme skoro na dosah ruky, září nám všem oči jako dítěti o Štědrém dnu. Kroužíme kolem toho ledového chrámu dobrou hodinku a užíváme si ten klid. Paměťové karty se plní, paráda. Pro tohle jsme si sem jeli…

Poslední plavba překonává i ty nejdivočejší sny, Grónsko.

Když nejlepší světlo pomine, velíme k návratu na pevninu, a protože máme ještě asi půl hodinky času, jedeme naposledy do ledovcové zátoky. Nikdo z nás už příliš nefotí, nikdy bych neřekl, že na podobném místě budu někdy už dostatečně nabažený a ztratím zájem cokoliv zaznamenávat. Jen se kocháme a užíváme poslední prchavé okamžiky na vodě. Kry jsou tu stále obrovské, ale je jich v ústí zátoky nahromaděno tolik, že nejdou příliš dobře fotit. Kapitán ještě hledá velryby, ale zdá se, že ty mají dnes dovolenou. Když už otáčí kormidlem zpět k vesnici, objeví se přeci jen jedna. Zpomalíme a během pár desítek vteřin je jich tu hned několik skupin. Loví v místech, kde mezi ledovci ze zátoky vytéká sladká voda a mísí se s mořskou. Je to parádní divadlo, od kterého jsme jen pár metrů.

Bylo to skvělé a Grónsko je opravdu návykové zrovna tak, jako se mně to kdysi stalo s Islandem. Tak zase příští léto!


Související odkazy:
                             • Nabídka- Workshopy
                             • Galerie
                             • Facebook - michalbalada.com
                             • Instagram - michalbaladacom
                             • Patreon - michalbalada.com

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 16.09.2019
Jano rozhodně doporučuji a Špicberky jsou jako předkrm dobrá volba :)
Jana | 16.09.2019
Super,díky! Souhlasím,Island mě očaroval a o Grónsku sním a musím uskutečnit.Zatím letím na Špicberky. Díky za váš článek a fota,zdravím,Jana
Michal Balada | Web | 10.09.2019
Petr: Dík
Michal Balada | Web | 10.09.2019
Jirka: Souhlasím, je to hodně nevšední krajina :) Na fokách pracuji a budu je postupně vkládat do galerie.
Petr Konecny | Web | 09.09.2019
Paradni!
Jirka | 09.09.2019
No ty kráso, to je úplně nadpozemský svět! Paráda a honem přidej další fotky! J.