Home  »  Články  »  Nový Zéland - jižní ostrov, část první

Nový Zéland - jižní ostrov, část první

Pokračování článku: Nový Zéland - severní ostrov, část první


Ujíždíme větru dešti!
Oblasti: Marlborough, Nelson, Tasman, West Coast, Otago

Po čtyřech hodinách máme pod nohama opět pevnou zem a z upršeného Pictonu ještě za šera míříme vstříc horám a dalším zážitkům.
Krajina za Blenheimem se hodně změnila, všude vinice, které přímo vybízejí k natrhání čerstvých hroznů. Zastavujeme však až po průjezdu horami u jezera Rotoiti. Počasí stále, že by psa nevyhnal, čas si tedy krátíme u místní benzínky, kde je růžová telefonní budka místního operátora Spark a to znamená jediné - volná neomezená wifi.

Jezero Rotoiti, Nový Zéland

Když už pak konečně tolik neleje, snažím se fotit, no není to vůbec ideální, v plánu jsem tu měl rudý východ slunce...

Po pár hodinách se navzdory předpovědi dokonce trošku protrhává oblačnost a teplota stoupá do závratných výšin (čili momentálně tak asi lehce nad deset stupňů Celsiových), běžíme k vodě a skáčeme do ní, abychom smyli z těl pot dní minulých.Zážitek je to hodně silný. Po pár tempech křečovitě lapám po dechu a jsem tak zmrzlý, že začínám pochybovat, zda se vůbec dostanu zpět ke břehu, to je tedy probuzení!

Tady se také poprvé potkáváme s krvelačnými muškami sandflies. Pokud jste měli již to poděšení, setkat se třeba ve Skotsku s jejich kamarády zvanými midges, tak věřte, že tohle je ještě horší. Mnohem horší…
Naštěstí mé momentálně na kost zmrzlé údy štípance skoro necítí. O to horší to ale bude, až zase přijdu k sobě.

Než se dostaví první turisté, máme na slunci skoro usušené všechny věci, které jsme si tu v jezeře vyprali a frčíme dál. Čeká nás nějakých 250 kilometrů na západní pobřeží. Tam se ukrývá jeden z klenotů, o kterém běžný turista většinou vůbec neví, ale fotograf se tam těší, jako děcko na lízátko. Přesto že šměrujeme přes hory a proplétáme se hlubokými kaňony, stále je na co se dívat a cesta rychle uteče.

Motukiekie Rocks jsou skalní formace na západním pobřeží, kterých byste tu našli desítky. Jejich atraktivita spočívá v tom, že tohle nejsou jen tak obyčejné skály, jsou to totiž skály kouzelné! Při odlivu tu můžete spatřit tisíce červených, oranžových či fialových hvězdic. Prostě paráda!

Hvezdicemi poseté útesy u Motukiekie rocks, Nový Zéland

Trávíme tu nakonec neplánovaně dva dny. Období dešťů pokračuje, takže stejně nemá cenu hnát se do hor. Já mezitím běhám každou volnou chvíli po skalách, svádím urputné souboje s přílivem (ten mě tu několikrát pěkně vykoupe), s deštěm, větrem, dotěrnými sandflies, prostě všemi živly, na které si jen vzpomenete. Odměnou je poštípané tělo, mokro v botách a plnící se paměťovky.

Motukiekie rocks, Nový Zéland

Vytoužený rudý západ slunce se ani jednou nekonal, takže bych tu pochopitelně byl klidně ještě další dny, ale musíme dál (nutno říct, že na zpáteční cestě jsem za svou vytrvalost odměněn takovým přírodním divadlem, které jsem si nevysnil ani v těch nejdivočejších snech –to ale až v dalším článku).

Směrem na jih fotíme trošku nenápadné Dorothyfalls. Funguje to stále stejně. Místa, která jsem nebral jako příliš atraktivní, se nakonec ukazují jako velmi fotogenická. Tady máme také poprvé tu čest projít se nefalšovaným novozélandským pralesem. Stromy porostlé kapradinami a liánami, vlhko, papoušci ve větvích, je to tu jako v pohádce.

Dorothy falls, Nový Zéland

Nemám rád turisticky provařená místa, ale trek k ledovci Franze Josefa prostě vynechat nemůžeme. Už jen obří parkoviště a benzinka s nejdražší naftou na celém Zélandu vůbec dává tušit, že to moc velká romantika nebude.
O to větší zklamání nás čeká na konci cesty, kde hledíme jen na suťovisko a skály. Na naučných tabulích pak vidíme, jak rychle ledovec za posledních pár let odtává, takže za pár let bude po atrakci úplně.
Pocit úzkosti u mě vyvolává už jen to, že nám co tři minuty létá nad hlavou vrtulník, přibližující turisty k ledovcům vzduchem, aby měli pořádný zážitek. Takhle to nevypadá ani v Zermattu a to jsem ho měl za vrchol komerce.

Den zakončujeme kousek od Foxova ledovce s výhledem na nejvyšší horu Nového Zélandu, majestátný Mount Cook. Počasí se vylepšuje, dokonce je zase i co fotit, pohodička.
Večer se z ráje bohužel díky sandflies stává krví zalité peklo. Ale za to utrpení to tentokrát stojí.

Konečně se nám nesměle ukazuje i nejvyšší hora, Mount Cook při západu slunce, Nový Zéland

Ráno přejíždím ještě za tmy k lake Matheson. Hledám nejlepší záběr, pobíhám tu v amoku jako truhlík, až konečně najdu tu správnou vyhlídku. Zase se mně potvrdilo, že je nejlepší si udělat prohlídku lokality před focením (což jsem ale samozřejmě neudělal). Nakonec se při východu slunce na malém dřevěném šprdlení tísním s Italem, Němcem, Slovinkou a korunu tomu nasazují tři Novozélanďani, kteří si to přihasí při příchodu a strašně diví, že nejlepší flek už je zabraný. Já jsem v klidu, místo mám dobré, podmínky objednané…

Luxusní východ slunce u Lake Matheson, Nový Zéland.

Následující slunečné dny trávíme v okolí Wanaky. Tady se výrazně mění charakter krajiny. Zatím co na západním pobřeží byly kopce hustě porostlé neprostupnými pralesy a jen ojediněle je narušovaly pastviny, tady je tomu jinak. Jižní Alpy nepustí srážky dál, takže zde více méně krajina připomínající step. Jen vyschlé kopce porostlé trávou, sem tam nějaký ten pichlavý keř. Stromy jen podél řek.

Městečko Wanaka je centrem všeho dění. Nacházíme tu příjemnou kavárnu, kde několikrát nabíjíme techniku a sosáme internetové spojení se světem. Vagabundi jsou tu naštěstí vítáni.
První noc trávíme zašití v křovinách nad jezerem, západ ani východ slunce ale není úplně podle mých představ.

Wanaka, Nový Zéland

Výhled z Roys peaku, Nový Zéland

Nesmíme také vynechat výstup na Roys peak. Je tu na slunci asi 45 stupňů a o společnost se nám tu starají davy turistů, kteří na tento vrchol chodí klidně i bez jakékoliv vody, v sandálích a podobně. V půli kopce jsou pak vykulení, protože ona to není zrovna procházka na Říp. Asi něco podobného, jako když jdete v létě na Rysy.
V podvečer stavím stan a lamentuju nad úplně vymetenou oblohou.

Pohled z Roys peaku směrem k Mount Aspiring, Nový Zéland

Další den si užíváme po sestupu koupačku v jezeru. Dokonce bych řekl, že má víc než deset stupňů. Koupeme se jediní, čím to? :-) Kolem se prochází jen pejskaři s trošku rozpačitými úsměvy.

Odpoledne nám trošku fouká na Rocky peaku. Je to škoda, výhledy jsou tu skvělé a fotilo by se odtud jedna báseň.

První sluneční paprsky, Roys peak, Nový Zéland.

Výhled z Rocky peaku, kde jsme se kvůli vichru sotva drželi na nohou, Nový Zéland

Západ slunce proto nakonec trávíme u asi nejfotografovanějšího stromu na Novém Zélandu. Sejde se nás tu asi deset fotografů, což mě úplně netěší, ale zde s tím holt musíte počítat.

Už je skoro šero, ale stále se po obloze honí zajímavé mraky, takže mě amok neopouští, a když už jsem tu konečně sám, uklízím si popředí a v tom okamžiku zkoprněle hledím na to, jak se můj stativ s technikou řítí k zemi. No, jednou to muselo přijít, říkám si… ale pád foťáku mezi kameny se mě tady tedy vůbec nehodí.

Počítám ztráty… zohýbaný držák filtru je prd proti poškozené přední čočce širokáče. To je k pláči… tělo vypadá kupodivu v pořádku. Co teď? Fotoaparát sebou náhradní mám, ale objektiv nikoliv sakra.
Hned googlím, kde je tu nějaký servis, ale přes víkend je všude samozřejmě zavřeno a po zevrubnější analýze zjišťuji, že pokud by někde objektiv do opravy vzali, trvalo by to nejméně měsíc. Tak to je paráda…
No, dnes se mně neusíná lehce.

Wanaka, Nový Zéland

Ráno frčíme do Queenstownu, takového Zermattu Nového Zélandu. Honosné hotely, naškrobení turisté a také jediná prodejna fotografické techniky široko daleko.
U vchodu ve vitríně se na mě směje nová 16-35ka od Canonu, to je paráda, ale při pohledu na cenovku mě zamrazí.
Zkouším majitele všemožně obměkčit, jestli by neslevil, ten se ale jen usmívá a má zoufalost při pohledu na cifru, která je mě vzápětí odečítána z platební karty, stoupá do závratných výšin. Takže platím skoro dvojnásobnou cenu, nežli by tomu bylo u nás za nový kus a se skřípěním zubů odcházím.

Ta tady mě oškubali :) Queenstown, Nový Zéland

Chuť si spravuju v Glenorchy, kde následující ráno fotím nejdříve vrby na břehu jezera Wakatipu a ještě stíhám i mlhy válející se v rozlehlém údolí nad Glenorchy, prostě paráda! Útrapy včerejšího dne jsou zapomenuty, objektiv funguje bezchybně, tak snad to byl zase na dalších deset let poslední karambol.

Krásné ráno u Glenorchy, Nový Zéland

Mlhy povalující se v okolí Glenorchy, Nový Zéland

Naším cílem je dnes Mt. Alfred, což není příliš navštěvovaný trek z několika důvodů. Hlavním je náročnost a velké převýšení a druhým, jak se dozvídáme z informační cedule u jeho začátku, je problém se schůdností kvůli sněhové vichřici, která se tu v zimě přehnala. To nás ale neodradí, takže následující hodiny trávíme přelézáním, podlézáním či obcházením popadaných stromů v dost těžkém strmém terénu, což je s tím těžkým mackem, který mám na zádech občas dost výživné.
Při západu slunce je nahoře takový vichr, že postavit stativ je dost umění.

Vrcholovka z Mt. Alfred. Vítr opět pořádný... Nový Zéland

Mt. Alfred, Nový Zéland

Večer místo spánku jen čekám, kdy se na nás stan díky větru sesype, takže naděje na vysněné ranní mlhy je v trapu.

Ráno se moc nevyvedlo ,ale výhledu jsou tu skvělé. Mt. Alfred, Nový Zéland

Ráno rychle balíme a utíkáme dolů, než začne pršet.
Den ještě trávíme v okolí Glenorchy, tady by se při slušných podmínkách dalo fotografovat do nekonečna.

Močály v okolí Glenorchy. I tady by se dalo fotit do nekonečna. Glenorchy, Nový Zéland

Nakonec před mizerným počasím ujíždíme k jezeru TeAnau. Po cestě mrholí a je jako na podzim, ale u jezera se mraky zázračně trhají a při západu slunce u předem vyhlídnutého mola už se zase mohu rozplývat, jak krásně to mám objednané!

Jezero TeAnau v podvečerním světle, Nový Zéland.

Noc trávíme na půli cesty k MilfordSoundu, což je pro mě nejikoničtější místo na Novém Zélandu vůbec.

Západ slunce u jezera TeAnau, Nový Zéland.

Vstáváme ještě za tmy a uháníme k Mirrorlakes, bohužel tam hodinu stojím jako truhlík a čekám na zázrak. V údolí leží nízká oblačnost a hory nad jezerem se vůbec nechtějí ukázat. Holt nemůže být každý den posvícení.
Na výchozím místě Routeburn Tracku vaříme šmakuládu a jdeme nahoru na Key summit kvůli západu slunce. Po cestě poprvé potkáváme velkého horského papouška Kea (Nestor Kea). Chvíli na sebe hledíme z pár metrů, a když usoudí, že z nás žádná laskomina nekápne, ztrácí se dole v údolí. Fotku pochopitelně nestíhám.

Key summit, Nový Zéland

Západ se celkem vydařil, za tmy sbíháme dolů a jedeme se někam na noc zašít.

Ani další východ sluce u Mirror lakes nevychází, takže už to může zachránit jen Milford Sound.
Ještě děláme odbočku na Lower Hollyford road. Tady se procházíme podél řeky obklopení pralesem, takhle nějak jsem si představoval zdejší divočinu. Úplně náhodně nacházím nesmírně fotogenický potok plný balvanů, přes které se vytvářejí peřeje a vodopády a jako živá klenba se nad ním sklání mechy a liánami porostlé stromy. Fotím tu tak dlouho, až si pro mě musí Radka přijít, prý jestli jsem se nezbláznil, kde vězím?! Vůbec nemá pro ten potok pochopení, což nechápu naopak já :-)

Potok v pralese někde u Milford Soundu, Nový Zéland

Prales u Milford Soundu, Nový Zéland

Samotný Milford Sound nás vítá na zdejší poměry nezvykle pěkným počasím a davy turistů, lačnících po všemožných atrakcích, které tu jsou nabízeny. Od výletů na kajacích, sledování velryb a delfínů, potápění až po nevím co všechno. Tohle mě ale vůbec nezajímá, já si tyhle úchvatné fjordy chci pořádně vyfotit. Vysněné podmínky jsou jedna věc, ale aktuální situace s tím příliš nekoresponduje, takže první večer ostrouhám.

To další ráno už je objednané! Nikde ani noha, mlha povalující se okolo kopců a nakonec to celé i prosvícené sluncem, prostě skvělé. Hlavně když vám každý vypráví, jak tu skoro pořád jen prší.

Milford Sound, Nový Zéland

Protože mě Kye summit a výhled na okolní zaledněné vrcholky stále leží v hlavě, nakonec tu při cestě z Milfordu opět zastavíme a šlapeme nahoru. Tentokrát zůstáváme přes noc. Zakázané ovoce nejvíc chutná.

Světe div se, vypadá to na super západ slunce, ale když už se chystám jít fotit, zalije nás mlha a je po všem. Dvě hodiny pak postávám u jezírek a modlím se, aby se někam ta mrcha neprostupná pohnula, i takový je život fotografa… V noci se samozřejmě úplně vyjasňuje, na to si v podobných situacích vždy mohu s jistotou vsadit.

Ráno už je o něčem jiném.

Výhled z Kye summitu, Nový Zéland

Dále míříme na několik dní na jihovýchod ostrova, ale o tom až v dalším článku.

 

Související odkazy:

                             Nový Zéland - severní ostrov, první část
                            
• Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti
                             • Nabídka- Workshopy
                             • Galerie
                             • Facebook - michalbalada.com
                             • Instagram - michalbalada.com

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 08.01.2018
Petr: Opět čtyřkovou verzi. Mám holt záložní, což už se hodilo na podzim v Kanadě, kde kolega pro změnu rozmlátil o kameny 17-40ku :)
Petr Konečný | Web | 08.01.2018
Ahoj Michale, fotky paradni! Objektivu je mi lito :( Jakou verzi (clonu) jsi koupil?
Michal Balada | Web | 07.01.2018
Viktorka: díky
Viktorka | 06.01.2018
Opět super fotky! Těším se na další. V.