Home  »  Články  »  Mont Blanc od Courmayeuru

Mont Blanc od Courmayeuru

Jako už tradičně hned po Štědrém dnu balím fidlátka a prchám do hor. Bídná sněhová pokrývka napříč Evropou (také se stává tradicí, pokolikáté už?) dává tušit, že musíme někam vysoko, hodně vysoko!

Hory na Slovensku i v Česku jsou tímto vyloučené, stejně na nich bude obvyklý mumraj a já hledám přesný opak… klid, samotu, pohodičku. Objednávám si tedy luxusní počasí v Alpách a můžeme vyrazit.

U mont Blancu jsem byl nesčetněkrát z francouzské strany, ostatně každé léto sem jezdím i s workshopem. Tentokrát jsem si objednal počasí také z italské strany :-) Nutno říct, že vymetená obloha se jim povedla, ale teploty byly úplně někde jinde.

Minulý Silvestr jsme přes Vánoce mrznuli pod Matterhornem, sice mě i tato varianta opět napadla, je tam ještě dost neprozkoumaných míst, ale nakonec stáčíme kormidlo k mému oblíbenému Mont Blancu. Není nad to prosedět víc jak 13 hodin v autě, no ne?

Jedeme!

25. prosince ráno nabírám parťáka na nádraží v Pardubicích, zimu tu připomínají jen vánoční stromky v ulicích. Je nad nulou, leje jako z konve, fučí, odhadem tak konec října, chtělo by se říct.

Podobně to vypadá i přes celé Německo a Švýcarsko. Výhodou cestování na první svátek vánoční je minimální provoz. Nejezdím úplně málo, ale takto vymetené dálnice jsem fakt nezažil, máme ji v podstatě pro sebe a to i ve zmíněném Švýcarsku, kde ztvrdnu v kolonách úplně vždy.
Za Martigny konečně končí jedenáctihodinová dálniční nuda, vypínám tempomat (díky za něj!) a začínáme ukrajovat serpentiny k tunelu pod Velkým Svatobernardským průsmykem.

No sakra, ani tady není sníh! Za průjezd tunelem nás řádně oškubou, pak už jen sjezd do známé Aosty, kličkování vesničkami ve směru na Courmayer a kdesi na půli cesty to balíme u opuštěného statku a chystáme se na noc.
Evropou jsme projeli jako nůž máslem, což je jev nevídaný. Začátek tedy dobrý!
Co už mě tolik optimismu do žil nenalívá je aktuální teplota. Je deset hodin večer, parkujeme pod třítisícovkami a teploměr ukazuje neuvěřitelných 13 stupňů nad nulou! Ano přátelé, nad nulou… Taková vlahá letní noc :-)

Ráno se naštěstí budíme již do mrazivého rána, tlačím do sebe vánočku, za šera balíme saky paky a frčíme vstříc Mont Blancu.
Pár serpentýn, první sníh kolem silnice a na stráních okolo, z rádia řvoucí Sigur Ros a najednou je před námi jihozápadní stěna Mont Blancu v plné kráse. Skvělé! Paráda! Euforie! Strastiplná cesta je zapomenuta, hlava se těší na dny příští!

Kličkujeme po Courmayeru a jako správní vyčůraní čecháčci hledáme, kam zajet s autem, abychom nemuseli platit parkovné. Jaký údiv mě tu čeká. Snad v celém Courmayeru jsou parkoviště gratis, to přes kopec v Chamonix vás frantíci holí úplně všude. Díky za italskou laxnost.

Čtyřtisícovky nasvícené prvními slunečními paprsky, mažeme nahoru, za sněhem! Courmayer, Itálie.

Doufali jsme sice, že se dostaneme víš, ale končíme u zákazové značky na začátku Val Veny, hned dole ve vesnici, dál už po svých pánové. Chvíli spekulujeme, že značku objedeme, ale však máme nohy, nějak to půjde a dnešních deset kilometrů by nemělo být zase tak hrozných. Na rozcvičku tak akorát.

Hned po pár zatáčkách je silnice zavalená menší lavinou, takže tímto jsou veškeré spekulace nad tím, že bychom značku bývali objeli pasé.
Cesta rychle utíká, svižně stoupáme po ušlapané stezce, teplota stoupá, výhledy na Mont Blanc, Dend de Géant a další čtyřtisícovky jsou úchvatné.
Zkoumáme ustupující ledovce, celé to ještě zpestřuje hukot padajících seraků a celkem mohutné laviny z Mont Mauditu.
Míjíme uzavřené a tady již konečně sněhem zasypané kempy, potkáváme jedny z posledních skialpinistů a pokračujeme hloub do rozlehlého údolí, cesta uježděná od skútru nám moc pomáhá, díky!
Kolem poledne už baštíme pod ledovcem du Miage, nebo spíše tím, co z něho zbylo a to jeden velký kamenolom. Fest se ochlazuje, se slzou v oku pošilhávám po protějším prosluněném svahu, ten náš severozápadní je ve stínu úplně celý den.
Tak, jak na mě konečně začíná doléhat atmosféra hor, tlačí na mě i můj dvacetikilový macek (bože můj co jsem to tam všechno zase nastrkal?), takže po další hodince pochodu a tady již také regulérního boření místy až po pás do sněhu bereme za vděk rozpadlou salaší na úbočí Monte Fortinu. Stihli bychom vylézt ještě výš, ale proč dobrovolně opouštět takové krásné místečko?

Tuhle pobořenou chajdu nám seslalo samo nebe. Vaříme čajíček a běžíme na západ slunka.

Luxusní závětří, stačí jen urovnat místo na stan, lepší flek na spaní jsme snad ani najít nemohli.
Západ žádná hitparáda, takže ještě fotíme hvězdy skrz naše „střešní okna“, vaříme, užíváme si opuštěných hor… na tohle jsme se těšili.

Ukládáme se ke spánku.

Ráno dlouho před svítáním lezeme do svahu nad námi s vidinou suprových fotek při východu slunce. Zoufale se snažím najít nějaké zajímavé popředí, no nedaří se. Sice fotíme, ale já už dávno tuším, že to není ono. Nevadí, nemusí být každý den posvícení.

Východové světlo není špatné, ale najít vhodnou kompozici se ukazuje jako nadlidský výkon. Mont Blanc, Courmayeur, Itálei

Tady taky měníme plány, vrchol Monte Fortinu se odtud totiž nezdá vůbec nedosažitelný, takže hurá nahoru! Sbíháme zpět nějakých 200 výškových metrů ke stanu, balíme a táhneme to vše harampádí zase nahoru…
Člověk si jaksi v tom návalu nadšení neuvědomuje, že od spodu vždy kopce vypadají menší a schůdnější, než opravdu jsou. Zde je to ještě umocněné tím, že to, co vidíme, ještě zdaleka není vrchol, ale jen jakýsi malý předvrchol. To samozřejmě zjišťujeme až posléze.

Tady je nám ještě docela hej. Šlapeme žlabem na Monte Fortin, Itálie.

V podstatě celý den je tak vyplněn trmácením se když ne do příkrého, tak ještě do příkřejšího krpálu, kličkováním mezi skalisky, tu po ledových plotnách, tam zase po pás ve sněhu. Při tom ledový vítr do tváří, občas sprška nadávek, co jsme si to zase vymysleli a proč to jde tak ukrutně pomalu… prostě vánoční idylka :-)
Člověk za ty hodiny utrpení v hlavě tolikrát vzpomene na to, proč raději není doma v teple a pohodlí, ale ono ho to prostě nějak vnitřně uspokojuje a ví, že přes bolest se rodí krásný věci.

Pár desítek výškových metrů pod vrcholem už toho mám tak akorát, začínají mě brnět lýtka, tváře mrznou, vousy jsou jeden velký rampouch. Vítr sílí, zoufale se rozhlížím, kam by se dal zakopat stan, aby nás to přes noc neodneslo, na samotný vrchol se mě vůbec nechce, tam to bude asi boží dopuštění.
Tomáš vydýchává někde pode mnou, já zatím se zklamáním zjišťuju, že tady stan opravdu nikam nedáme, leda bychom si vykopali záhrab a pomalými kroky se chtě nechtě sunu po skalnatém hřebínku výš a výš.

Najednou jsem nahoře, není už kam stoupat, nohy nevěří, hlava se raduje, slunce mě po dvou dnech na tváři hřeje takovým způsobem, že jsem snad nic lepšího v životě nezažil, házím bágl do závěje, křičím radostí, prostě euforie, mám to za sebou! Kdo nezažil, nepochopí…

Dokonce je v závěji na vrcholu i ruina nějaké chaty, takže stan stavíme za jednu ze zídek, chráněni před největším větrem. Luxus!

Mont Blanc z vrcholu Monte Fortinu, Itálie.

 

Kuchtíme :-)

Západ už odsud nebyl úplně marný, kruhový výhled je parádní, všude jen hory a pustá údolí, žádná civilizace. Za celý den jsme potkali jen jednoho skialpinistu a to ještě z velké dálky.

S přicházející nocí teplota letí neúprosně dolů, ještě se snažím fotit hvězdy a pak už jen šipka do spacáku, vaření, četba a zasloužený spánek. Ve stanu máme -9, ráno to bude opět výživné.
Tyhle dlouhé zimní noci moc nemiluju. Více jak 12 hodin mrznete ve stanu, spát tak dlouho nejde, takže co chvíli poslouchám padající laviny z Mont Blancu a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Ráno stačí jen rozepnout zip vyhřátého spacáku, rozhrnout předsíň a kochat se výhledem na nejvyšší vrchol Evropy.

První sluneční paprsky na vrcholku Mont Blancu, Itálie.

Ráno se za šera drápu ven, jsem rád, že mám to utrpení ve stanu za sebou, spal jsem na příšerném hrbu. Jak jsem to včera večer rovnal, to opravdu nevím.
Tomáš se jen obrací na druhý bok a hnípe dál. Pan fotograf :-)

Tady už je východovka úplně o něčem jiném než předchozího rána. Nacházím krásné popředí a už tam sázím panorama.

Snažím se z fotek vymáčknout, co to dá, ale největší radost mám stejně z toho, když na mě konečně zasvítí slunce, rázem je snad o 20 stupňů tepleji. Dokonce začínám cítit i palce u nohou, o kterých jsem si začínal myslet, že mě už opustily.

Dnes nás čeká cesta do sedla Col de Chavannes. Na mapě nějaké pohodové čtyři kilometry, ale když vidím to množství sněhu a příkrý sráz, kterým budeme celou dobu traverzovat, moc nadšený tedy nejsem.

Pohled na jednu z krásných okolních třítisícovek Berrio Blanc, Itálie.

Ze začátku jdeme ještě po hřebínku, téměř se neboříme a je nám hej. Fotíme reportážovky, vtipkujeme, vysvlékáme se do triček, prostě značka ideál. Jakmile ale začínáme obcházet Monte Perce, je zle. Bořím se, nohy po svahu ujíždějí, sníh na slunci měkne v nepříjemnou břečku, zase nás čeká výživný den.
Lopotíme se takto hodiny… nevím, jestli jsem unavený více z hlubokého sněhu a přelézání spadlých starých lavin, nebo víc z toho, jak mě smaží slunce. Voda dochází, humor též, obvyklý denní chod… ale ty panoramata!

A tady už nás srandičky opouštějí... těžký mokrý sníh se boří a ujíždí pod nohama až běda.

Když už máme konečně sedlo nadohled, zjišťujeme, že jsme výrazně výš a byla by škoda (a další zbytečné utrpení) slézat dolů. Míříme tedy na bezejmenný vrchol před sedlem, snad tam najdeme místo i na stan.

Hodinku před západem jsme na místě, ještě než vychladneme, tak v převěji kopeme cepínem místo pro náš příbytek a libujeme si, jaké krásné místečko jsme shodou okolností vybrali.

Luxusní místečko, kruhový výhled, jen člověk nesmí zapomenout, že hned za stanem je z obou stran stovky metrů příkrý svah.

Podvečerní pohodička, Mont Blanc, Itálie

Večer je krásný, vítr ustal, vaříme čajíček, fotíme jako o závod, pro tohle se sem člověk škrábe.

Je šest ráno, venku šero, soukám se do péřovky a jdu do akce. Tomáš to zase úspěšně bojkotuje a čeká, až stan ohřeje slunce.

Ráno si spíš než focení užívám tu samotu a klídek. Přesně tohle miluju, nikde náznak civilizace, žádný hluk, v dáli jen svítí vrchní stanice lanovky přes Montblanský masiv, slunce pomalu osvětluje protější čtyřtisícovky, tomu se jen těžko něco vyrovná.

Kuchyň jsem si tentokrát udělal na slunci, kde o dobrých 20 stupňů tepleji, než ve stínu. Začínám zase cítit prsty, hurá!

Za chvíli se podává snídaně.

Tomáš zase leze z pelechu asi hodinu po východu, kdy už i na stan krásně svítí.
Baštíme a meditujeme nad tím, jak bychom tady místo dalšího trmácení klidně celý den vydrželi.
Když už máme krosny skoro zabalené, zabředneme hlouběji do debaty, kolik jídla nám vlastně ještě zbývá a že by to vlastně šlo tu jeden den vydržet! Takže porce jídla na dva dny rozpočítávám na dny tři, smutně na prázdno polknu při pomyšlení, že jsem před chvílí zbaštil tři ovesné kaše najednou a na zbylá dvě rána už mám jen dvě, holt bude trošku půst… a nebo chleba s paštikou. Májka to jistí!

Pohodička! (foto: Tomáš Valnoha)

Kniha na horách, to je prostě základ.

Celý den se povalujeme v okolí stanu, čteme, lelkujeme, prostě pohodička.
Odpoledne vyšlápneme na vrchol nad stanem, něco málo pofotíme a chystáme se na další mrazivou noc. Dnes je kosa ještě větší.

Kdesi na hřebenu.

Idylka s Mont Blancem v pozadí.

Těstoviny z pytlíku do mě už moc nelezou při pomyšlení na to, co je doma dobrého jídla a pití, ale člověk holt musí trpět, aby si pak užil a ocenil to dobré.

 

To je výhled!

Nad Alpy se snáší noc... a taky pořádný mráz.

Ještě se pokouším za šera vyfotit náš domeček a definitivně zalézám do tepla spacáku.

Kvůli tomu výhledu se prostě vstát vyplatí.

Ráno ve stanu -10, venku tak -15 a na větru -20, to se člověk rychle probudí. Ještě když si večer pořádně nerozšněroval pohorky a teď do nich nemůže nohy vůbec dostat. Už jste někdy strkaly nohy do mrazáku? Ale co, však je prosinec…

Mačky si na ranní focení neberu, těžko bych je zmrzlými prsty zašněroval, takže si to ještě okořením zabruslením na ledové převěji, kde kdyby mě nohy ujely, už by mě bylo všechno jedno.

Po desáté balíme a definitivně opouštíme nejvyšší z výškových táborů, bylo nám tu krásně a dolů se mě chce jen pramálo. Loučíme se se sluncem a klesáme do vymraženého údolí.
Hned při prvních krocích srázem pod námi se ujišťujeme, že bez maček by to dolů šlo jen velmi těžko.
Těch 15 kilometrů k autu zvládáme za cca 4 hodinky čistého času, slušná práce.
Ale jakmile doškobrtáme k parkovišti, doléhá na mě tíseň… hluk, shon, kolony aut tlačící se do tunelu pod Blancem, no nebylo nám nahoře líp?

Bágly házíme do auta a jdeme na pizzu, však jsme v Itálii a zasloužíme si ji no ne?
To ale netušíme, co nás čeká. Najít restauraci, nebo dokonce pizzérku, to je vám těžší, než se zdá. Nikde nic, jen hotely, penziony a podobně. Po 40 minutách bloumání po šedivých ulicích, kdy už to skoro vzdávám, alespoň narážíme před jednou hospodou na volnou wifinu. Zkřehlými prsty posílám alespoň zprávu, že žiju, pár mobilovek a jde se dál.

Když už konečně jedinou pizzérku v dědině najdeme, je půl šesté a najíst nám dají až v sedm, do té doby jen pití. Do zadku je nakopat…
Kašlu na to, jdu vařit k autu těstoviny, Tomáš zůstává a užívá si vytopené hospody a přístupu na internet.
Po hodince a půl se vrací taky k autu s pizzou v krabici, super! Moje nadšení nezná mezí, jen ho trošku kalí fakt, že jsem do sebe během té doby nasunul těstoviny (píšou na nich porce pro dva), jablko, dva banány a završil to zbytkem cukroví… sakra :-(
No nic, statečně do sebe cpu ještě třetinu pizzy, výborná, díky!

Další den ještě vyšlápneme k chatě Bertone na opačné straně údolí, pak balíme fidlátka a přes noc (jak jinak taky už) profrčíme bez zastávky Evropou zpět domů.
Dobře bylo!

  Související odkazy:
             • Nabídka- Workshopy
             • Galerie
             • Facebook - michalbalada.com

             • Instagram - michalbaladacom
 

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 20.02.2017
Petr: To víš, to jsou léta praxe :D
Petr Konečný | Web | 20.02.2017
Pecka jako vzdy. A chtel bych takhle umet objednavat pocasi :)