Home  »  Články  »  Gruzie - Kavkaz 2016 1. část

Gruzie - Kavkaz 2016 1. část

Ten nápad mi přišel na mysl při brouzdání po internetu a v podstatě náhodném objevení snímku nesmírně fotogenického Kazbeku, což jak jsem posléze zjistil, není nic skromnějšího, než pětitisícovka kdesi na hranicích Gruzie s Ruskem. Ačkoliv mě to vždy táhlo spíše na západ než na východ, semínko bylo zaseto. Aktuálně docela levné letenky už jen zapadly jako kostičky do mozaiky našeho budoucího putování. Sehnal jsem partičku nadšenců, kteří byli ochotní udělat si na 14 dní volno, a mohlo se vyrazit!

Cestování a zase cestování

Den 1.
Extra levné letenky mají z pravidla nějakou nevýhodu. Tou naší byl odlet z Varšavy s přestupem v Kyjevě. Takže třetí srpnový týden si to ve středu po ránu napochodujeme ověšeni batohy na Florenc v Praze a usedáme do autobusu (jízdenky za pár zlotých od PolskiBus.com, no nekup to). Čeká nás desetihodinová jízda, která nakonec nad očekávání uteče (díky polákům za jejich dálnice v perfektním stavu) a už si to frčíme městskou dopravou na letiště Frederyka Šopéna. Máme sice dost času i na případnou prohlídku města, ale kombinace nesnesitelného vedra, těžkých batohů a nepříliš atraktivní Varšavy nás neláká tolik, jako klimatizovaná odletová hala.

Den 2.
Tady trávíme noc (opět díky polákům za velice příjemné letiště, kde se v noci neděje vůbec nic, jako by šlo o letiště regionální), abychom se dopoledne v plné zbroji zařadili do nekonečné fronty na odbavení a mohli konečně usednout do letadla směr Ukrajina. Samozřejmě s notným zpožděním, ukrajinské aerolinky nezklamaly.

Letiště Frederyka Šopéna, Varšava, Polsko

V Kyjevě dalších pět hodin čekání tráví každý po svém. Někdo spí, někdo usilovně hledá zásuvky (mobilní závisláci ještě musí na poslední chvíli ukojit své choutky, v Gruzii budou mít se vším utrum), dáváme si ukrutně drahou pizzu (to abychom měli něco typicky ukrajinského) a čekáme, až se k nám připojí kamarádi ze Slovenska.

Je to trošku zvláštní pocit, chodit po letišti vedle fotografií portrétů vojáků v nadživotní velikosti, kteří jen pár set kilometrů odtud bojují o vlastní území a uvědomovat si, že jsme vlastně v zemi, která je ve válečném stavu…

Slovenské osazenstvo má nakonec při letu z Vídně tak velké zpoždění, že se sotva stíhají nasáčkovat k nám do letadla a můžeme letět vstříc Kutaisi. To tedy bylo o fous!

Ve 23:30 už vystupujeme na přistávací ploše v Kutaisi a pochodujeme po letištní ploše. Fuj, jako by mě někdo praštil mokrým hadrem přes obličej. Vedro je tu a vlhko jako v prádelně a to je skoro půlnoc, no to mě podrž, jak bude asi přes den?! Tak vítejte v Gruzii!

A to by nebylo normální, kdyby nepřišel nějaký zádrhel. Jak se dalo čekat, nedorazila zavazadla z Vídně, takže Hanka s Michalem mají jen šortky, tričko, sandále a fotovýbavu v příručáku, víc nic. Hodinu se dohadují s týpkem v prázdné příletové hale (hala je asi příliš velkolepé přirovnání, letiště je to opravdu malinké), který tu jediný chudák zůstal a nezmizel spolu s ostatními a sepisují příslušné papíry. On stejně nic neví, není od letecké společnosti, ale od letiště. Nezbývá než doufat, že batožina přiletí následující let. To nám ale zlehka kříží plány, protože ten dorazí až za 24 hodin.

Další noc na letišti, tentokrát se vším komfortem na koženém ležení. Kutaisi, Gruzie

Den 3.
Letiště v Kutaisi je sice malinké, ale jako stvořené pro baťůžkáře, mají tu totiž několik prostorů vyhrazených přímo na spaní. Jsou to výklenky s kůží potaženými sedačkami, kam se můžeme v klidu natáhnout, nikdo nás nevyhazuje, prostě pohodička.

Nad ránem nás budí narůstající letištní ruch odletové haly, pomalu se balíme a jdeme sehnat odvoz do města. Centrum Kutaisi je od letiště vzdálené nějakých 25 kilometrů. Jde se na maršrutku.
V Gruzii jezdí jen vlaky (mezi většími městy) a pak maršrutky. To jsou v podstatě minibusy/transity různého stáří a v různém stavu bez pevného jízdního řádu, klasické autobusy s pravidelnými jízdními řády, tak na to tu zapomeňte.

Stojíme tedy u silnice do Kutaisi se zdviženým palcem a čekáme, co se bude dít.
Během chviličky už se sáčkujeme do prázdné maršrutky, je tu jen řidič a spolujezdec (jak dále zjišťujeme, to je velká rarita, protože maršrutky tu všude jezdí plné a když ne úplně plné, tak přeplněné). Rukama nohama týpkům vysvětlujeme, že potřebujeme do Kutaisi a nemáme peníze na zaplacení, tak ideálně rovnou ke směnárně. Jasně, v pohodě, nasedat a jede se… Už vidím, jak mě v naší domovině bez peněz bere někdo do autobusu :-)

Hned jsme konfrontováni s tím, jak to tu na silnicích chodí. Na jednoproudé silnici (oddělené plnou čarou) se míjejí vedle sebe tři auta (ani čtyři nejsou výjimkou), podél silnice pobíhají krávy, prasata, koně a samozřejmě množství lidí. Ufff…

Jedeme s plynem na podlaze a občasným troubením (maršrutkáři ani jinak jezdit neumí), snažíme se pokecat si s našimi řidiči, vyrozumíme, že jsou zaměstnanci letiště a jedou ze směny (nebo něco v tom smyslu). Rusky neumíme, Gruzinsky překvapivě také ne a Angličtina, ta se zase nepěstuje mezi místními.
Po čtvrthodince jízdy jsme na hlavním náměstí. Soukáme se ven z transitu, řidič nám ukazuje směnárnu a kamsi odchází, druhý chlápek si jde koupit cigarety ke stánku a taky mizí v davu. Zůstáváme stát s batohy u opuštěné maršrutky a s rozpačitým úsměvem na rtech zjišťujeme, že po nás nikdo nechce nic za cestu. Tahle by to šlo, díky!

Měníme peníze (z eur na gruzínské lari), chvíli se s batohy motáme po centru, což je v těch čtyřiceti stupních dost otřesný zážitek (ano, zážitek nemusí být hezký, hlavně když je dostatečně silný) a pak zapadneme do první hospody, která se nám zdá ucházející.
Šašliky, chačapuri, chinkali, chléb a pivo, noste na stůl! Gruzinská kuchyně je výborná! Cpu si pupek k prasknutí.

Máme celé odpoledne před sebou, ale co s těmi proklatými batohy? Ptáme se číšníka, zda je tam můžeme do večera nechat. Ten ochotně souhlasí, že na ně dohlídne, paráda. Já osobně se tedy trošku kroutím, při pomyšlení na to, že večer přijdu a batoh, kde máme úplně všechno na čtrnáctidenní pobyt, bude pryč, to není zrovna pěkná vyhlídka. Ale ostatní mě uklidňují, že to bude v pohodě, tak dobře, nenadělám nic, házím fotobrašnu přes rameno a jde se do města.
Kupujeme plynové kartuše, obcházíme nespočet místních kostelů, některé jsou i v UNESCU.

Katedrála Bagrati, Kutaisi, Gruzie

Nejvíc nás ale nakonec zaujmou místní trhy. Nabízí se vše od ovoce, zeleniny, masa, sýrů, ryb, koření, kávy a sladkostí až po kuchyňské potřeby nebo oblečení. Celé to mraveniště žije vlastním životem. Každý vám něco nabízí, tady můžete ochutnat sýr, tam zase koření či čaj, jinde sladkosti… Musím se hlídat, protože to všechno tak krásně vypadá a voní, že bych nejradši vykoupil celý trh. Žádná rajčata bez chuti ze Španělska :-)

Je libo čerstvou zeleninu?

Nebo koření?

Nebo snad sladké?

Jen klidně ochutnejte!

Navečer vyzvedáváme batohy v hospodě (mé pochybnosti tím byly rozptýleny, lidé jsou zde opravdu dobří) a jdeme na náměstí sehnat odvoz zpět na letiště. Hned je kolem nás několik chlápků a kam že prý potřebujeme. Odchytává nás nakonec řidič starého Peugeotu 106 s nejlepší cenou, kterou ještě usmlouváme o něco níž, to nás začíná bavit, ale také nejmenším vozidlem. Pět lidí a tři velké batohy, to se tam prostě nemůže vejít… Omyl, tady jste v Gruzii!
Během minuty jsou batohy napěchovány v zavazadlovém prostoru, já sedím vpředu u řidiče a na zadní sedačce se ostatní chudáci tísní ve čtyřech. Ať žije Gruzie :-)

Jízda smrti začíná hned potom, co se vymotáme z centra. V protisměru stovkou? No problem. Tu přebíhá přes silnici člověk, tam zase z křižovatky vyjede náhle jiné auto (semafory nevedou, jede ten, kdo je rychlejší a víc troubí). Hned za Kutaisi se podél obou krajnic rozprostírá rozsáhlé vrakoviště, kde místní rozebírají auta nepojízdná a skládají z nich jiná, jakžtakž pojízdná. To vše sledujeme při průměrné rychlosti nad 90km/h. Takhle nějak si představuju Balkán. Ještě nikdy jsem letištní halu nikde na světě neviděl tak rád, jako právě dnes. Vykládáme, máváme a doufáme, že tohohle řidiče už nepotkáme.

Je stále hic, takže klimatizovanou halu bereme útokem. Uléháme na nám již známé místo a v napětí očekáváme přílet letadla z Kyjeva.
A světe div se, ztracené batohy o půlnoci opravdu přebíráme, jsme kompletní, nakupujeme u místní pobočky s honosným názvem GeorgianBus lístky do Tbilisi a v jednu ráno nás už před halou řidič cpe do klasické maršrutky, žádný autobus se samozřejmě nekoná.
Sranda je, že i na oficiální přepážce lze smlouvat o ceně, takže i když je na lístku cena 20Gel (je tedy vůbec s podivem, že máme v ruce lístek, to se nám tu stalo poprvé a naposledy), tak jedeme za cenu nižší.
Za slušné bouřky a lijáku po zbytek noci frčíme vstříc hlavnímu městu, kde bychom měli být nad ránem. Pomalu mě dochází, že je lepší sedět vzadu a nevidět na cestu, protože styl řízení tu mají všichni stejný. Předjíždět kamion v zatáčce na plné čáře když si to v protisměru sviští další, to není přece problém. Raději se snažím spát…

Den 4.
V Tbilisi v 6 ráno celý rozlámaní lezeme do metra. Je to klasická socialistická podzemka, něco jako v Praze před 25 lety. Sice se po nás hned sápe místní taxikář, ale bohužel, tomu se do auta opravdu nevejdeme, je chudák dost smutný, jiný kšeft na něj očividně v liduprázdné ranní metropoli nečeká.
Ve stanici Isani vystupujeme a teď teprve začíná ta pravá zábava. Hned nás obklopí pár maršrutkářů a že kam jedeme? Do Omala přeci! Vzduchem lítají návrhy na cenu, ale od počátku dost přemrštěné. Kdepak chlapci, nejsme za zelena utržení, s námi to lehké mít nebudete, jedeme nízkonákladově, nás neodrbete.
Když už se konečně smlouváním dostáváme na cenu úměrnou místním poměrům, zjišťujeme že nás chtějí nasáčkovat do starého Pasatu, to tedy pěkně děkujeme, v pěti lidech ne!
Jdeme naproti přes ulici nakoupit nějaké potraviny, další týden budeme v divočině bez možnosti doplnění proviantu (tímto můj batoh nabývá opravdu obludných rozměrů i váhy, kdo se s tímhle bude tahat, to tedy nevím nevím) a rozhlížíme se po někom jiném. Již zmíněný maršrutkář ještě nelení a jde za námi s dalším návrhem, ale posíláme ho k šípku, tys to u nás prostě projel.
Tady už to vypadá nadějně. Rusko-Gruzinsko-Česky se domlouváme na ceně a dokonce pojedeme bez přestupu čtyřkolkou už odsud. Klasicky se na třetině cesty přesedá do džípů.

Maršrutkář nás nakládá do zánovního BMW X5, opět jsme vzadu čtyři, ale to nějak přežijeme, nejsme přeci žádné slečinky. Hurá na cestu, mělo by to být nějakých 6 hodin jízdy.
Řidič nám na výpadovce z Tbilisi ukazuje vojenskou základnu, že to je prý ta jeho, proto má v kufru tu maskáčovou tašku (doufáme, že její obsah nám zůstane i nadále utajen) a že si jako řidič jen přivydělává. Kromě gruzínštiny neumí nic, takže je domluva dost srandovní, my se smějeme, on se směje, nikdo nerozumí ničemu. Je to simpaťák tak kolem čtyřicítky. Chce po nás hned peníze na naftu, u první benzinky tedy s nelibostí vysolíme 100Gel a ještě se ujišťujeme, že zbytek dáme až v Omalu. Kýve, snad tomu rozumí…

Jede doslova jako magor (promiňte mi ten výraz, hledal jsem ten nejjemnější), vyloženě se předvádí. Víc jsme v protisměru než ve svém pruhu, kola v zatáčkách hvízdají, do toho řve z repráků nějaká jeho oblíbená „hudba“.
Nemyslel jsem si nikdy, že se budu s někým v autě bát ještě víc, než se švárou. Po nějakých dvou a půl hodinách se Zaza (tak se náš maršrutkář jmenuje) ptá na jedné z benzinek, kudy že se do toho Omala vlastně jede? A samozřejmě chce další prašule na naftu. Do háje… už se pomalu loučím s myšlenkou, že se tam dnes dostaneme. Vždyť on od začátku vlastně neví, kam jede?
Každému nám s úsměvem vráží do ruky energeťák a s úsměvem na rtech si to frčí dál (to ještě netuší, že ho úsměv co nevidět přejde). Konečně vidíme ukazatel na Omalo a sjíždíme z asfaltky do terénu!
Ze Zazy je najednou úplně jiný řidič. Kodrcáme se pomaloučku, šetří si auto a plíživým tempem kaňonem stoupáme vzhůru. Občas nás s troubením předjede džíp, z čehož náš machr za volantem dvakrát radost nemá, ale co mu zbývá. Tenhle bavorák, to není úplně auto do podobného terénu. Ještě když víme, jak sjeté pneumatiky má.

Téměř z nížiny se po cestě úzké tak akorát pro auto, tu vysekané ve skále, tam zase klikatící se stovky metrů nad roklemi pod námi, dostáváme na sedlo do téměř třítisícové výšky. Ženské osazenstvo si místy tiskne obličej do dlaní, počítá andělíčky a čeká, kdy sjedeme do propasti, ale Zaza to má pod kontrolou (více méně). V autě to rachotí, spojka smrdí až běda, ale jedeme. Takhle nějak si představuju Georgian highway.

Video (Zdroj: Georgian Tourism Assosiation)

Dolů z Abano passu už to jde jedna báseň. Většina posádky je tou dobou již neustálým drncáním ukolébána k pokojnému spánku, já sleduju krajinu. Hory kam se podíváš, prostě nádhera, žádná civilizace na dohled!
V údolí děláme přestávku, dáváme vydechnout přehřátým brzdám i Zazovi, který se už usmívá jen velice trpce. Klobouk dolů před ním, já bych to na jeho místě asi už dávno otočil, než si odrovnat auto. Dělíme se s ním o chleba a sýr, chudák netušil, že bude na cestě celý den. Až se vrátí do Tbilisi, tak ostatním maršrutkářům asi příliš nepoděkuje za to, do jakého pekelného kšeftu ho chudáka navlíkli. Tak jedeme dál…

Horní Omalo a nad ním strážní věže koškebi, Gruzie

A pak… konečně Omalo před námi! Po skoro sedmi hodinách drncání se na konec světa vykládáme batožinu, loučíme se, máváme a doufáme, že se mu to po cestě zpět úplně nerozsype.
Je pozdní odpoledne, jdeme se rozhlídnout po okolí. Pár kamenných domků, nad vesnicí strážní věže koškebi. Jsou to starobylé obranné věže, které stojí nad každou zdejší vesničkou v Tushetii a dokreslují neobyčejný ráz zdejší krajiny.
V kostelíku je zrovna mše. Místňáci úzkými uličkami projíždějí na koních, všude okolo krásné vysoké hory a krajina nepoznamenaná vlivem lidské činnosti, prostě pohádka!

Koně tu nejsou povyražením, ale běžným dopravním prostředkem. Omalo, Gruzie

 

Další ze strážních věží, Omalo, Gruzie

 

Máme štěstí, zrovna jsme zastihnuli mši. Omalo, Gruzie

Omalo, Gruzie

Baštíme a ještě dnes bychom rádi došli do Dartla, proto házíme na záda naše macky a vyrážíme vstříc opravdové divočině.
Hned kus za Omalem narážíme na rozcestník, který se jaksi neshoduje s tím, co máme v mapě a ani navigace nám příliš nepomáhá. To nám to pěkně začíná. Nakonec ale přece jen nabíráme správný směr (ano jak jinak, do nejprudšího kopce v okolí). Na rozjezd pěkný záhul. Pošilhávám přitom po posledním světlu na okolních vrcholcích od zapadajícího slunce, ale nemám chuť se přehrabovat ve fototechnice a pokoušet se o focení, však máme před sebou ještě spoustu dní.

Do Dartla dorážíme za tmy kolem desáté večer. Vesnici před sebou jen tušíme soudě podle pár světélek za řekou. Hned na prvním rovném plácku stavíme na břehu stany a uléháme. Dnes bylo zážitků habaděj a záblesky nad okolními štíty dávají tušit, že si možná ještě nějakých dalších užijeme.

Den 5.
Probouzím se první, déšť v noci ani příliš nesrazil teplotu, lezu ze stanu a žasnu. Za řekou se na úpatí kopce rozprostírají úhledné břidlicové domky, mezi kterými tu a tam ční již zmíněné kamenné věže. Další jsou nahoře vysoko ve svahu. Pod vsí se pase stádo na volno puštěních koní, přes řeku na mě štěkají psi, pomocí kterých místní pastevci nahánějí svá státa. Z údolí stoupá mlha a to vše prosvěcují hřejivé sluneční paprsky. Beru foťák, jdu se ošplouchnout k řece a pak se porozhlídnout po okolí.

Vcházíme do Dartla, Gruzie.

Vaříme snídani, ven konečně lezou i ostatní, sušíme, balíme a jdeme na průzkum vesnice. Připadám si, jako bych se dostal o sto let zpět. Kamenná obydlí vyskládaná pouze z opracované břidlice, uvnitř na podlaze jen udusaná hlína, kamínka, kredenc, stůl a další nejdůležitější věci, jinak nic. Tomáš s Radkou končí po chvíli u jednoho z místních, ten do nich nalévá jejich samohonku a kafe, přidává meloun, Tomáš kontruje slivovicí. Pohostinnost místních je opravdu neuvěřitelná. Nemají v podstatě skoro nic, ale přesto by se pro ostatní rozdali. Motám se hodinku po křivolakých uličkách a člověka to tu opět nutí přemýšlet nad tím, jak se úplně zbytečně honíme a stresujeme v našem uspěchaném světě za zbytečnostmi. Když člověk vidí, jak lidé taky mohou žít a přitom být šťastní (leckdy více, než jsme my, zavalení v nadbytku všeho).

Vyřezávané verandy a strážní věže v hlavní roli. Dartlo, Gruzie.

Dáváme si v místní útulné krčmě Chačapuri (bohužel tady už je nedělají v peci, ale na pánvi, takže jsou náležitě mastné) a vyrážíme na trek.
Slunko nás peče jako pominuté, cesta podél řeky je alespoň bez nějakých větších stoupání a stále je na co se dívat. Z obou stran vysoké hory zářící barvami. Je tu hodně sucho a v kombinaci s nadmořskou výškou jsou okolní listnaté lesy už zbarvené jako na podzim. Tu a tam honí po neuvěřitelně příkrých svazích bača ovečky, jinde míjíme kravky a hlavně, už žádná auta!
Batoh těžkne, takže kvituji v dáli se rýsující další vesničku. Chesho je ještě skromnější než Dartlo. Dorážím tam první a čekám na ostatní. Místní pečou venku šašliky, to se mě ale ukrutně sbíhají sliny. Kupodivu zde se zamnou nikdo ani neotočí, tak nic, škoda, přizvám na hostinu nebudu...
Ostatní po svém příchodu ale zmerčí domek s již skoro nečitelným názvem Hotel, tak jo, jdeme na výzvědy.
Ven vybíhá Gruzinec okolo třicítky a hned zda chceme jíst, nebo spát? Samozřejmě jíst! Vyjmenuje pokrmy, kterým ani za mák nerozumíme, jen kýveme a jdeme se usadit na stylové plastové židličky na terasu a za chvíli se začnou dít věci!

Mladík přináší talíře se zeleninou (rajčata, okurek, paprika, cibule, olivy a koření) a chléb, vrháme se na to jako bychom týden nejedli. Dobré to je! Ptá se, zda si dáme pivo? No tak to se ani neptej chlapče a rovnou podávej! Plechovky vychlazeného moku jsou v cuku letu na stole též.
Pak přichází paní domu s velkým hrncem a každému nalévá polévku. Kdo tohle všechno sní? :-)

Stůl hojnosti. Tady bychom klidně i pár dní vydrželi. Cescho, Gruzie

Když už jsme plní k prasknutí, dostáváme navrch ještě nakrájený meloun. Pohádka!
Sedíme ještě další půlhodinku a trávíme, dnes už nás nic hezčího potkat asi nemůže.

Ale nic naplat, musíme pokračovat. Platíme a jdeme dál údolím. Tu a tam se na kopcích opět ukazují kamenné věže, které jako tiší strážci ční nad kaňonem a dávají vzpomenout na časy minulé. Občas nás míjí jezdci na koních a ptají se, kam máme namířeno.

Opět se pomaličku vzdaluju ostatním a jako první dorážím po hodince do vesničky Parsma. Tedy tu jen tuším nahoře na kopci, tady dole u vody je jen jedna chýše s partou již trošku podnapilých Gruzinců. Jakmile dorážejí ostatní, lezu po úzké stezce nahoru do vesnice, snad se ještě povede chytit nasvícené domky.
Míjím další místňáky na koních, opět notně pod parou.

Jezdci na koních, kteří měli každý tak 3 promile v krvi. Tušetie, Gruzie

 

Hledej turistu. Tušetie, Gruzie

 

Parsma, Gruzie

Je neděle a slaví se údajně konec prázdnin. Nahoře ve vesničce to proto opravdu žije, téměř všichni chlapi jsou sťatí, ženy není vidět. Nemotám se tam moc, abych nebyl přizván, udělám pár snímků a frčím dolů. Všichni vypadají už docela zmožení, no musíme ještě dál, táboříme nakonec pod osadou Girevi.

Už kolem osmé večerní zalézáme do spacáků, byl to náročný, ale parádní den a těšíme se na další.

Ráno pod Girevi, Gruzie

 

Den 6.
Ráno je jako malované, mráčky na obloze, teplota příjemná, vyhříváme se, balíme, někteří jdou ještě na průzkum do vsi, Radka přináší chačapuri, mňam! Slušná pozdní snídaně :-)
Musíme se tady nahlásit vojákům na jejich základně v údolí.
Ověšení kalašnikovi tu mají útulnou zašívánu z unimo buněk, to by byla fotečka, pomyslím si. Ovšem tady zašermovat s fotoaparátem by mohlo znamenat basu, takže si raději nechám zajít chuť, škoda.

Nakonec je z toho hodinové zdržení. Opisují si čísla pasů (mimochodem špatně, na což je poté upozorňujeme), vyptávají se, kam jdeme a vše trvá až příliš dlouho.
Dostáváme konečně potvrzení a můžeme utíkat dál, takže nakonec se na cestu vydáváme až kolem poledne a to jak jinak než v úmorném vedru.

Šplháme nad řeku kolem dalších opuštěných věží a pak už dál více méně po vrstevnici poměrně vysoko nad údolím. Výhledy jsou to k nezaplacení. Nikde ani živáčka, jen hory.

Zaniklá osana Chontio, Gruzie.

 

Mezi polorozpadlými domy, Chontio, Gruzie.

Míjíme již zcela opuštěnou vesnici Chontio. Ostatní ze skupiny jen prochází, já se zastavuju, fotím a přemýšlím, co vlastně lidi vedlo k tomu, aby žily v tak drsných podmínkách.

Hlejej fotografa! Pěšina kdesi nad Girevi, Kavkaz, Gruzie.

Dál už je jen úzká kamenitá stezka vinoucí se jako had údolím, pálící slunce, vyprahlé hory a dole burácející řeka, jejíž vody přiživují tající ledovce v okolí.

Takto se tu převáží zboží, Tušetie, Gruzie.

Tu a tam potkáme volně se pasoucí koně, vysoko v kopcích je vidět stádo oveček a koz s bačou. V jedné strži mě předjíždí parta cyklistů, klobouk dolů, je to tu spíš o tlačení, než o jízdě (někteří později tlačí i z kopce).
V dalším stoupání je předcházím a opět se zdravíme.

Divoký Kavkaz, Gruzie.

Když se slunce pomalu schovává za třítisícovky, míjíme další vojenský checkpoint, tentokrát už je naše ochota zajít si několik stovek metrů na druhý břeh jen minimální, proto procházíme bez kontroly dál.

Dole u řeky mají vojáci stanoviště, ale tentokrát je vklidu obcházíme, Tušetie, Gruzie.

Den se pomalu chýlí ke konci a už by to pomalu chtělo najít místo na stany. Něco rovného s vodou v dosahu, to by byla parádička, ale to se začíná zdát ve zdejší pustině jako nereálný cíl. Opět míjím poláky na kolech, jsou značně vyšťavení, to když z dálky vidím, nahodím americký úsměv a tvářím se jako by se nechumelilo. Nemůžu na sobě nechat znát, že sotva pletu nohama a cítím se tak, jako by mě měl můj batoh zarazit do země. Dáváme se do řeči a čekám na Radku, další jsou s velkým zpožděním za námi.

Vůbec první značení, které po několika dnech pochodu vidíme. Gruzie

Až skoro za tmy už notně zhuntovaní konečně nacházíme ucházející flek.
Za půlhodinku je tu i Tomáš a staví mezi kameny svůj příbytek. Vaříme všemožné kulinářské speciality (tady i kuře na paprice z pytlíku chutná báječně) a ukládáme se ke spánku.
Hned za řekou je asi dvěstěhlavé stádo ovcí, které bečí jako pominuté, to aby nám nebylo smutno. Hanka s Michalem to zabalili již mnohem dříve, snad se ráno zase potkáme.
Stáčím se kolem šutru, který máme pod stanem, a snažím se zabrat.

Pokračování v dalším článku :-)

  Související odkazy:
             • Nabídka- Workshopy
             • Galerie
             • Facebook - michalbalada.com
             • Instagram - michalbaladacom

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 19.10.2016
Díky Petře :-)
Petr Konečný | Web | 17.10.2016
parádní článek a fotky, těším se na pokračování!