Home  »  Články  »  Silvestrovské Dolomity - výjezd mimo komfortní zónu

Silvestrovské Dolomity - výjezd mimo komfortní zónu

Že půjde o podnik poněkud nevšední, to už naznačovala i na mé poměry docela nečekaně rychlá organizace. Ale výhled téměř týden trvajícího slušného počasí udělal své, takže v neděli ráno padá rozhodnutí, že místo Silvestra u piva v Čechách oslavíme přelom roku kdesi pod stanem v Dolomitech a už odpoledne si to frčíme vstříc novým zážitkům. Ani ve snu ještě netušíme, jaké kvantum jich bude!

První lehká komplikace je na světě ještě dřív, než vůbec vyrazím… Pobalím svých pět švestek, namažu vydatnou svačinku, startuju auto a… to si ani neškytne. Baterka je očividně v háji… Po hodinovém zdržení se vyřeší i tento lehký nedostatek a já s přesvědčením, že se již nic dalšího stát nemůže, po pár hodinách jízdy nabírám na periferii matičky Prahy kumpána pro příštích pár nezapomenutelných dní Tomáše a mastíme si to po dálnici vstříc novým výzvám. Teploměr celou cestu stabilně ukazuje okolo 10 stupňů pod nulou, kolem Mnichova až po Innsbruck se stromy prohýbají pod decimetry nového sněhu, dokonalá Ladovská zima, takže nadšení a očekávání jsou veliká. Ostatně málo kdy je tomu jinak. Na jeden zátah si to po poloprázdných dálnicích svištíme až do Itálie. Sjíždíme před Bolzanem, kde holé stráně evokují spíš jaro a funíme na Passo Sella, kde rtuť teploměru při našem příjezdu okolo druhé hodiny ranní neúprosně padá k – 18 stupňům. Měl jsem v plánu fotit tu hvězdy nad majestátným Sassulongem, ale úsměv na tváři po vystoupení z auta dost rychle zamrzá. Přeci jenom rozdíl k venkovní teplotě činí skoro 40 stupňů. Jako bych vlezl do kryokomory… Nadšení a sebevědomí je hned na začátku dost nabouráno vzhledem k tomu, že i na příští dny hlásí teploty i pod – 20 stupňů. Myslím, že až nyní nám pomaličku dochází, do čeho jsme se to pustili. Ale co, nějak bude, neklesáme na mysli, přeci nebudeme házet flinty (foťáky) do žita (závěje) hned po prvním lehkém nezdaru.

Kašleme tedy s trpkým úsměvem na tvářích na jakékoliv snahy o focení hvězd a přesouváme se do vedlejšího Passo Pordoi pod Piz Boe, kde plánujeme ranní východovku. Na stavění stanu samozřejmě nemáme ani pomyšlení, rozděláváme spacáky v autě a kolem třetí hodiny ráno se pokoušíme o pár hodin spánku.
Když pak budík o tři hodiny později ohlašuje příchod nového dne a vítr venku v pravidelných intervalech lomcuje autem na jinak liduprázdném sedle, motivace jít kamkoliv fotit je na nule (nebo vlastně 20 stupňů pod nulou, mám-li být přesný :-)). Rozum prostě říká ne! Touha krajináře něco slušného vyfotit ale po několika desítkách minut nakonec převažuje, rozum jde stranou a začínáme se soukat ven z vyhřátých spacáků.
Dokážete si představit, jak se tělo cítí, když vylezete ven z vymrzlého auta do mínus dvaceti, kde vichr sráží teplotu snad ještě na dvojnásobek? Věřte tomu, že nikdo kdo to nezažil, neví ani za mák, jaké to je… Masakr to je! A v tomhle nečasu se škrábeme po umrzlém svahu (ano mačky jsem opět nechal v autě, protože vůbec netuším, jak bych je v tom třeskutém mrazu navlékal) nad sedlem na východ slunce, který mimochodem stejně propásneme, protože jsme vyrazili příliš pozdě. Takže nejlepší světlo pozorujeme na okolních kopcích z míst, kde se vůbec fotit nedá. Tomu říkám začátek, jak má být!

Marná snaha o slušnou fotku nad Passo Sella, Piz Boe, Dolomity, Itálie

Cvakneme nahoře tedy pár dokumentačních snímků (že jsem to harampádí vůbec z brašny vytahoval, stejně je to bída bídoucí) a frčíme se ohřát do blízké kavárny. Jéé tam je krásně teplíčko! Kontrolujeme počasí a už to není taková hitparáda, jako hlásili ještě včera, ani mě to nepřekvapuje.

Po snídani pak přejíždíme na známé a pro krajináře velice atraktivní Passo Falzarego, kde si přeci jen chvíli ohříváme prokřehlá těla na slunku (teploměr ukazuje -15, no není to krása?), i když ledový vítr nám příliš dlouhou siestu nedovoluje. Tomáš ještě po cestě shání po zdejších krámcích termosku, protože ji jako správný horal nechal doma.

Výstup na focení západu slunce na Monte Lagazuoi při pohledu na předpověď počasí vzdáváme. Ono se stačí přes zamrzlé okénko podívat ven. V tom vichru bychom nahoře ani stan nepostavili, natož pak něco odfotili… Odpoledne si alespoň krátíme vycházkou po okolí. Začíná sněžit a vítr semnou smýká sem a tam, že si připadám jako kašpárek v loutkovém divadle. To nám to tedy pěkně pokračuje. Zalézáme do auta a chystáme se na druhou mrazivou noc. Rozkládáme lůžkovou úpravu a doháním alespoň spánkový deficit z minulé probdělé noci a velebím svůj spacáček Sir Joseph Looping 1200. Bez něho bych tu vypustil duši. Přeci jen noc je dlouhá a nějakých patnáct hodin spánku přijde vhod. Přerušován je jen občasnými poryvy větru, který hraje na lana lanovky nad našimi hlavami a teplotu opět neúprosně tlačí někde k dvaceti pod nulou.

Když pak budík ohlašuje ráno, oškrabávám vší silou z vnitřní strany okna námrazu a mžourám úzkým průhledem ven. Poryvy větru dávají tušit, že to žádná hitparáda s počasím nebude. Je totálně zataženo, zázrak se nekoná, takže se leží dál. Ven mě donutí o pár hodin později až volání přírody. Takto nějak si představuju peklo - liduprázdno, šedivo a vítr s mrazem, který se do vás zakusuje až do morku kostí. Rychle odsud zmizme do Cortiny, tam bude líp!

Mrazivé peklo na passo Falzarego, Monte Lagazuoi, Dolomity, Itálie (autor fotografie: Tomáš Kumstát)

Snídáme totálně zmrzlé pochutiny, které jsme si dovezli, usedáme na svá místa, startujeme a … nic! To jsme tedy v pr*eli!! Motor ani neškytne, všechny kontrolky se vynulují a je konec. A to jsem myslel, že to už horší být ani nemůže.
Vyhrabávám z kufru startovací kabely a přes zamrzlá okénka (v autě už to vypadá jako v ledové jeskyni) vyhlížíme nějakou dobrou duši, která by jela okolo a byla ochotná pomoc. Po několika desítkách minut se jdeme zeptat do opodál stojícího Transporteru s německou poznávačkou, zda by s námi neztratili trochu času, nepřejeli blíž a nepomohli. Postarší chlapík kupodivu nic nenamítá, chopí se škrabky, precizně dlouhé minuty oškrabává skla a… nic! S lítostí nám gestikulací oznamuje, že též nenastartoval. Jsme tam, kde jsme byli. Navíc bez kabelů, protože když jsem je vyndal z futrálu a snažil se je rozmotat, mrazem okamžitě praskly. Hmm… Hlava už to ani nepobírá, snažím se naší krasojízdu shrnout – focení vůbec žádné, těla na kost promrzlá, auto nepojízdné a světélko na konci tunelu v nedohlednu.

Uběhne dalších pár desítek minut, záchrana nikde, a tak se Tomáš jde zeptat místní obsluhy lanovky, jestli by nepomohli a světe div se, za pár minut se už ve větru potácí Ital s autobaterií v jedné ruce a startovacími kabely v té druhé. Když na něj z dálky hledím přes to zamrzlé okno, skoro se mě zdá, že je to anděl a má svatozář. Jsme zachráněni před potupnou, pomalou smrtí umrznutím!

Po tomto dvouhodinovém martyriu konečně sjíždíme do Cortiny na kafčo, ale tady, jak se dalo čekat, nás čeká další šok. Přeci jen jsou Vánoce a Cortina ďAmpezzo nejvyhlášenější středisko široko daleko, takže jen v souvislé koloně obkroužíme centrum bez jakékoliv možnosti zastavení na některém z totálně přeplněných parkovišť a jedeme do Passo Giau. Jeho okolí nám bude domovem po několik následujících dní. Dokonce tu na pár minut vykoukne i slunce!

V místním hostinci ještě honíme internetový signál, bručíme při pohledu na předpověď, ale co se dá dělat. Ještě jeden den bídy a pak by konečně měly začít fotografické žně, vždyť jsem zatím foťák v podstatě nevytáhnul z brašny a to tu v nelidských podmínkách trpíme už dva dny.

Absolvujeme tříhodinový trek hlubokým sněhem, který tu vždy na podzimním workshopu vyběhneme za hodinku a jsme na místě. Myslím jen na jedno, chci už mít postavený stan a být zachumlaný v pohodlí spacáku. Je trošku paradox, že jezdím na hory právě kvůli tomu, abych uniknul pohodlí civilizace, proniknul do hor a hledal jejich nejdivočejší, nejčistší a přirozenou podstatu, vzdálit se od toho, co byla ruka člověka schopna do té doby vybudovat a zničit, uniknout ze světa, který nás dennodenně obklopuje a když se tomu konečně blížím, myslím na své pohodlí…

Kdesi nad Passo Giau, mobilovka :-) (autor fotografie: Tomáš Kumstát)

Tak hurá, konečně jsem tu. Pustá pláň, půl metru sněhu, viditelnost pár metrů a o mrazu už se ani nezmiňuju.
Hloubíme v neustávajících poryvech větru místo pro stan, stavíme ohrádku proti fujavici, západ se jako již tradičně nekoná, vaříme, zalézáme kolem páté odpolední do spacáků a máme před sebou další ukrutně dlouhou noc. No co, zážitek nemusí být pěkný, hlavně že je silný! Ráno už by mělo být slušně, tak snad konečně začneme plnit paměťové karty.
Celou noc lehce prosvítá přes stěny stanu měsíc, to je nadějné. Mírné vrásky na zmrzlém čele mě dělá jen vichr, který v pravidelných intervalech neustále lomcuje se stanem.

V pět ráno vyrážíme. Navlečen do všeho oblečení, co tu vůbec mám, připadám si jako ve skafandru a jak se pomalými kroky blížíme na nedaleký kopec, ze kterého bychom rádi fotografovali vytoužený východ slunce, stále víc mě je jasné, že z toho nic nebude. Zatahuje se čím dál víc, vítr je čím dál silnější, no to mě podrž… Vykopáváme si pod vrcholovým křížem mělké stupy, abychom nesjeli po srázu kamsi do údolí, a tvrdneme tu dlouhé minuty vyhlížejíce pomalu mizící hvězdy za závojem oblačnosti. Připadám si jako pod vrcholem osmitisícovky. Zima jako v zóně smrti, nadechnout se kvůli mrazu nedá, před větrem se schovat též nelze a žádný náznak civilizace na obzoru. Napadá mě a hlavou letí tolik nadávek, až se sám divím, kde se to ve mně bere. Po nějaké půlhodině marného doufání v zázrak, kdy už by jen opravdový blázen věřil, že z toho něco bude, to se svěšenými hlavami otáčíme a ještě za šera sestupujeme zpět na pláň ke stanům. Takže si odškrtněme další fiasko, kolikáté už?

Pomalu se rozednívá, Tomáš míří rovnou ke stanu, já si ještě dělám menší okruh po okolí, abych si vyhlídnul místo pro focení západu slunce. Ano, stále ještě si myslím, že by se tu mohlo něco slušného vyfotografovat, i když už to pomalu hraničí s bláznovstvím vzhledem k tomu, jak jsme zatím dopadli.
Jsou tu v okolí vyfoukané perfektní struktury ve sněhu, hned se tedy zasním, že by to bylo do kompozice skvělé, jen se trošku vyčasit. Nečekaně se však o slovo hlásí příroda a s rozjímáním je rázem utrum, mám úplně jiné starosti. Není čas, ztrácet čas. Co teď? Se slzou v oku zjišťuju, že se není kam schovat, nejbližší skalky jsou ukrutně daleko, vítr neúprosně sviští všude kolem… není na co čekat, vystrkuju zadnici na mráz a s nadávkami všeho druhu vykonávám potřebu. Zvířený sníh mě důkladně sprchuje ze všech stran, no to je paráda a já myslel, že už ani hůř být nemůže, ale vždycky může…
Když se po chvíli otočím, vzteky nadávám ještě víc. Nejen že už mám trenky plné sněhu, ale ještě ke všemu se začíná mezi mraky přeci jenom prodírat slunce a zabarvuje do té doby plechově šedou oblohu do oranžova. No to je peklo! Honem se narychlo strojím, vysypávám navátý sníh z jednotlivých vrstev oblečení, pak ještě závěj z batohu abych se vůbec dostal k foťáku, stavím stativ a fotím, tak sláva!

Monte Pelmo, Dolomity, Itálie

Zkouším i Lee Big Stopper, no nestojí to za moc, ale po dlouhém fotopůstu to člověku nedá, Monte Pelmo, Dolomity, Itálie

Všechno utrpení je rázem ve vteřině zapomenuto, sice to nejsou žádné dech beroucí fotky, ale alespoň už jsme si zmáčknuli spoušť. Snad je to konečně předzvěst lepších zítřků. I předpověď to slibuje, takže neklesáme na mysli.

Stan bylo třeba zakopat pořádně, jinak by nás vítr s chutí odnesl do údolí, v pozadí Monte Pelmo a Civetta, Dolomity, Itálie

A jak to tak bývá, po mírné euforii přichází krutá realita. Opět se do nás zakusuje vítr a mráz, takže nezbývá než zalézt do spacáků a promyslet co dál. Původní plán byl zůstat tu jen dvě noci, ale místo je to tak atraktivní, že by se tu dalo fotit týdny. Nakonec padá osudové rozhodnutí celý pobyt tu o den protáhnout. Ale jaksi s tím jsem nepočítal, když jsem si balil zásoby jídla, takže budu muset příděly pochutin poměrně drasticky omezit. Tak je skvělé. Nejen že tu mrznu jako blbec, ještě jsem nic pořádného nevyfotil, ale teď se okleštila poslední radost, kterou jsem tu měl… No není na tom světě krásně? :-)

Jakmile vykouklo slunce, hned nám bylo hej :-)

Do oběda ležíme a následující hodiny trávím popocházením po okolí a hledáním nejvhodnějších míst, odkud fotit v příštích dnech. Hodinku a půl před západem si dáváme repete a škrábeme se na stejné místo jako ráno, ale naštěstí s odlišným efektem. Obloha je tentokrát téměř vymetená, takže zase pro změnu bručím na to, že nejsou mraky žádné, krajinář je prostě pořád nespokojený. Ale přesto fotíme konečně jako o závod, vítr ustal a Monte Pelmo odtud vypadá opravdu majestátně.

První slušný západ slunce, Monte Antelao, Monte Pelmo a Civetta jako na dlani, Dolomity, Itálie

Fotíme ještě za šera...

Až za šera končíme, balíme fidlátka a suneme se spokojeně zpět k vymrzlému stanu. Smějeme se na sebe jako sluníčka na hnoji, tohle už jsme vážně potřebovali. Do tmy venku ještě nasávám atmosféru liduprázdných hor. Dokonce úplně ustal i vítr a mráz je tak mnohem snesitelnější. Hned je na tom světě líp. Měsíc osvětluje okolní třítisícovky, paráda. Ten marast stál přeci jen za to a vše špatné je rázem zapomenuto.

Celou noc spím, jako když do vody hodí, na rozdíl od té předchozí, kdy jsem přes rachot větru a v něm se zmítajícím stanu skoro nezamhouřil oka. O půlnoci mě budí tlumený rachot dělobuchů z okolních měst, otáčím se na druhý bok a spím dál.
Zatím co většina lidí kolem třetí ráno jde spát, nebo ještě slaví Nový rok, já se soukám ven do mrazu a fotím téměř až do rozbřesku hvězdy. Místo je to pro to jako stvořené, žádné světelné znečištění, měsíc už dávno zapadnul, mráz luxusně chladí zahřívající se čip a je téměř bezvětří. I kompozičně se tu fotograf vyřádí, ať namíří foťák na kteroukoliv stranu.

Obloha plná hvězd, Dolomity, Itálie

S rozbřeskem mažeme zaujmout předem vyhlédnuté pozice na východ, který dnes bude zřejmě úplně bez mráčku. To by ale nebylo normální, kdyby se zase něco nepodělalo. Jakmile vylezeme na vyvýšenější místo a vidíme k východu, hned je mě jasné, která bije. Všude je úplně jasno, jen v místech, kde by se mělo ukázat slunce je mrak kurvič. Ani už se tomu snad nedivím…

Monte Pelmo, Monte Mondeval, Civetta, Dolomity, Itálie

Zkouším všechno možné i nemožné, ale bohužel, slunce ozáří krajinu až nějakých patnáct minut po východu a barvy už jsou takové neslané nemastné. Vracím se proto ke stanu se smíšenými pocity. Tam už je to tou dobou hotová opalovačka, tuhé mrazy jsou asi definitivně minulostí, odkládám jednu vrstvu za druhou až v podstatě do trika. Věc nevídaná, poslední dny v Dolomitech jsou opravdu dny extrémních výkyvů od snad nejstudenějších dní v roce až po jaro jako vyšité.

Stanový tábor zalitý sluncem, Dolomity, Itálie

Snídáme a pomalu balíme veškeré haraburdí, čeká nás přesun na protější kopec, což vypadá na hodinový pohodový výšlap. Však na to máme skoro celý den, není kam chvátat. Nakonec neurazíme ani polovinu trasy a kolektivně se shodneme (hlasování 2:0), že zakotvíme v sedle a na zamýšlené místo půjdeme už jen na lehko s foťáky přes rameno. To jsme pěkní lenoši.
Nacházím perfektní místečko na stan, chráněné ze všech stran skalkami s doslova luxusním výhledem na Monte Pelmo, no řekněte, kdo z vás tohle má :-) Ani zákop tentokrát nehloubíme tak precizně, rád bych večer fotil hvězdy se stanem v záběru.
Zbytek dne už jen lelkujeme, vaříme, opalujeme se a kocháme okolními výhledy. Ty pohledy do okolí jsou k nezaplacení a neokoukaly by se ani za měsíc. Slunko nás škvaří, takže zmrzlý obličej dostává další ránu.

Jak na Nový rok, tak po celý rok :-), Monte Pelmo, Dolomity, Itálie

Navečer stoupáme na vrcholek nad táborem a čekáme, co se bude dít, až slunko spadne níž nad obzor a začne okolní vrcholy barvit do ruda. Dolomity tu máme jako na dlani. Všemu vévodí majestátný vrchol Monte Pelma, vedle Monte Civetta, Monte Antelao, za zády Tofana di Mezzo, Tofana di Rozes, masiv Selly a další třítisícovky.
Nebe je jak jinak než úplně vymetené, takže to úplné fotografické žně nejsou, ale s přihlédnutím k tomu, jak bylo minulé dny, je to ještě stále paráda.

Západ se celkem vydařil...

Před spaním zkouším ještě pár záběrů noční krajiny ozářené měsícem a hurá do péřáku.

Luxusní místečko na spaní, Dolomity, Itálie

V noci se mně zdají už dost hrůzostrašné sny díky přespání. Tu mě někdo honí a já nemůžu utíkat… pak zase zaspíme luxusní východ slunce… poté ale přijde to nejhorší, zdá se mě sen o knedlo-vepřo-zelu a pak o bramborovém salátu a řízku. Nevím, zda mě v tu chvíli probouzí hlasité kručení žaludku nebo budík, každopádně už je čas!
Samozřejmě se ani jednomu z nás nechce ven, pátá noc mimo komfortní zónu přeci jen už je znát, na východě se opět značí mrak kurvič, nám prostě asi opravdu tentokrát není souzeno. Dáváme si ještě dvacet a teprve pak ospale vylézáme do dalšího mrazivého rána. Když Tomáš zjišťuje, že to přeci jen není tak beznadějné, jak to původně vypadalo, maže na stejné místo, na kterém jsme byli na západ. To já odmítám a jdu na jiné vyhlídnuté místečko mezi obrovskými kameny, které tvoří atraktivní popředí snímků a co víc, je jen kousek od stanu.

Poslední východ slunce nás odměnil, Monte Pelmo, Monte Mondeval, Civetta, Dolomity, Itálie

Poslední focení se konečně podařilo, můžeme se pobalit a vydat na zpáteční cestu do Passo Giau. Ta kupodivu celkem rychle ubíhá, za necelé dvě hodinky stojíme u auta. Neobejde se to samozřejmě bez brodění v hlubokém sněhu a peprných nadávek, ale čekali jsme to asi oba mnohem horší. Modlím se celou cestu, aby se neopakovalo martyrium se startováním, ale auto naskočí bez jakýchkoliv zádrhelů, takže hurá!
Ale to by nebylo normální, kdyby se zase něco nepodělalo. Vystoupím z auta celý vysmátý, že nebudeme muset po parkovišti opět šaškovat se startovacími kabely a v tom radostném opojení koukám na naše úplné prázdné přední kolo. No to je už snad opravdu zlý sen! Už se ani nerozčiluju, jen se trpce usmívám a konstatuju, že nás čeká výměna kola. Abychom si to vyžrali úplně do dna, zjišťuju, že mám v nářadí o číslo větší klíč a šrouby s ním nepovolíme. Sháníme proto v okolí někoho ochotného, kdo by nám pomohl. Nakonec s radostí klíč zapůjčí italský pár ve středních letech slunící se u svého Golfu opodál. Fofrem kolo vyměňujeme, nasedáme a valíme přes Passo Falzarego domů, než se zase něco podělá.
Přes celé Rakousko a dál až do Mnichova jedeme v souvislé koloně, takže domů dorážím v jednu ráno po dvanácti hodinách jízdy, která za standardních okolností trvá hodin osm.

Toť jen krátké zhodnocení naší výpravy mimo komfortní zónu, jsem rád, že jsem nakonec nejel sám, protože tolik neuvěřitelných věcí v tak krátkém časovém úseku nenastřádám ani za půl roku a ten kopec zážitků v pěti dnech, které jinak nenastřádám ani za měsíc, by mě nikdo nevěřil. Holt když chceš zažít něco pěkného, musíš předtím trochu trpět.

Suma sumárum, fotky nějaké budou pomalu přibývat v galerii a zážitky to jsou k nezaplacení. I kdybychom nic za těch pět dní nevyfotili, stejně by to bývalo stálo za to!
Můžu tu dlouze vyprávět a popisovat, co jsme viděli, co jsme zažili, jak jsme mrzli a nadávali na počasí, jakou jsme zažívali euforii, když se po několika dnech konečně mraky rozestoupily a Dolomity se ukázali v celé své kráse… ale stejně to bude jen malinkým zlomkem toho, jaké to opravdu bylo. Pokud se také nepřimějete opustit teplo a pohodlí svých obývacích pokojů, nikdy nezažijete stejné pocity, nikdy nebudete zírat ohromeni krásou hor, nikdy se Vám nezrychlí tlukot srdce tak, jako se nesčetněkrát zrychlila ta naše…

  Související odkazy:
             • Nabídka- Workshopy
             • Galerie
             • Facebook - michalbalada.com

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Michal Balada | Web | 17.02.2015
Denis: Kdybys jel taky, tak by ty zážitky byly předpokládám ještě extrémnější :D
Michal Balada | Web | 17.02.2015
Smidke: díky :)
D. Vesely | 16.02.2015
To si napísal naschvál, aby som ľutoval, že som nešiel s vami! Pekne sa čert na vás novoročne vyřádil. Tiež som mal auto na šrot, ale nabudúce pôjdem trpieť s vami. Dobre píšeš, kde sa to v tebe berie? :-)
Smidke | Web | 16.02.2015
Vyborny clanek.Zazitek musel byt opravdu nepopsatelny.Preju hodne takovych,az na to auto :-)
Michal Balada | Web | 14.02.2015
Peter díky, rozhodně doporučuju, ty zážitky jsou k nezaplacení :)
Peter Svacho | 10.02.2015
uzasne, uzasne, uzasne. Raz v zivote by som rad taketo nieco tiez skusil !!!
Michal Balada | Web | 09.02.2015
KONY: dík :)
KONY | 09.02.2015
Super clanek a fotky!