Slovenská trilogie - tři dny - tři pohoří (1. část)

Vysoké Tatry, Belianské Tatry a Chočské vrchy

Je sobota ráno, den jako každý jiný. Usedám kpočítači a než se dostanu kpráci, přistupuji ke svému obvyklému rituálu - prohlížení webkamer od Chamonix, přes Dolomity až po Krkonoše, Fatru a Tatry… No vida, Slovensku už se zase válí krásná inverze a já trčím vtom šedivém, promiňte mi to slovo, sajrajtu tady u nás vČechách. Zkoumám značně si protiřečící předpovědi na SHMU i u Norů, jako obvykle. Takže jdu vklidu zpracovávat ještě poslední podzimní portrétní fotografie, které mám odevzdávat a myšlenku někam vyrazit opět upozaďuji.

Lomnický štít při východu slunce, Vysoké Tatry, Slovensko

Ale je to zřejmé, neuplyne ani pár hodin, cpu se na oběd kprasknutí poslední domácí stravou vpředtuše, že je to na několik následujících dní poslední pořádné jídlo, balím vše nezbytné a nabírám kurz Vysoké Tatry!

Po šesti hodinách kličkované mezi kamiony (a to jsem myslel, že vsobotním odpoledni a podvečeru budou cesty volné) sjíždím u Popradu zdálnice a po osmé hodině večerní parkuju vpotemnělém a liduprázdném Starém Smokovci. Venkovní teplota – 5, vautě vytopeno na + 20, jistě si umíte představit, jak se mě chce ven. Plány jsou smělé, vyšlapat vnoci na Slavkovský štít, fotit hvězdy a poté východ slunce nad inverzí. Od toho mě dělí nějakých pět hodin šlapání splnou polní, no tak hurá na to.

Hned pár metrů nad Smokovcem se nořím do neprostupné mlhy, kterou jsem mimochodem čekal o pár set metrů výš a díky nepozornosti míjím správnou turistickou odbočku, takže se plíživým tempem neomylně šinu kam jsem nechtěl - na Hrebienok, to mě to pěkně začíná. No nevadí, pomyslím si, vyšlápnu si nad ním sjezdovku a napojím se na cestu na Slavkovský štít později.

Po cestě samozřejmě přemítám o tom, zda je opravdu dobrý nápad potloukat se tu vnoci sám, utěšuju se tím, že medvědi již určitě dávno spí a štangli salámu, chleba, vánočku a ostatní pochutiny vkrosně tak jistě neucítí. Velkou nevýhodou těchto sólo akcí je fakt, že máte příliš mnoho času na přemýšlení nad věcmi, které ve větší skupince vůbec nevnímáte. Takže snad každých sto metrů zastavuju, vypínám čelovku, zírám do mlhy a pečlivě naslouchám, jestli někde něco nešustí, nešramotí a podobně… No jediné co slyším je samozřejmě ještě tlumený hluk doléhající zPopradu. Po půlhodince je tu konečně světlo na konci tunelu, zmlhy svítí horní stanice zubačky na Hrebienku. Usrkávám pod lampou veřejného osvětlení čaj ztermosky a přemlouvám se jít dál. Tady jsem ještě vcivilizaci, dál už jen houšť… Mojí nechuť značně umocňuje pohled na totálně zarostlou sjezdovku, po které jsem chtěl stoupat. Metrové neprostupné malinovčí omrzlé jako zmrazíka. A co teď? To je vpytli… pomyslím si (kecám, nadávám si pod vousy jako špaček do blbců, oslů atd.) a vzorně směřuju své kroky na červenou Tatranskou magistrálu. Jméno velkolepé, ale zde jde o stezičku ne širší než půl metru. Tu a tam něco v okolnímlese zapraská, to asi abych náhodou neusínal za pochodu, takže stále střihám ušima, co že to tam za nestvůry číhá. Marně hledám na zemi nějaké čerstvější lidské stopy, vypadá to, že tu snad 14 dnů nikdo nešel. Takže mám za sebou další (nutno říci neplánovanou) půlhodinku a konečně stojím u rozcestí pod Slavkovským štítem, kde jsem měl být dle původního plánu už dávno. Bdím či sním? Oškrabávám rozcestník od námrazy a se slzou voku čtu, čtyři hodiny chůze na vrchol, no fuj! Na mobilu svítí půl jedenáctá večer, to bude zjevně dlouhá a výživná noc…

Batoh na zádech rychle nepříjemně těžkne, pod nohama křupe starý sníh, ve kterém konečně tu a tam zahlédnu pár dnů staré lidské stopy. Je až k nevíře, jak to hlavě pomáhá, ten pocit, že zde není úplně liduprázdno. Přitom při racionální úvaze by mně to vkonfrontaci shladovým méďou moc nepomohlo. Mé zastávky začínají být čím dál častější, přemítám o všem možném i nemožném, když seničeho nic kosodřevina rozestoupí a stojím na Slavkovské vyhlídce, jsem nad inverzí!

Ponurá nálada je hned ta tam, nad hlavou mléčná dráha, pod nohama husté chomáče nízké oblačnosti, kterou tu a tam prosvěcují města pod ní schovaná, euforie…

Teď už jen vyšlapat nahoru. Ono se řekne jen, ale jak stoupám výš, stezka začíná být strmější a hlavně fest namrzlá a já začínám vkoutku mysli vzpomínat na mačky, které jsem při redukování hmotnosti batohu zvýstroje vyřadil. No, vracet se do auta očividně nebudu, ono to nějak půjde. Musí!

A šlo! Jsou dvě hodiny ráno, mžourám na vrcholový kříž, ke kterému to mám už jen posledních pár výškových metrů a jsem rád, že mám to utrpení za sebou. Myslel jsem, že to půjde hladčeji, ale kondička je po svatební sezóně plné svíčkových sknedlíky a stovkami hodin proseděných u počítače ta tam. Urovnávám si hned místo na spaní, rozkládám spacák a karimatku a pokouším se ještě fotit hvězdy, podmínky jsou naprosto dokonalé. Jasno, téměř bezvětří a bezměsíčná noc. Dává se do mě rychlostí blesku ale taková zima, že za pár minut nemůžu ohnout ani prsty. Kašlu na to! Při inverzi by člověk řekl, že by nahoře mělo být tepleji než dole, ale zde to očividně neplatí, tak nevím, kde udělali soudruzi chybu…

Lezu do péřáku, ještě dlouhé minuty pozoruju padající hvězdy, družice křižující oblohu, světélko na Lomnickém štítu a řídím budík na pátou ráno. Není nad dvě hodiny kvalitního spánku ve výšce 2500 metrů nad mořem a teplotě snad - 15 stupňů :-)

Bivak u vrcholového kříže, Slavkovský štít 2452 mnm, Vysoké Tatry, Slovensko

Jeden by řekl, že usnu únavou jako mimino, ale to ani omylem, jen se převaluju a mžourám škvírou ve spacáku ven na to neskutečné množství hvězd... Naštěstí mě zpolospánku vysvobozuje budík. Zopakovávám si rituál soblékáním asi deseti vrstev všeho možného, co jsem si nahoru vzal a při pohledu dolů do doliny hned nespokojeně brblám. Inverze se stlačila o několik set metrů níž, než bych potřeboval, naproti kouká Králova hola a dál Nízké Tatry.

Luxusní výhled přímo ze spacáku, Slavkovský štít 2452 mnm, Vysoké Tatry, Slovensko

Co se děje dál už netřeba popisovat, pobíhám po vršku, balancuju na zasněžených kamenech nad Velkou Studenou dolinou, řeknu Vám, je to řádný sešup a snažím se vyfotografovat vše vtom nejlepším světle. Je to dokonalé místo na panorámy od Lomničáku až po Gerlach.

Od Gerlachu po Lomničák, první sluneční paprsky ve Vysokých Tatrách, Slovensko

Kráľova hoľa a Slovensko pod inverzí

Při východu se ještě nahoru vytřepe skupinka Slováků, tak a mám po klidu, pomyslím si jen. Pak už zbývá jen si sednout na nejbližší kámen, vyndat snídani, kochat se a vyhřívat na slunci. Původně jsem tu chtěl vydržet ještě do západu, ale když vidím, kolik sem šplhá lidí, tak pomalu balím a přesun do Belianských Tater o jeden den uspíším. Člověk míní, okolnosti mění.

Velká Studená dolina, Ľadový a Lomnický štít, Vysoké Tatry, Slovensko

Hotovo a hurá na snídani :-)

Shlavou plnou dojmů to jde dolů jedna báseň, na některých namrzlejších úsecích vystřihnu několik rittbergerů, za které by se ani Pljuščenko nemusel stydět a to vše prosím bez jediného pádu. Dnes je to opravdu na kraťasy a tričko. Pod Slavkovskou vyhlídkou se nořím do mlhy a tou šedivkou šedivou pokračuju poklusem aždolů kautu. Tentokrát už po správné cestě, několika kilometrovou zacházku na Hrebienok si tentokrát odpouštím. Tak vítej zpět vcivilizaci.

Tady mě spolu smým Seatem neomylně čeká také zdejší protivný mužík - výběrčí parkovného, tak tedy dobrý den :-( Než stihnu říct, že se jistě jako vždy nějak rozumně domluvíme, však jsme přeci chlapi, už mě hlásí, ať chviličku vydržím, že jen vypíše lístek, no hurá. Vedle si ještě všímám jámy jako hrom, na ceduli čtu svelkou slávou, že nás tu co nevidět čekají podzemní garáže, dvakrát hurá, to bude jistě od příště spříplatkem.

Ještě navštěvuju zdejší oblíbenou táckárnu. Polévka, hlavní jídlo, kofola – 3,5 eur, no nekupte to :-) Pak si všimnu zdejších hodin a zírám, je teprve půl jedenácté, dole jsem byl ani ne za dvě hodinky! Mobil mám od večera vypnutý, abych pošetřil baterku, takže plány trošku opět pozměňuju, to by se totiž dal stihnout i západ slunce, se kterým jsem původně vůbec nepočítal a jako bonus si odpustím noční putování po medvědích stezkách. Rychle zhltnu vše, co je mě naservírováno, skáču do auta a za pár minut už jsem pod Belianskými Tatrami. Vyndávám na liduprázdném parkovišti u hotelu Magura všechna svá fidlátka, balím jídlo na dva dny a hurá pryč zcivilizace hore kopcom. Těším se!

Pokračování za týden :-) Kraťoučké video, jak to na Slavkovském štítu vypadalo po východu slunce můžete vidět tady.

Související odkazy:
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com