Home  »  Články  »  Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti

Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti

Přípravy na cestu, postřehy

Předpokládám, že každý z nás má nějaké vysněné místo, kam by se rád podíval, a kde by rád fotografoval. Pro mne to byl někdy před deseti lety Island. Fotografií odtud v tu dobu bylo pomálu a těch opravdu dobrých jen jako šafránu. O to víc mě tenhle ostrov kdesi na severu Evropy lákal.
Měl jsem štěstí, šel si za tím a sen jsem si splnil (následující zimu jedu na Island s účastníky pravidelné fotoexpedice již po jedenácté). A při každé další cestě mě něčím překvapí a něco nového tam objevím a zažiju.
Je třeba se ale posouvat dopředu a dál snít, takže se časem laťka posunula zase o kus výš. Ten kdo nemá sny, které by si rád splnil, jako by nežil, ale jen přežíval…

Kdesi daleko u protinožců totiž vykukuje z moře souostroví, o kterém snad úplně všichni básní. Je tam prý vše od písčitých pláží, přes vysoké útesy, divoké řeky, pouště, pralesy, sopky až po zaledněné štíty hor.
Semínko bylo zaseto, a tak se pomalu zrodila naše dvou a půl měsíční výprava na Nový Zéland. Po několika odsunutích z všelijakých důvodů přeci jen na jaře léta páně 2016 objednáváme letenky na jaro 2017 a fotoexpedice konečně nabývá reálnějších obrysů.

Nový Zéland

Vždyť vlastně stačí docela málo. Chce to jen dlouho šetřit, šetřit a zase šetřit (Nový Zéland je asi nejdražší zemí, kterou jsem zatím navštívil, dokonce i Skandinávie je levnější), místo oblíbených kafíček a vysedávání v hospůdkách si raději doma sednout s dobrou knihou, pak rozbít prasátko, koupit již výše zmíněnou letenku, vydržet nějakých 20 hodin nasáčkovaný v letadle, poprat se s jet legem a šokem z úplně opačného počasí, než je v naší kotlině české (odlétáme z mrazem sevřené Varšavy) a tradáá… rázem stojíme před letištěm v Aucklandu, zíráme v dusném hicu na palmy a pomalu začínáme chápat, do čeho že jsme se to zase pustili.

Mount Cook, Aoraki, Nový Zéland

Takže pěkně popořadě

Nic se nerodí lehce a naše cesta na Nový Zéland byla už sama o sobě trošku bobříkem odvahy.
Pokud chcete na ostrovech zůstat co nejdéle a zrovna nejste rentiéři, samozřejmě musíte osekat náklady na minimum a to se nám tedy povedlo!
Usmály se na nás „levné letenky“ (pokud tedy lze jásat nad cenou, která se stejně pomalu blíží dvaceti tisícům a to jsem ceny sledoval více než půl roku), ale ty mají většinou také své mouchy. Letíme tedy z Varšavy, takže nás čeká desetihodinové (v konečném účtování kvůli zpoždění dvanáctihodinové) svezení autobusem z Prahy do Polska, tady noc na letišti a hurá na devítihodinový let do Pekingu. Tam dalších 16 hodin čekání (bláhově jsem si myslel, že si čas ukrátím prací přes internet, ale to by tu nesměli skoro všechny internetové stránky ty komunisti blokovat), a pak dalších 12 hodin letu do cíle… a vítejte v budoucnosti!

Opravdu se cítíme tak, že jsme se ocitnuli u protinožců, tedy hlavou dolů - minimum spánku, dvanáctihodinový posun času a to vše dovršuje počasí. Zatím co u nás bylo sychravo a okolo nuly, tady v Aucklandu vycházíme z klimatizované haly do prádelny o třiceti stupních a termín ostré slunce tu nabývá nevídaných rozměrů. Vítejte čehůni!

Jedno z mnoha luxusních rán, které jsme na Novém Zélandu zažili.

Nový Zéland - první dny hlavou dolů

Stojíme si tedy ověšeni bágly před letištní halou a rozmýšlíme co dřív. Samozřejmě jsem dlouhé dny a týdny seděl u výběru míst, která chci fotografovat, to byla doslova piplačka. Spousta destinací je notoricky známých, ale některé se hledají hůře, než ta pověstná jehla v kupce sena. Porovnáváte všemožné mapy s fotografiemi, pročítáte blogy a cestopisy a doufáte, že je to opravdu to, co hledáte a podobně. Desítky hodin trávíte u počítače a výsledkem této mravenčí práce je stejně napětí, zda na místě nakonec nedojedete úplně někam jinam, než jste chtěli.

Cestu jsme ve všem ostatním pojali dost punkově. Nic nemáme dopředu zařízené, řešili jsme doma poslední pracovní povinnosti, užívali si v posledních letech co se sněhových přívalů týká neobvykle bohaté zimy a podobně.

Takže potřebujeme v první řadě sehnat nějaké ubytování (co nejlevnější), koupit auto (co nejlevnější) a vyrazit do divočiny (co nejrychleji). A k tomu potřebujeme co? Přeci internet :)
To ale Evropan, zhýčkaný volnou wifi na každém rohu tvrdě narazí (a nejen jednou, mnohokrát… však si počtete).
Letištní wifi je na půl hodinky a konec, pokud chceš víc, tak zaplať, turisto!

Vyškemráme tedy heslo od chlápka v místní kavárně (díky bohu jsou tu lidi milí a vstřícní a chudák taky netušil, že mu budeme vysávat data až do dalšího dne) a začínáme emailovat na všechny strany.
Píšeme na několik Airbnb a na nabídky prodeje aut. Nakonec nezbývá, než opět přespat na letišti. Díky za to, že tady myslí na pobudy, jako jsme my a je tu vedle záchodů taky sprcha! Jak málo stačí k vagabundově radosti.

Naštěstí se celkem rychle zadařilo, a tak si to ráno už frčíme na první ubytko, ze kterého nám odpověděli.
Majitel tu bydlí s malým dítětem, sestrou a starou maminkou. Mají pro sebe jeden pokoj, ty další „okupují“ krátkodobí i dlouhodobější nájemníci, takže se tu během pár nocí vystřídá asi 30 lidí, všechny prostory jsou společné, takový průchoďák je pro introverta ideál :-) Chci pryč a chci to rychle!
Přesto, že máme objednanou jen jednu noc, zůstáváme ve výsledku tři. Veškeré prostory jsou obsazeny, takže nakonec končíme na matraci v suterénu, kde za normálních okolností bydlí jeden dlouhodobý nájemník. Ten si místo toho lehne na kanape v pokoji (ano v tom pokoji, který je společný pro všechny a kde je mumraj asi 23 hodin denně) a v duchu doufá, že brzy zase zmizíme.

Noční Auckland, Nový Zéland

Představovali jsme si asi vše moc jednoduše, ale s autem je to složitější, takže v Aucklandu trávíme více času, než jsme chtěli. Město jako takové je ale nezajímavé. V podstatě se skládá z centra, kde jsou věžáky jako všude jinde po světě a přilehlé čtvrti jsou ve stylu ospalého koloniálního maloměsta. Historické památky všeho všudy téměř žádné. Metropole je rozdělená několika mořskými zálivy a asi nejzajímavější jsou sopky, které z poměrně rovinaté krajiny vystupují. Nejznámější Moun Eden a One Tree hill atakují dvousetmetrovou hranici a je z nich slušný výhled po okolí.
My chceme ale pryč z tohoto mumraje, takže děláme vše proto, abychom rychle vypadnuli.

Konečně máme auto a můžeme vyrazit!

Nákup automobilu

Bohužel přilétáme v neděli večer a nestíháme víkendovou burzu aut a campervanů, takže následující dny bloumáme po Aucklandu od jednoho bazaru k druhému, scházíme se i s těmi, co prodávají na vlastní pěst, a vybíráme.
Není to sranda, autům rozumím jako koza petrželi, jsem fotograf, ne automechanik. Nakonec narážíme na dvě mladé Němky (mají tak sotva po maturitě a rodiče jim zjevně zaplatili pár měsíců výletování), prodávající Hondu Odyssey 2000 (Japonská auta zde drtivě převažují nad všemi ostatními značkami, škodovku aby člověk pohledal) v ucházejícím stavu i s přestavbou na campervan. Cenu ukecáváme z 3900NZD na rovné 3000NZD. Pasuju se do role znalce, obcházím auto, bručím, poukazuju na sjeté pneumatiky, teče někudy olej, tu a tam je lehký škrábanec atd.
Pak už stačí jen zajít na poštu, vyplnit formulář, zaplatit poplatek a tradá, jsou z nás hrdí majitelé! No není to krása? Představte si, že byste v Česku zakoupili legálně auto v podstatě na ulici během pár minut. Dost divoké snění…

Jsme šťastní, natěšení a hladový po nových zážitcích, takže hurá do světa!
Pleníme místní market, kombíka napěchováváme všemožnými pochutinami, vystěhováváme se z Airbnb a hurá na sever od Aucklandu, do divočiny!

Celé naše putování po Novém Zélandu doplněné o spousty fotografií popíšu v dalších článcích, které už připravuji.
Níže je souhrn toho nejdůležitějšího, co Vás při cestě na Nový Zéland mže potkat.

Jeden z desítek vodopádů, které jsme po cestě navštívili. Národní park Egmont, Nový Zéland.

Nový Zéland - fakta

1. Díky snižujícím se cenám letenek jsou pryč doby, kdy jste se nedostali pod 30 000Kč za zpáteční cestu. Okolo 20 000Kč již najdete celkem běžně, když si dáte práci a nevadí vám více přestupů a delší čekání, lze se s trochou štěstí dostat na ceny okolo 17 000 korun a to už je na v podstatě nejvzdálenější destinaci na světě celkem fajn.

2. Pokud vezete stan, náhradní obuv a podobně, doporučuji vše doma pořádně vydrhnout. Na letišti procházíte opravdu důkladnou kontrolou a v případě hlíny na podrážkách či stanu už se se svými věcmi můžete rozloučit. Místní si hlídají, aby se k nim nic nezavleklo. Totéž platí o dovozu masa, ovoce a podobně.

3. Bez auta to nepůjde. Bez vyřízení mezinárodního řidičáku také ne, ten si ještě v ČR na úřadě za 50Kč vyřídíte za pár minut. Na Zélandu máte možnost si auto zapůjčit v případě, že zde budete třeba 2 týdny. Pronájem je samozřejmě drahý, srovnatelný třeba s cenami ve Skandinávii. Pokud jedete na delší dobu, vyplatí se auto koupit na některé z místních burz, z autobazarů, nebo od jednotlivců, kteří zrovna svou pouť po ostrovech končí. Možností je spousta, protože Nový Zéland je cestovateli hodně vyhledávaný. Výhodou je samozřejmě výrazně nižší cena, než za vypůjčení. Nevýhodou je fakt, že tak trošku kupujete zajíce v pytli (lze si ale zaplatit mechanika, který auto před prodejem prohlédne a riziko tak eliminujete). A pak další věc, auto před odletem ještě musíte prodat a to může být třeba mimo sezonu problém, kupci jaksi nejsou. To jsme vyřešili elegantně pomocí místního Aucklanďana, který se živý přeprodejem těchto aut. Můžu dát kontakt, stačí se ozvat. Jo a abyste se nenudili, jezdí se vlevo :-)

4. Přespávat v autě je mimo kempy striktně zakázáno pod pokutou 200NZD, což je pro člověka mého ražení extrémní problém. Existují ještě parkoviště, kde lze být s karavanem či campervanem přes noc v případě, že máte v autě toaletu a nádobu na odpadní vody (to nám bohužel chybělo). Problémem je, že na Novém Zélandu je úplně vše ohrazeno ostnatým drátem, každý pozemek někomu patří a najít například lesní cestu, kam by se mohl čecháček zašít, bývá neuvěřitelný problém. Nám se osvědčilo, že jsme měli kombík a ne van, takže jsme nebyli tolik nápadní a nakonec jsme za 2,5 měsíce byli v placeném kempu jen jednou, jinak jsme se vždy někde nakonec zašili, ale byly to nervy a příliš to nedoporučuji.

5. Srandovní je parkování ve městech. V drtivé většině případů je stání časově omezené. Takže stojíte-li u značky, která přikazuje stání max. 2 hodiny, funguje to následovně. Nejsou tu žádné automaty na parkovací lístek, jak jsme zvyklí, ale jednou za čas jde kolem místní policista (či zaměstnanec města) a dělá křídou čárky na pneumatice. Když jde okolo podruhé a stále tam stojíte, už rovnou vypisuje za stěrač pokutu. To nejsou ale připraveni na vyčůrané čecháčky. Takže když jsme třeba seděli v knihovně na internetu delší čas, chodili jsme čárky na pneumatice umazávat :-) Prostě kocourkov…

6. Ceny potravin obecně jsou na naše zvyklosti hodně vysoké, takže jsme v podstatě přežívali na rýži, těstovinách a toustovém chlebu. Grilované kuře z marketu jednou za měsíc byl nebývalý luxus :-) Nejlevnějším marketem se ukázal být Pak’nSave, další skvělou možností je nákup hlavně ovoce přímo u farem (je-li ovšem sezona), kde si u silnice vyberete na co máte chuť, peníze hodíte do kasičky a frčíte dál. Místní baští od rána do večera fish and chips a podobné nechutnosti, McDonald’s najdete i v tom největším zapadákově.

7. Většina národních parků není zatím kupodivu zpoplatněných. Připlatíte si jen na těch top destinacích, jako gejzíry a podobně. A samozřejmě na nejznámější treky se zadarmo nepodíváte. Některé jsou obsazené na měsíce dopředu kvůli regulacím počtu návštěvníků. Nás to nijak neomezovalo, krajina je na Zélandu tak rozmanitá, že můžete měsíce pochodovat po těch bezplatných a stále nebudete mít dost.

8. Problémem je, třeba jako na Islandu, extrémní nápor turistů během sezony (tedy cca prosinec-únor, kdy je u protinožců léto), to si moc romantiky neužijete. Proto jsme volili pro naší cestu podzim, což se ukázalo jako ideální řešení.

9. Internet je nedostatkovým zbožím. Můžete si tak pořídit místní SIM kartu, nebo vymetat kavárny (to byl náš případ), ale ani zdaleka ne každá má veřejnou wifi, takže se musíte nejdříve ptát u obsluhy. Často je také časově nebo datově omezená. Veliké ulehčení pro nás nakonec byla rozsáhlá síť veřejných knihoven (i tam, kde byste je nečekali, v malých vesnicích a podobně), kde si můžete bezplatně své přístroje připojit k síti a surfovat, jak je libo. Volnou wifi mají také některé telefonní budky operátora Spark. Signál chytíte i u některých bank přímo na ulici.

10. I na Novém Zélandu potřebujete redukci el. zástrčky

Související odkazy:

                             • Nabídka- Workshopy
                             • Galerie
                       • Facebook - michalbalada.com
                       • Instagram - michalbaladacom

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *