Home  »  Články  »  Malá Fatra

Malá Fatra

Jedno z nejkrásnějších slovenských pohoří, krajina mnoha kontrastů, skalních úbočí, travnatých vrcholů, hlubokých bukových lesů, tichých dolin a snová zádumčivost podhorských samot, kde jakoby se zastavil čas… Taková je Malá Fatra.

Malá Fatra - hřeben Stohu


Něco málo zeměpisu

Malá Fatra je významným pohořím Západních Karpat nacházejícím se v tatransko-fatranské oblasti. Nejvyšším vrcholem Malé Fatry je Velký Kriváň se svými 1709 metry. Nejznámějším je pak o přibližně sto metrů nižší Velký Rozsutec, to však nikterak neubírá z jeho majestátnosti a dominance nad okolní krajinou. Nejznámější dolinou je Vrátna dolina. Zde je soustředěna většina sjezdových tratí a vede odtud kabinová lanovka na hlavní hřeben, takže pohodlnější z vás se mohou nechat za nemalý poplatek vyvézt do bezmála patnácti set metrové výšky. Dál už musíte po svých…
 

Foto expedice Malá Fatra
(19. – 26. 7. 2008)

Den prvý

Hned po příjezdu do Terchové, která se stala na týden naším základním táborem, jsme využili svitu posledních slunečních paprsků a při pohledu skrze hledáček na masív Rozsutce zběsile mačkali spouště svých aparátů. To abychom večer drtivou většinu snímků po jejich důkladném prohlédnutí zase smazali a uvolnili paměťové karty pro dny příští v naději, že to správné světlo nás teprve čeká…

Malá Fatra - Radek Bidlo v akci


Den druhý aneb, turisté všude kam se podíváš…

Bohužel jsme si nevybrali nejšťastnější termín, takže se cesta na Velký Rozsutec změnila v prodírání se přes davy turistů v soutěsce Dolních a Horních Dier. Pro mě osobně obzvláště zdrcující záležitost, mám rád v horách klid a samotu, ale co naplat. Po výstupu na sedlo Medzirozsutce lidí značně ubylo, zřejmě také kvůli blížícímu se dešti. Nás však nějaká přeprška jen tak nerozhází, a proto jsme začali stoupat k vrcholu. Úměrně tomu, jak déšť sílil, začaly nás nahlodávat pochybnosti o toužebně očekávaném západu slunce. Těsně pod vrcholem se nám však odkryl pohled na majestátný travnatý Stoh (1608 m.n.m.). Přes jeho vrchol se převalovala nízká oblačnost a celou scenérii nesměle začínalo ozařovat slunce. Neváhali jsme ani chvilku a více či méně zdařile jsme se toto divadlo přírody snažili zaznamenat. Podmínky opravdu perfektní, takže jsme bohužel ani nezdolali úplný vrchol a po asi hodině neúprosného boje o to nejlepší místo na fotografování jsme zamířili zpět do sedla. Slunce už zapadlo za obzor a nás čekal ještě Malý Rozsutec (1344 m.n.m.), připomínající svým vzhledem stolovou horu. Předchozí vydatný déšť dával tušit, že nás tyto vápencové skály ještě mírně potrápí. I když je cesta v těchto místech zajištěna řetězy, cítili jsme se chvílemi „jako na kluzišti“. Mnozí jistě vědí, o čem mluvím. Po tomto zpestření jsme již za svitu čelovek sestoupili zpět do výchozího bodu v osadě Biely potok. Den se vydařil nad očekávání.

Malá Fatra - Stoh před bouří


Den třetí

Posíleni místní výbornou fazolačkou a žejdlíkem zlatavého moku jsme vyrazili za dalším foto-dobrodružstvím. Cílem byl tentokrát již dříve zmiňovaný Stoh v naději, že nás budou opět provázet podobné fotografické podmínky jako den předchozí. Od začátku cesty ze Štefanové však naše hlavy zkrápěl déšť, takže výstup do sedla Medziholie se chvílemi měnil v bahenní lázeň. Alespoň jsme tu byli téměř sami, v takovém počasí vyrazili opravdu jen ti nejotrlejší. Po asi půlhodině cesty ze sedla k vrcholu jsme se ocitli nad hranicí lesa. Mlha, která nám do té doby urputně bránila ve výhledu se začala trhat a otevřela výhled do okolních dolin. Byla to skvělá odměna za namáhavý výstup. Na vrcholu nás poté bohužel přivítal vítr, ve kterém jsme si připadali téměř jako po láhvi místní borovičky, takže jsem udělal jen několik málo dokumentačních fotografií a s nelibostí jsme jej opustili. Při sestupu však začalo mezi mraky opět prosvítat slunce a to byla naše chvíle. Ještě jsme netušili, že byla tento týden poslední... Popadli jsme stativy a jali se bláznivého pobíhání po travnatém úbočí a hledaní té nejvhodnější kompozice. Vrchol Velkého Rozsutce halící se do mraků a připomínající kouřící sopku byl vděčným foto-námětem. Takto jsme pomalu klesali zpět k sedlu, kde nás v již opět neprostupné mlze překvapilo pasoucí se stádo krav. Dodnes živé salašnictví a pastevectví dává tomuto kraji těžko opakovatelný ráz. Ve chvíli, kdy jsme se chtěli začít vracet zpět dolů do Vrátné doliny se mlha naposledy rozestoupila a nám se naskytnul úžasný pohled na „kouřící“ Rozsutec, ozářený úplně posledními paprsky zapadajícího slunce. To jsem samozřejmě ještě musel zvěčnit a také v paměti ty momenty budu mít hodně dlouho. Sám jsem tam potom ještě několik minut stál a za zvuku zvonců vzdalujícího se stáda pozoroval, jak se vytrácí i poslední paprsky olizující vrcholky skal. Právě kvůli takovým momentům se vyplatí škrábat do kopců kdykoliv a v jakémkoliv počasí. Poté se mlha nad sedlem opět semkla a krajinu okamžitě pohltilo šero. Sestup do Štefanové pro nás byl ještě okořeněn několika nepříliš vítanými pády do všudypřítomného bláta, takže jsme na konci cesty vypadali opravdu „kouzelně“. Ale stálo to za to!

Malá Fatra - Velký Rozsutec

Malá Fatra - Radek Bidlo v akci


Den čtvrtý

Povzbuzeni dosavadním vývojem počasí a s ním spojenými foto-podmínkami, jsme si vytyčili další trasu, tentokrát měly naše kroky vést přes několik méně významných vrcholů na Snilovské sedlo (1524 m.n.m.). Od dolní stanice sedačkové lanovky ve Vrátne jsme poměrně rychle vystoupali do sedla Príslop, kde už na nás opět čekalo fatranské bláto, které dávalo tušit, že se rozhodně ani tentokrát nudit nebudeme. Cestou na vrchol Baraniarky (1270 m.n.m.) jsme potkali rodinku výletníků, všichni v teniskách a značně vyválení, která nás upozorňovala, ať prý skrz špatnou cestu dál radši ani nechodíme... Asi si sestup do sedla ještě náležitě užili, protože jak jsme posléze zjistili, to nejhorší již bylo za námi. Přes zalesněný vrchol Žitné (1265 m.n.m.) jsme dále postupovali hustým lesem, kde cestu lemovaly pokroucené staré buky, až na Kraviarske (1361 m.n.m.). Jde o holý vrchol s příkrými svahy, proto je odtud rozhled na většinu fatranských vrcholů a na straně druhé třeba i na Lysou horu v Beskydech. Tedy pokud máte to štěstí a provází vás přijatelné počasí. Nám toho času již opět vydatně pršelo a hustá mlha nás vyprovodila na sedlo za Kraviarskym. Tam jsme se rozhodli nepokračovat dál v zamýšlené trase, ale raději sestoupit zpět do Staré doliny. Holt není každý den posvícení.

Dny následující, aneb nezaprší a nezaprší…

Počasí se neumoudřilo, takže jsme se následující den probouzeli opět do uplakaného rána. Po dlouhém rozmýšlení padla volba výšlapu na dříve nezdolané Snilovské sedlo. Cestu jsme si zkrátili, takže výchozí bod byl tam, kde jsme předchozí podvečer naše putování končili. Na sedle za Kraviarskym nás podle očekávání vítal vítr, déšť a mlha s dohledností jen několik málo metrů. Tou dobou jsme ještě doufali, že se počasí konečně umoudří. Když jsme po blátivé stezce dorazili k horní stanici lanovky pod sedlem, už nás opustila veškerá touha po skvělých záběrech a šli jsme se raději alespoň na chvíli ohřát. Bufet byl bohužel zavřený, takže na řadu přišly tatranky a pochutiny podobného ražení z vlastního proviantu. Obsluha lanovky se nás hned ochotně dotazovala, zdali pro cestu dolů do Vrátne využijeme jejích služeb? Zdvořile jsme poděkovali se slovy, že se rádi ještě projdeme... Netvářili se na takovou odpověď příliš nadšeně, byli jsme zřejmě toho dne jediní potencionální zákazníci. Ostatně kdo jiný by si tam v tom počasí našel cestu. Blátivý sestup ještě prověřil naše akrobatické schopnosti. Nezbývalo než věřit v lepší zítřky, však jednou přestat musí, no ne?

Další den ráno nás však opět čekalo nemilé zjištění. Jako by jsme skoro zapomněli, že jakmile se někam vydáme s vidinou podařených snímku, je již téměř pravidlem, že danou oblast zasáhne „období dešťů“. Vyšlapali jsme tedy ještě za vydatného lijáku na Snilovské sedlo a odtud dál na Velký Kriváň (1709 m.n.m.). To už kupodivu jen mrholilo, takže cesta na vrchol byla o poznání snazší. Nahoře byla samozřejmě mlha s nulovou viditelností a vítr, ve kterém se nám nenašlapovalo příliš jistě, takže jsme se dlouho nezdrželi. Zpět do Vrátne doliny jsme ještě překonali Chleb (1646 m.n.m.) a pokračovali přes Poludňový Grúň (1460 m.n.m.) kolem chaty na Grúni až k dolní stanici kabinové lanovky. Fotoaparáty a stativy pro nás tedy byly již několikátý den jen povinnou zátěží. Toť úděl fotografa krajináře… Dobrá fotografie se prostě musí „vychodit“. :-)

Malá Fatra - mlhy pod Malým Rozsutcem


S odstupem času přesto hodnotíme fotovýpravu jako úspěšnou, první dny nám počasí nabídlo úžasnou podívanou a i několik zajímavých fotografií. Ty můžete vidět zde.

Všem, kteří tak ještě neučinili, doporučuji tento krásný kout Slovenska navštívit. Malá Fatra se stala místem, na které se budu vždy rád vracet.

Další fotografie z těchto míst si můžete prohlédnout v Galerii.

Související odkazy:
    • Nabídka - Workshopy
    •
Zimní workshopy - NP Malá Fatra

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 08.08.2010
Karel: On si člověk asi v létě nevybere. Ideální by bylo asi až září nebo přelom října, to už je vše zbarvené a když má člověk štěstí, i nějakou tu inverzi chytí :)
Karel Pagačík | Web | 07.08.2010
Ahoj, tento datum konec července je asi zapovězený, já tam letos 24.7 - 1.8 a podobný tip počasí jsme měli taky. Příští rok jedu až v srpnu