Home  »  Články  »  Nový Zéland - severní ostrov, část první

Nový Zéland - severní ostrov, část první

Ti, kteří mají na cestování po Novém Zélandu třeba jen 2-3 týdny, tak většinou hned míří na ostrov jižní, ale jak se po pár dnech na vlastní kůži a na vlastní oči přesvědčujeme, je to veliká škoda. Ač se to na první pohled nemusí zdát, severní ostrov je také velice rozmanitý a má i spoustu zajímavostí, které jih úplně postrádá.

Konečně vyrážíme!
Oblasti: Northland, Auckland, Bay of Plenty, Gisborne, Hawke´s bay a Wellington

Po nákupu proviantu se loučíme se všemi lidmi, kteří nám byli v minulých dnech spolunocležníky, sedáme hned do auta a klestíme si v dopravní špičce cestu ucpanými silnicemi Aucklandu směrem na sever.
Je to slušný adrenalin hned na začátek. Nejen že si zvykám na řízení nového auta, ale ještě k tomu musím dávat pozor, abych jel vlevo, takže se opravdu nenudíme. Okořeňuje to ještě fakt, že mě z nějakého záhadného důvodu nejde rozchodit navigace v mobilu, takže jedeme jen podle mapy.
Jasně jsem si také v průvodcích přečetl, že silnice na Novém Zélandu nejsou zpoplatněné, abychom hned na konci Aucklandu vjeli na dálnici, kde nás cedule jako hrom upozorňují na její zpoplatnění. No… chybička se vloudila.
Naštěstí posléze zjišťujeme, že můžeme přes internet zaplatit i zpětně a pokuta tak nehrozí, hurá! Na internetu podle SPZky svůj vůz nacházíme a už nám tam svítí prohřešek, jak je to jednoduché.

Pozorujeme okolní zvlněnou krajinu a konečně máme opravdu pocit, že jsme za Novém Zélandu. Po nějakých 250km a pořádné průtrži mračen se pomalu stmívá a nás čeká první hledání noclehu. Přichází opět moje chvíle, tasím další trumf - aplikaci WikiCamps, která nám neomylně říká, kde smíme a nesmíme v autě spát. Tedy… bohužel neomylně říká, že skoro nikde spát nesmíme, nemáme-li v autě záchod jako například karavany.
To je situace dosti mrzutá, holt co se dá dělat, parkujeme na místě pro karavany, doufaje že to tentokrát projde. Ještě netušíme, že tohle šimrání v břiše, kdy usínáme s vědomím, že jsme tam, kde nemáme co dělat, budeme mít ještě asi dalších 60 nocí :-)

První mlžné ráno na Novém Zélandu.

Se svítáním se budím do luxusního rána zalitého mlhou. Fotografovo srdce krvácí, protože jsme v místě, kde nemám vůbec nic vyhlídnuté, takže se koná jen pár zoufalých cvaků od cesty a frčíme dál. Naším cílem je nejsevernější cíp Nového Zélandu, Cape Reinga.

Potkáváme tu další vagabundy s campervanama a poprvé tak nějak v klidu nasáváme atmosféru tohoto druhu cestování. Na parkovišti mají všichni roztažené sezení, vaří, hrají na kytary, naškrobeného turistu nikde nevidno, prostě paráda!

I západ slunce se u majáku celkem daří a člověk tu může velice pěkně vidět sílu živlů. Dole pod útesy se stékají vody Tasmánského moře a Pacifiku. Původně jsem si myslel, že jde jen o silný odliv, jaký zažíváme třeba na cestách do Bretaně, ale později nám někdo touto informací rozšiřuje obzory.

Maják Cape Reinga, Nový Zéland

Dost bylo vody, po snídani míříme na poušť! A to doslova.
Po nějakých patnácti kilometrech, kdy projíždíme mezi vzrostlými borovicovými háji a pastvinami se nám otvírá pohled nevšední… z čista jasna hledíme na několik desítek metrů vysoké písečné duny. Vedle Giant Te Paki by i Sahara bledla závistí.
Parkujeme u roztomilé cedule, kde je psáno, že máme dát bacha, kam stavíme svého čtyřkolého miláčka, že by mohl být zasypaný pískem, než se vrátíme. Tak uvidíme. Při pohledu na ty písečné obry tu značka zřejmě nestojí jen z recese.

Struktury, Giant Te Paki Sand Dunes, Nový Zéland.

Nikde nikdo, jen týpek s přívěsem, co půjčuje prkna na ježdění po dunách. Ceny má ale čistě novozélandské, za to bychom pořídili potraviny na 14 dní pro oba, takže s díky odmítáme, to si to raději sjedeme na karimatce.

Desítky metrů vysoké Giant Te Paki Sand Dunes, Nový Zéland.

Zbytek dne trávíme procházkou přes tuhle neobvyklou poušť k moři, což se ukazuje v tom hicu jako namáhavá, více než tři hodiny trvající řehole.

A západ slunce? No co Vám budu vyprávět, prostě nezapomenutelný zážitek!

Sahara by mohla závidět. Giant Te Paki Sand Dunes, Nový Zéland.

Přes zapocené okno pak v noci pozoruju Mléčnou dráhu, která je tu mnohem intenzivnější než u nás a samozřejmě vypadá úplně jinak, protože jsme na opačné polokouli. Díky tomu, že nejbližší městečka jsou sto kilometrů daleko, se tu při pohledu na oblohu cítíte jakoby součástí vesmíru.

Mlhavé ráno, Nový Zéland

Protože před sebou dnes máme přes 500 kilometrů dlouhou štreku, vyjíždíme už za tmy, což se ukazuje jako výborný tah. Po hodince jízdy totiž z čista jasna kličkujeme krajinou jako z Pána prstenů a všechna údolíčka jsou jako na objednávku zalitá mlhou. Fotím jako o život, kam se na to hrabe „naše“ Toskánsko!

Tanec v mlze, Nový Zéland.

Přes den stojí za zmínku ještě jedna z mnoha vlastivědných zastávek. V místním pralese Waipoua totiž rostou jedny z nejstarších a nejmohutnějších stromů na světě. Místní Kauri dorůstají pro Středoevropana neuvěřitelných rozměrů. Ten nejstarší (1500let) měří po obvodu skoro 14 metrů. Ano, to není překlep.
Můžete si tu udělat nenáročný asi dvouhodinový výšlap mezi těmito obry a to opravdu stojí za to. Dotýkat se organismu, který je tu přes tisíc let, je vážně zážitek.

Strom Kauri, Damaroň jižní (mobilovka), Nový Zéland.

Večer přijíždíme do Thames. Místo na spaní je tu opět jen pro karavany, takže bloumáme po okolí a nakonec parkujeme nad městem (kopec jako do střechy, spojka z toho moc radost nemá) u jakéhosi památníku a doufáme, že sem policisté kontrolovat nejezdí.

Jaké je ráno mé překvapení, když hlavní objekt mého zájmu, tedy staré molo je úplně na suchu díky odlivu a tak koukám jen na asi kilometr široký pás bahna na pobřeží. Mrzuté je to o to víc, že mě nad hlavou obloha hraje všemi barvami. No, není holt každý den posvícení. Hledáme ve městě kavárnu s internetem a kolem oběda molo fotím alespoň na dlouhý čas.

Po pár dnech už bychom také potřebovali skočit do sprchy. Má aplikace v mobilu si i s tímto hravě poradí, na místním plaveckém bazénu by měly být za pár dolarů sprchy podobným individuím zpřístupněny. Ale ejhle, zrovna dnes je bazén pronajatý pro soukromé účely, proč mě tahle náhodička ani moc nepřekvapuje?
Obšlapujeme v okolí a situaci řešíme punkově. Vedle zrovna uklízečky převlékají postele v místním motelu. Slovo dává slovo a už se rácháme ve sprše jednoho z pokojů a užíváme si slastný pocit teplé vody na špinavých tělech. Jak málo stačí k radosti. Nic ani nechtějí platit, že je to prý v pohodě, díky moc, budeme vás všude doporučovat!

U místních Vietnamců kupujeme slamáky, díky bohu za ně, moje spálené čelo by mohlo vyprávět. Tyhle doplňky si nakonec přivážíme jako talismany až domů, kdo by čekal, že to s námi vydrží celou tu dobu.

Thames, Nový Zéland

První opravdovou laskominou jsou ikonické útesy Cathedral Cove.
To, že jsem se sem netěšil jediný, prozrazují kolony aut, které při našem příjezdu proudí v opačném směru. Něco mě říká, že neodjíždějí proto, že už si vše prohlédli, ale spíš proto, že není kde zaparkovat a mé tušení se ukazuje správné, bohužel... My se ale nedáme! Na malém parkovišti kroužíme tak dlouho, dokud se jedno místečko neuvolní, musíme tu totiž také přenocovat.

Skalní brána i okolní útesy jsou velkolepé, na focení to ale při západu slunce moc není, takže pořizujeme jen mobilovku a šlapeme zpět k autu.

Cathedral Cove, Nový Zéland.

Ráno už je to jiná písnička. Když lezu za šera z auta, nevypadá to sice nic moc, předpověď je bohužel na následující dny bídná a vypadá to, že nasouvající se fronta asi všechno zhatí už dnes. Když však pochoduju za svitu čelovky místním pralesem k pobřeží, začíná se na obzoru obloha z ničeho nic červenat.
Nastává úprk po křivolakých cestičkách tak rychlý, že by se za něho nestyděl ani Usian Bolt. K moři dobíhám v tom nejlepším, píchám stativ do písku, nasazuju filtry a už to sypu na kartu. A popadám znovu dech…
Jo, když to máte objednané, je to hračka :-)

Východ slunce u Cathedral Cove, Nový Zéland.

Obědváme u liduprázdných Owharoa falls a pak nesmíme vynechat Hobitín, kde se točil Pán Prstenů, u městečka MataMata. Tohle je něco na mě. Parkoviště pro snad 100 autobusů a asi tisíc aut, mumraj, děs běs. Radka jde do vysněného Hobitína, já alespoň využívám místní wifi a pracuju v autě. Každý si najde to svoje.
Tady se také spouští liják, který nás bohužel neopouští několik dalších dní. Když už na Zélandu prší, tak pořádně.

Ke vzdáleným Omanawa falls jedeme rozsáhlými sady, kde jsou jen avokáda a kiwi. Další z nevšedních pohledů. Tedy především sběr kiwi musí být hodně na morál.
Pár avokád popadaných u cesty sbíráme, další kupujeme poprvé v jedné ze samoobslužných budek u cesty, mňam!
A samotné vodopády? Jsou opravdu velkolepé. Tady by se mohl točit nejeden film. Nemilé je ale zjištění, že cesta dolů je uzavřená kvůli sesuvům půdy. Sice se tam zkoušíme dostat, ale kvůli neustávajícímu dešti je to opravdu nereálné, velká škoda.

35 metrů vysoký Omanawa falls ukrytý v kaňonu, který je zarostlý palmami a liánami, Nový Zéland.

Další dny díky počasí nestojí za zmínku. Jediné vzrůšo zažíváme v městečku Napier, kde nás při soumraku vyhání místní policista z parkoviště, které je opět jen pro karavany. Popojíždíme o pár kilometrů dál na pláž, ale i odtud nás za chvíli vyhazuje, naštěstí opět bez pokuty, jen s důrazným varováním.
Tohle počasí je dobré tak akorát na focení vodopádů, kterých proto navštěvujeme v těchto dnech nespočet.

Maraetotara falls, Nový Zéland.

Další místo se silnou atmoškou je maják Castlepoint. Vysoké útesy, vítr, rozbouřené moře, liduprázdno…
I tady nás hned na skoro prázdném parkovišti místní upozorňují, že tam rozhodně nocovat nesmíme, takže do noci hledáme nějakou zašívárnu, což se nakonec asi o 15 kilometrů dál daří. Jak je to v tomhle u nás v Evropě jednoduché…

Na útesech u Castlepointu, Nový Zéland.

Castlepouint, Nový Zéland.

Dům na kolečkách má spoustu výhod, ale jakmile několik dní prší, najdou se i menší mouchy. Všechno máme už řádně navlhlé, nebo rovnou mokré a jaksi není kde sušit. Otáčíme tedy kormidlem směrem k Wellingtonu a snažíme se počasí ujet na jižní ostrov.

Trajekt není zrovna za hubičku, jezdí třikrát denně a jako na potvoru jediná volná místa jsou na odjezd ve 2 ráno. No nevadí.
Využíváme čekárnu, kde to vypadá spíš jako na letištním teminálu. Hlavně že jsou tu zásuvky, internet a teplo :-)
Pár hodin pak dospáváme ještě na parkovišti před přístavem a pak už šup do útrob trajektu.
Jak se dalo čekat, moře mezi ostrovy je v tomhle počasí celkem rozbouřené, takže zatím co já pospávám, Radka pendluje každou chvíli na záchod, holt mořská nemoc si nevybírá.

Po čtyřech hodinách máme naštěstí pod nohama opět pevnou zem a z Pictonu stále ještě v dešti míříme vstříc horám a dalším novým zážitkům.

 

Související odkazy:

                       • Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti
                             • Nabídka- Workshopy
                             • Galerie
                       • Facebook - michalbalada.com
                       • Instagram - michalbaladacom

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 24.10.2017
Peter: díky!
Michal Balada | Web | 24.10.2017
Petr: I fotky s hvězdama budou, ale vůbec momentálně nemám čas na zpracování, takže časem :)
Peter Švacho | 23.10.2017
Ahoj Michale, parádny článok. Už sa teším na ďalšie. S tým umývaním upotených a smradlavých tiel sme to na Icelande robili veľmi podobne. Vždy sme sa snažili nájsť nejaké kúpalisko ... a tam za pár korún okúpať. Našťastie tam to vyšlo vždy. Prajem pekné svetlo a teším sa na ďalšie články. Peter
Petr Konečný | Web | 23.10.2017
Paradni cteni, jako vzdy :) Mas i nejakou fotku s hvezdama, jak jsi psal? No a co se tyka bazenu a sprch, holt to mel tentokrat objednane nekdo jiny a ne ty! :)