Home  »  Články  »  Vánoce s nomády v písečné bouři

Vánoce s nomády v písečné bouři

Přestože se v dnešním světě dá spolehnout jen na málo co, Vánoční oblevou si můžete být v podstatě stoprocentně jistí. To ještě umocnil i celkem teplý listopad, takže našinec aby sníh na horách na začátku zimy pohledal. Maroko jsem měl v hledáčku již delší dobu, takže pár dnů před Štědrým dnem neplánovaně kupujeme letenky a narychlo tvoříme detailnější plány, co budeme v této africké zemi 14 dnů vyvádět. Už tímto vystupuji ze své komfortní zóny, přeci jen mě to vždy táhlo spíše na sever a Afrika byla jediným kontinentem, který mě nechával ledově chladným. Tak uvidíme…

Čerpám na internetu co nejvíce informací o místech, kam bych rád zavítal, v Praze před odletem v půli prosince odevzdávám zákazníkům poslední fotografické obrazy, sedáme do letadla a mizíme v nejhektičtější části roku do míst bez internetu a telefonního signálu. To nakonec nezní vůbec špatně, zmizet ze sychravých Čech za sluncem a příjemnými teplotami.

Pobřeží Maroka (foto mobil)

Vybojoval jsem si místo u okénka, jak to mám rád a z výšky se smíšeními pocity po pár hodinách letu sleduji mizící pobřeží Evropy, které střídá hornaté a z velké části vyprahlé území Maroka. Viditelnost je skvělá, postupně jsou za zasněženým Vysokým Atlasem vidět ještě další stovky kilometrů afrického kontinentu. Je trošku paradox, že je tu na horách sněhu víc, než v našich končinách, i když pravda, jsou o něco vyšší. Nad Marrákeší, která je jakousi zelenou oázou v jinak suchém regionu už v rychlém sledu rozeznávám první mešity, trčící k nebi z okolní zástavby, olivové háje a po pár přískocích po dráze letiště již vystupujeme na plochu za asistence vojáků se samopaly, tož vítejte v zemi, kde je 12. prosince v šest večer příjemných 20 stupňů Celsia a slunko se právě chystá jít spát. Jak to tak sledujeme, moderní halu letiště by mohla závidět většina těch za Středozemním mořem i jinde, to by zatím šlo. Bagáž také dorazilo, další malé vítězství. Ještě vše nacpat do velkého skeneru, aby si byli místňáci jistí, že jim do země nepašujeme dron (ano, bohužel tady si nezalítáte) a můžeme vyrazit.

Letiště Marrákeš, Maroko (foto mobil)

Nastupujeme do pronajatého Berlinga (auto od žabožroutů, tak snad nás někde nevypeče) a na první křižovatce hned zažíváme na vlastní kůži místní realitu. Silný provoz, do toho stovky motorek, cyklisté, povozy s osly, u cesty stánky se vším možným zbožím a prodejci kličkující po tříproudé silnici… Zmateně odezírám, jaký že tohle má řád a modlím se, aby auto hned z kraje nepřišlo k újmě. Projíždíme po chvíli i částí místní Mediny, což je opravdový křest ohněm, tady už regulérně někteří jezdí na červenou a motocyklista v protisměru se stává spíše pravidlem, uuf…

Míříme rychle do hor Atlasu. Tyhle kopečky díky své výšce i přes 4000 metrů mají krásně bílou čepici, což je odtud při pohledu přes palmové háje trošku bizardní výhled. Stmívá se, provoz slábne, kličkujeme do prvních serpentin a začínáme hledat místo pro nocleh. To se ukazuje jako náročnější úkol. I tady v horách je celkem ruch, obydlí i tam, kde byste je nečekali a všude nějací chodci, cyklisté a podobně. Moc nevím, jak se tady na spaní v autě místní mohou tvářit (moje obavy jsou samozřejmě podpořené důkladným pročtením všemožných blogů, jak je to složité a že vás stále někdo někde s něčím otravuje), takže jedeme ještě skoro další dvě hodiny, než nacházíme odstavný flek, kde se dá auto alespoň trošku zašít. Místo je to krásné, měsíc v úplňku osvěcuje okolní zasněžené vrcholy, prostě idylka. Jsem na sebe pyšný. Dobrou noc!

Kolem půlnoci už si názor mírně upravuju, to jak fest přituhuje, až se začínám ve svém letním spacáku třást jako ratlík a toužebně vyhlížím ráno. I tady ve dvou tisících metrech nad mořem dokáže mrznout, sakra to jsem v Africe?! Okolo šesté už to nevydržím, oblékám na sebe snad všechno, co tu mám, soukám se za volant a vyrážíme dál. Na nějaké focení východu slunce tady už nemám ani pomyšlení, pryč z tohohle mrazáku.

Kličkujeme další hodinku skrz hory, až konečně začínáme sjíždět do nižších poloh. Rozednívá se, vesničky jsou tu dost ušmudlané, tady teprve Evropan vidí, co je to chudoba a jak si doma žijeme jako králové. S východem slunce se dostáváme k pevnostnímu městu Ait Ben Haddou. Je to jedna z památek Maroka, zapsaná v UNESCU a musíme uznat, že právem. Díky tomu, že se tu natáčel nespočet filmů, jako třeba Gladiátor, je vše pěkně opravené. Užíváme si už zase letních teplot, procházíme úzkými uličkami a nasáváme atmosféru tohohle místa, kde jsme momentálně v podstatě jedinými turisty, paráda. Začínáme poznávat i místní kolorit, kdy nám chce každý něco prodat od cetek přes tradiční oblečení až po krásné ručně vyráběné koberce. S díky odmítáme.

Aid Ben Haddou, pouštní oáza, kterou byste rozhodně neměli minout. Maroko

Hradby pevnosti Aid Ben Haddou, Maroko

Při odjezdu z parkoviště, rozuměj udupaný hliněno-písčitý plácek vedle místního hotýlku, se k nám žene týpek, ať prý navalíme parkovné. Vykouzlí mě to úsměv na tváři (ten mě časem přejde, protože toto se v Maroku děje úplně všude, i kdybyste zastavili někde v poli), vysvětlujeme mu, že to tu není označené (nikde v Maroku to není označené), ale to ho nerozhodí a chce 50 dirhamů, pak 40, pak 20… a nakonec vytahuju platební kartu s úsměvem, že nemáme hotovost (tu fakt nemáme), on se zašklebí a jde si po svých. Vítejte v zemi, kde se smlouvá za jakékoliv situace o cokoliv.

Přes Ouarzazate, kde jsou údajně největší filmová studia na světě - Atlas studios (a vážně podél cesty vidíme mnoho různě velkých kulis všeho možného) pokračujeme dál k poušti, kde máme domluvený sraz s nomády.
Nikdy si nikoho nevezmeme do auta! Tak určitě…

Za městem nám v pustině vbíhá před auto chlápek, že prý má rozbité auto, ať ho vezmeme do vesnice. Když pominu to, že jsem ho při brzdění skoro přejel, teď mám pro změnu chuť šlápnout na plyn a s klidem ho třeba i přejet, jen abychom se ho zbavili.

Porušujeme všechna předem stanovaná pravidla, že si nikoho nepustíme do auta, vyklízím mu zadní sedačku a už si to jedeme ve třech. Potíž je v tom, že neumí ani slovo anglicky a my zase ani slovo francouzsky či arabsky. Za trapného mlčení hledám za jízdy v mapě, jak že je daleko první vesnice… tak aha, ta to není, jak z jeho posuňků odvozujeme, tady se ho tedy nezbavíme. Takže jedeme další desítky kilometrů, já oči ve zpětném zrcátku častěji než na klikaté cestě před námi, až se chlapec rozhovoří, že támhle v dáli, to je ono, hurá!

Vysazujeme chlapíka v rušnější části městečka, kde na nás všichni upřeně hledí, jako by Donald Trump přijel to Teheránu. Tím ale tahle anabáze nekončí, trvá totiž na tom, že jsme mu pomohli, takže musíme na čaj. S díky odmítáme, že musíme dál do pouště, to ho ale samozřejmě vůbec nezajímá, dělá tyátr, že to jinak nejde, že bychom ho urazili. Bereme tedy z auta nejcennější věci a jdeme. Tahá nás různými uličkami po baráku nahoru a dolů, jsou to slušné katakomby, cosi vysvětluje, nerozumíme… pak zase zpět po schodišti dolů, já už si to šinu ke dveřím, že toho mám dost a vypadneme, v tom se odkudsi objevuje druhý, který umí anglicky! Bere nás do jiného kutlochu, což je ve výsledku obchod spojený s jakousi jejich zašívárnou. Dostáváme slíbený čaj a už to začíná… vytahuje (prý) stříbrné náramky, pak šátky a další oblečení. Všechno je to krásné, ale s díky odmítáme, jen ty šátky by se asi do pouště hodily. Smlouváme. Ze dvou set dirhamů jsme po chvíli na sto deseti, Marokánec se tváří děsně ublíženě, jak ho odíráme z kůže, ale s chutí si prachy nakonec bere, sáčkujeme se z přítmí jejich obydlí zpět na rušnou ulici, auto nás tu navzdory mým černým prognózám stále čeká, skáčeme do něj a ujíždíme pryč, uuuf…

Jak jsme se nechali poprvé pořádně odrbat, za dobrotu se platí (foto mobil)

Měsíční krajinu střídají oázy s palmami a titěrnými obilnými políčky. Všude se různě až nesmyslně kolem cesty poflakují lidé, kteří čekají bůh ví na co, ale postupně tomu přivykáme. Překonáváme další horský hřeben, potkáváme první volně se procházející velbloudy, další oáza… konec asfaltky … náš cíl.

Jedna z oáz, kterými postupně projíždíme. Datlové palmy a malá políčka tu živí zdejší obyvatele, Maroko

V místní kavárně se připojujeme na extra pomalý internet, poroučíme kafe (ano tady je cena rozdělená pro místní a pro cizince, jediný háček to má, že cizinec netuší, jaká je cena pro místní, takže se dost těžko smlouvá). A čekáme. Za půl hodinky je tu náš průvodce Mohamed, sáčkuje nás do Toyoty Land Cruiser a vyrážíme do základního tábora v poušti. Slunko právě zapadlo, je tak akorát na kraťasy a triko, za okénkem střídají hliněné domy palmy a poušť… Mohamed vypráví všechno možné, hlásí nám, že neřídí úplně rád, ale my mu samozřejmě jízdu chválíme, jen si říkám, že kdyby si v tom šeru zapnul světla, jelo by se nám možná o dost lépe. Po půlhodince poskakování přes duny a neutěšeného kvílení spojky jsme v táboře. Ten sestává z hliněných domků a dvou hlavních budov, též uplácaných z vepřovic.

Na okraji Sahary ještě rostou i vzrostlé palmy. Maroko

Dokonce je nám nabídnutá i sprcha, kterou s chutí využíváme (až potom zjišťujeme, že jde o slanou vodu). Chvíli setrváváme v konverzaci, pak se šéf kempu vytasí ještě s večeří, kterou jsme vůbec nečekali, ale tak hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere (proč se já blbec cpal ještě před hodinou bagetami a domnění, že bude hlad a bída). Na stole přistává polévka a chléb, moc dobrá! Pak vařená zelenina s masem, moc dobré! A ovoce… tedy jestli se o nás takto budou starat následujících pět dní, bude to skvělé.

Ráno nelením, vstávám před východem slunce a hledám vhodné kompozice v okolních dunách. Na první den docela fajn, uvidíme jak dál.

První ranní focení jen pár metrů za kempem se celkem povedlo. Sahara, Maroko

Hurá do pouště

Po vydatné snídani balíme, naši nomádi už vše nakládají na velbloudy a okolo desáté vycházíme na pochod do pouště. Hned se nechtěně stávám vůdcem karavany, protože mně Mohamed dává do ruky špagát od prvního velblouda. Prý si vedu dobře, což mě samozřejmě potěší (až v dalších dnech zjišťujeme, že na tom nic není a velbloudi jdou prostě a jednoduše za každým, kdo je zrovna pobízí) a jemu i Alimu vyhovuje, že velbloudy nemusí vést pořád jen sami.

Pochodujeme bizardní krajinou s vyschlou, rozpraskanou půdou, sem tam nějakou tou dunou a ještě poměrně četnými keři, které se tu nějakým prazvláštním způsobem drží při životě.

Pauzičku dáváme po dvou hodinkách svižné chůze a při sváče si prohlížíme místní staré pohřebiště, kde vcelku snadno rozeznáváme jednotlivé kostry zemřelých, trčících ze země. Ali šmejdí po okolí s hlavou skloněnou k zemi a stále hledá nějaké poklady. Časem se ukazuje, že to je tady jediná zábava nomádů. Hledají v písku různé drobné zkameněliny, ale najdou se i staré mince, nebo úlomky meteoritů, jak se nám Ali další dny pochlubí.

Ali a naši velbloudi. Sahara, Maroko

Hodiny ubíhají, únava pomaličku nabírá na intenzitě, pocit odstřižení od civilizace je v tu dobu už dokonalý. Nikde ani živáčka, žádný hluk z aut, letadel, nic. Prostě jen poušť a vyschlé hory kam jen oko dohlédne. Hledáme pro velbloudy nejvhodnější cestu mezi dunami, když v dáli uvidíme další skupinku velbloudů. Je skvělé vidět zase něco živého, člověk v naší krajině nikdy podobný pocit nezažije, stále je okolo nás živo. Jdeme zvědavě blíž, je to skupinka velbloudů s mláďaty. Nijak zvlášť se nebojí, můžeme se přiblížit na pár metrů, až potom se dávají někteří na ústup. Dozvídáme se, že nejsou tak úplně divocí. Každý má značku a někomu patří, ale jsou tu vypuštěni do pouště, ať si dělají, co chtějí a až je majitel bude potřebovat, dojde si pro ně. Nechápeme, jak je v tak neuvěřitelně rozlehlé oblasti může najít, ale nějak to asi funguje.

Volně se pohybující stádo velbloudů s mláďaty, Sahara, Maroko.

Po další hodince pochodu se konečně objevují vyšší duny, mezi které si to zamíříme na krásně rovný plácek, který bude pro dnešní noc naším domovem. Nomádi obratně shazují náklad z velbloudů a během pár minut mají postavený hlavní stan. Stavíme si alespoň opodál ten svůj, abychom byli trošku užiteční. Na připravených kobercích pak sledujeme Aliho při vaření. Mě tedy už trošku tečou sliny, jsem žrout a můj žaludek není na oběd ve tři odpoledne stavěný, dávno by si už něco dal. Tady je ale jasný řád, nejde vařit na půli cesty. K obědu je mísa těstovin s tuňákem, tradičně i chléb a hromada čerstvé zeleniny a několik druhů oliv. Cpeme se všichni k prasknutí. Co nesníme (a že toho není úplně málo), vezme Mohamed a hodí před stan ven na písek. Koukáme na to jako blázni, pocitově bych řekl, že zeleninu schovají třeba na večeři. Až během dalších dnů, kdy se toto opakuje, začínáme chápat, že dělit se tu se zvířaty je běžné a tak nějak v lidech, kteří žijí celý rok pod hvězdami, hluboce zakořeněné. To my postižení civilizací už v sobě nemáme a hamtáme jen pro sebe.

První noc v poušti

Navečer se jdeme projít za skupinkou velbloudů, která se tu okolo pořád potlouká, pak lámeme suché klestí z okolních keřů na večerní oheň a já v podstatě pobíhám po okolí a fotím až do večera. Při západu slunce je lehce přes dvacet stupňů a lehký vítr udržuje pocitovou teplotu na příjemné úrovni.

První západ slunce v poušti, Sahara, Maroko.

Hvězdy jsou tu večer neskutečně vidět, takže fotím i mléčnou dráhu. Je tu ještě lepší, než třeba v pouštích Kalifornie. Neruší tu vůbec žádný světelný smog ani letadla.
Sedíme pak dlouho do noci u nomádské televize (rozuměj oheň), což je skvělé a posloucháme různé historky našich hostitelů.

Každý večer sedíme u nomádské televize, Sahara, Maroko (foto mobil)

Východ slunce je tu až před osmou hodinou ráno, takže je dost času na to, vyhlédnout si před tím nějaké kompozice. Je tu několik velkých dun s krásnou strukturou navátého písku, které volím pro to nejlepší světlo.

Struktury pouště, Sahara, Maroko.

Po návratu už máme na nejbližší duně za stanem přichystanou snídani, to je prostě stylovka. Baštíme, balíme, bouráme stany, nakládáme vše do košů a šup s tím na velbloudy. Po desáté už jsme zase na cestě. Naším dnešním cílem jsou největší duny v okolí, které na horizontu již od včerejška vyhlížím. Potkáváme další karavanu, což nás v první chvíli trošku mrzí, mizí tím totiž hned pocit totálního odstřižení od civilizace, ale za hodinku je zase ztrácíme z dohledu a je vše při starém. Po cestě dnes musíme nalámat dostatek větví pro velbloudy, protože ve velkých dunách už není po vegetaci ani památky a oni musí přeci jen něco žrát. Pak ještě klestí na oheň a můžeme pokračovat.

Očička mě svítí jako malému děcku, jak se totiž přibližujeme, duny vypadají čím dál líp. Zase dost kličkujeme, aby velbloudi nemuseli zbytečně překonávat moc příkré svahy a tábor rozbíjíme mezi tak cca dvacet metrů vysokými dunami na dohled těm ještě výrazně vyšším. Zatím co se Mohamed a Ali činí, aby postavili stan a začali vařit, mě to nedá a začínám po okolí vyhlížet kompozice. Je úplně vymeteno, dnes ani moc nefouká, takže teplota je kolem 25 stupňů. Díky suchému vzduchu je ale příjemně, člověk se vůbec nepotí, pohoda.

Marocká klasika k obědu (foto mobil)

Oběd chutná po tom pochodu opět znamenitě. Dnes je to dušená zelenina, čočka, chléb a samozřejmě i zelenina čerstvá. Je to opět znamenité, chválíme Aliho kuchařské umění, což jej viditelně potěší.

Do večera tak různě lelkujeme po okolí a užíváme si pro nás extrémně nevšední krajinu. Mohamed se vydává na nejvyšší dunu, což mě přijde podezřelé. Až potom zjišťujeme, že tam naháněl telefonní signál a to úspěšně. Nedělá to jistě poprvé, kluk jeden ušatá. Já jsem rád, že mám od telefonu klid.

Bohužel západ slunce je takový neslaný nemastný, na západu se ukazuje vysoká oblačnost (jojo, mrak kurvič je i v Maroku) a nedovolí se slunečním paprskům pořádně opřít do dun, tak alespoň využívám Mohameda a ten nám dělá modelku.

Mohamed, Sahara, Maroko

Mohamed při západu slunce, Sahara, Maroko

V dunách a v dáli je náš hlavní stan, Sahara, Maroko

On je naštěstí pro každou ptákovinu, takže se celkem vyblbneme.
Večer sedíme u ohně, nomádi nám dokonce hrají (Ali na plastový barel a Mohamed má místo činelů klacky) a zpívají, je to skvělé. Spát jdeme až někdy po jedenácté. Další nezapomenutelný den za námi.

Písečná bouře na obzoru

Ráno lezu ven opět hodinu před východem a čeká mě trošku ledová sprcha. Celá obloha je totálně zatažená vysokou oblačností. To snad ne, proč zrovna tady. Lezu na duny a s trochou naděje sleduju škvíru na východním horizontu. Mraky se před východem nakonec rozhoří až neuvěřitelnými barvami, ale zasvítí asi tak na dvě minuty a je vymalováno, hotovo, konec. Bezmocně čekám ještě na zázrak, ale dál už je jen šedivo, sluce se nekoná. To je pech, proč zrovna na tom nejhezčím místě sakra!? To je bezmoc…

Rudý východ slunce je předzvěst přicházející bouře, což ještě netušíme. Sahara, Maroko

Šourám se ještě hodinku po dunách a vracím se ke stanům. Naši nomádi si to ještě v deset dopoledne vyspávají, jak nesvítí slunce, asi není důvod ke vstávání. Tož fajn, ale snídani bych si přeci jen dal. Tu dostáváme v půl jedenácté, tady prostě denní chod určuje slunce, které už tou dobou zase nesměle prosvítá, potvora jedna.

S Mohamedem se domlouváme, zda by bylo možné kvůli focení zůstat na tomhle místě ještě jednu noc, protože dnes jsem vyšel v podstatě na prázdno. Nemá nic proti, tak paráda. Po baště se všichni procházkou vypravujeme na nejvyšší dunu.

No, výhled je tu parádní, vidíme až do Alžírska. Co je menší paráda, že se právě od Alžírska ženou vysoké sloupce zvířeného písku. Doufám, že je to jen nějaká denní termika a že vítr zase odpoledne ustane. Děláme pár nezbytných selfíček a kloužeme dolů k táboru.

Mohamen a Ali, Sahara, Maroko

Ali, Sahara, Maroko

Mohamed a Ali vyhlížejí přicházející bouři, Sahara, Maroko

Tou dobou už ale fouká i tady na nižších dunách a tu a tam dostáváme spršku písku přímo shora, to nevěstí nic dobrého. Ali pomalu kuchtí oběd, já popocházím po dunách, halím se do turbanu a sleduju, jak postupně mizí hory na horizontu a zvířený písek začíná chvílemi schovávat i slunce. Dnes to se západem tedy vypadá bledě.

Odpoledne jdeme najít naše velbloudy, kteří za ten den odpochodovali neznámo kam. Naši nomádi ale jednoznačně nabírají směr. Fakt nechápu, jak to dělají. Nyní už je regulérní písečná bouře, viditelnost je tak na 100 metrů, horizont splývá s oblohou, nikde žádný opěrný bod. Přesto asi po půlhodině pochodu nacházíme naše tři velblouďáky, jak se schovávají před větrem u keře a řádně ho ožírají.

Odpoledne se zvedá vítr, modrou oblohu střídá žlutá a začínají kušnější časy... Sahara, Maroko

Uvazjeme je a jdeme dál. Prý tu po dlouhé době před týdnem pršelo a tak že k řece pro vodu. Pro vodu? Tady? Proboha v téhle pustině někdy tekla voda? Písek mám už i v trenkách, chvílemi je to, jako by ho na mě házeli lopatou, špatně se dýchá, nic moc tedy. Naštěstí tady už zase přibývá keřů a vítr se o ně trošku tlumí. Prolezeme houštím a světe div se, koryto řeky před námi. Jen tedy úplně rozpraskané a vyschlé. Hledíme na sebe, Mohamed to s úsměvem okomentuje No water a jde kamsi dál, Ali si sedá do keřů a my tu stojíme s velblouďáky jako tvrdý Y. Chvíli chodíme korytem, jestli přeci jen v nějaké zátočině nějakou louži nenajdeme, ale kdepak.

Pochod proti písečné bouři, tady to začíná být už dost zajímavé. Foto mobil, vyndat tady zrcadlovku by byla sebevražda. Sahara, Maroko

Nomádi nám s úsměvem říkají, že je to v pohodě, že velbloud to bez vody v zimě vydrží měsíc, tak olamujeme větve keřů, aby měli alespoň co žvýkat a pomalu jdeme tu štreku zpět ke stanům. Opět nechápu, jak to dělají, ale nacházíme je na první dobrou, žádné bloudění, přitom teď už je to regulerní větrná bouře, která písek víří tak, že si musíme dávat pořádně majzla, abychom nomády neztratili z dohledu, protože je vidět sotva na 50 metrů. Slunce úplně zmizelo, všude jen písek, sbohem západe slunce…

Zalézáme do stanu, kde už máme také slušné pískoviště, čteme si a já v duchu kleju, proč se to zrovna tady muselo tak podělat?! Pomalu se stmívá, písku už jsem se dost nadýchal i najedl, tak se mě ani nechce do velkého stanu na večeři, prostě nálada pod psa.

Základní tábor v písečné bouři, Sahara, Maroko

Přes plachtu stanu pozoruju Mohameda, jak rozdělává oheň. Bože můj v tomhle větru? Snad si nemyslí, že budeme sedět venku? Zbláznil se?

Za dvacet minut nás volá, jestli jdeme na večeři, nebo zda míníme jít spát bez jídla? Sáčkujeme se neochotně ven. Mohamed se rýpe klackem v ohni, plameny šlehají na všechny strany, vířící se písek se nám snáší na hlavu, prostě Sahara se vším všudy. Ali akorát leze ven z velkého stanu, v ruce obřadně nese plátýnko, které pokládá na písek, rozhrnuje žhavé uhlíky až odkryje písek a hle, z plátna vyndává rozválené těsto! Rázem zbystřujeme. Hodí ho do písku a zase jej zahrabává pískem a rozžhavenými uhlíky.

Blbá nálada je pryč, koukáme, co z tohohle vzejde. Tu a tam klackem uhlíky rozhrne, poklepe na těsto a zkouší, jestli už je upečeno. Za čtvrt hodinky je hotovo. Vyndává upečený pecen chleba, balí do plátna a jdeme všichni do stanu. Tady se podává tradiční tajine, k němu na kusy trhá ještě teplý chléb, zapalují se svíčky a můžeme hodovat.
Posloucháme vítr a pozorujeme, jak si hraje s plachtou stanu, taková bouře je tu prý jen parkrát do roka. To máme teda štěstí, pomyslím si, ale na fiasko z focení už nemyslím a užívám si atmosféru nevšedního večera. Spát jdeme až pozdě v noci.

Tedy moc toho nenaspíme, protože se na nás stan doslova bortí, a je všude zvířený tak jemný písek, že se dá sotva dýchat. Chvílemi se i rozmýšlím, jestli se nevrátíme zpět do velkého stanu k nomádům, protože s tímhle to nevypadá úplně nejlíp…

Ráno zkouším fotit, ale je to marné, zvířený písek úplně zastírá slunce. Sahara, Maroko

 

Mohamed a velbloudi, Sahara, Maroko

V písečné bouři, Sahara, Maroko

No a východ slunce? Samozřejmě žádný. Vítr sice trochu polevil, ale vyndávat v tomhle foťák, to je skoro sebevražda. Nakonec se neudržím, přeci jen to tu dnes balíme, takže cpu fototechniku do igelitky, abych zabránil vniknutí písku, a přes malý otvor se snažím udělat alespoň pár fotek s Mohamedem a velbloudy na dunách.

Balíme a odcházíme z tohohle písečného ráje, které se nakonec změnilo trošku v peklíčko a suneme se v již lehce slábnoucí písečné bouři k poslednímu noclehu.

Poslední noc v poušti je magická, zrovna tak jako ty předchozí. Nomádi nám opět pečou chleba v písku. Vítr výrazně polevil a i přes to, že se z oblohy stále snáší jemný písek, pokouším se o nějakou tu noční fotografii, dlouho povídáme u ohně a pomalu odpočítáváme poslední hodiny v poušti.

Poslední noc pod hvězdami a náš tábor, Sahara, Maroko

Ráno ještě snídaně, posledních pár fotek už zase za dobré viditelnosti (prostě jako naschvál) a frčíme zpět do kempu a odtud vstříc dalším marockým zážitkům.

Byly to vážně nezapomenutelné dny a vlastně se nám zpět mezi lidi ani nechce.

Poslední krásné ráno, Sahara, Maroko

Kemp na okraji Sahary, Maroko.

Dny další

Objevujeme ještě další týden různorodost Maroka a nemůžeme si nechat ujít ani návštěvu královských měst, mešitu s nejvyšším minareten na světě atd. Ale tu ož je zase jiný příběh...

 

A tak po čtrnácti dnech odlétáme ze země, kde mají letištní halu tak moderní a krásnou, až oči přecházejí. Ze země, kde je letiště obehnané třímetrovou zdí, ostnatými dráty a strážními budkami s vojáky a hned za tímhle blyštivým pozlátkem je obrovské smetiště a slamy kam až oko dohlédne. Stačí vystoupat pár stovek metrů a je vidět celý Marrákeš, segregovaný na plantáže olivovníků a palem s okolními honosnými sídly, bazény a golfovými hřišti a hned za zdmi pusté proluky vyprahlé země s povalujícími se odpadky a dětmi honícími mičudy po suchem vyprahlé zemi a zástavbou těch nejchudších, kde mají domy uplácané z hlíny a slámy. Asi jsem zatím nenavštívil zemi, která by byla kontrastnější jak krajinou, tak obyvatelstvem.


Zvláštní pocity, ale už teď vím, že se musím vrátit.


Závěrem:

Krajina - Mohu s klidem konstatovat, že rozmanitější krajinu v jedné zemi jsem ještě neviděl. Od úrodných políček jako někde v Toskánsku, olivové a citrusové plantáže, přes vysoké zasněžené hory, oázy s palmami, kamenitou pustinu jako někde na měsíci až po poušť s obrovskými písečnými dunami.

Doprava - I tady si zapisuju prvenství, co se zmatku na silnicích týká. Mimo města je to bez problémů, ale ve velkých aglomeracích jako je Casablanca, Marrákeš nebo Fes je to ve špičce docela anarchie. Na druhou stranu je třeba říct, že mají nové dálnice a v dobrém stavu i většinu páteřních silnic, které bychom jim mohli závidět, nové železnice, nová letiště atd. Jinde asfalt ale nehledejte, není tam.

Lidé - Když pominu to, že chtějí bledou tvář všude pěkně natáhnout, ale to je prostě místní sport, neměli jsme nikde nejmenší problém. I v těch nejzapadlejších uličkách Medin nejlidnatějších měst jsem měl foťák přes rameno a necítil, že by mě měl někdo třeba okrást.


Související odkazy:
                             •
Walking with Nomads
                             • Nabídka- Workshopy
                             • Galerie
                             • Facebook - michalbalada.com
                             • Instagram - michalbaladacom

Sdílet |

Komentáře k článku

Jméno: *
E-mail: *
Web:
Zpráva: *

Napište číslo: *

 
Petr Konečný | Web | 28.01.2020
Michal: sorry, prehlednul jsem ... :)
Michal Balada | Web | 27.01.2020
Petr: Odkaz na ně je pod článkem.
Petr Konečný | Web | 27.01.2020
Paradni, jako vzdy! Kde jsi domlouval ty mistni, aby te vzali do pouste?