Fotoexpedice Grónsko - Na konci světa

Po mnohých návštěvách Ilulissatu v Grónsku, kde co nevidět dobudují mezinárodní letiště, to chtělo zamířit někam dál. Severněji… Tam, kde ještě nebudou turisté, prostě do divočiny. A tak nazrál čas, podívat se cca 590km severněji, než leží severní polární kruh.

Do míst, kde se ještě stále drtivá většina místních obyvatel živí lovem a rybolovem. V zimě tu moře zamrzá a veškerá doprava probíhá pomocí psích spřežení, nebo dnes už i skútrů. Uummannaq leží v Uummannaq fjordu, který je jedním z nejkrásnějších fjordových systému na světě. Nad městečkem se tyčí hora Uummannaq ve tvaru srdce, která dala oblasti název.

Cesta do Uummannaqu

Už samotná cesta může být cíl. Z Prahy se sem dostanete se čtyřmi přestupy s nutností přespat v Kodani a z toho jsou ještě dva lety po pobřeží Grónska jen malými vrtulovými letadly, a ten poslední přátelé, to je parádní vyhlídkový let vrtulníkem, což alespoň trošku ospravedlňuje nekřesťansky drahou letenku. Celková cena se šroubuje do výšin, ze kterých se člověku trochu motá hlava, ale co už… odměnou jsou úžasné výhledy a zatím ještě nedotčená příroda a jedinečné Grónské prostředí.

Pobřeží Grónska, to jsou jen nekonečné fjordy, ostré horské štíty a ledovce.

Při letech po pobřeží západního Grónska nemáme úplně štěstí na počasí, okolí pokrývá hustá oblačnost, ale když se před námi poprvé otevírá fjord, kde doslova trčí z mořské hladiny nezaměnitelný tvar ostrova se špičatou horou Uummannaq a vesnicí na jejím úpatí, rozsvítí se nám všem oči radostí a tetelíme se blahem. Sice je šedivo a poprchává, ale krajina je to jedním slovem neuvěřitelná. Všude okolo ční hory místy až dva tisíce metrů vysoké a na jejich vrcholcích ledovce. Obrovské ledové kry plují po fjordu, prostě něco pro suchozemce nevídaného, až nereálně nadpozemského.

Přistání v Qaarsutu, což je předposlední zastávka před naším cílem, je vzhledem k počasí hladké. O to více mě překvapuje pohled ven z otevřených dveří. Po sklopení schůdků pro výstup hledíme na letištní plochu, kterou tvoří jen uválcovaná hlína, žádný asfalt. Vítejte v divočině!

Pohled ze dveří letadla na hliněnou letištní plochu, vítejte v Grónsku!

Letišťátko je tu opravdu skromné. Hned navrstvíme oblečení, přeci jen jsou 4 stupně nad nulou, zatím co už jsme pomalu pobízeni k vrtulníku, který nás doslova vyhlídkovým letem přenese na heliport do Uummannaqu. Moře je poseté ledovými obry velikými jako panelové domy, už se těšíme, jak vyběhneme do okolí.

Letíme vstříc Uummannaqu.

Rychle se ubytujeme a běžíme nakoupit do místního krámku. Tady je patrné, že už nejsme úplně v civilizaci, regály totiž z větší části zejí prázdnotou. I tak si bez větších problémů vybereme, hlady strádat nebudeme.

Vzhledem k tomu, že se krásně vyjasňuje, začínáme rychle hledat kompozice na západ slunce, který tu je koncem srpna skoro až o půlnoci.

Většina z nás má drony, takže hned též startujeme vrtulky. Z ptačí perspektivy ostrov a okolí dostává další rozměr.

Ostrov z ptačí perspektivy vypadá naprosto neuvěřitelně.

Jsme nadšení, kompozic se tu nabízí spousta. Nejen náš ostrov je nesmírně fotogenický, ale i všude okolo jsou přes fjordy vidět vysoké hory, které místy atakují i dvoutisícimetrovou hranici. Mají tedy bílé čepice z ledovců, které je pokrývají.

První západ slunce vyšel na jedničku!

Pořádně unavení se až ve dvě ráno místního času vracíme na ubytování, vstřebáváme zážitky z nabitého dne a pomalu uléháme do postelí s nadějí, že ty další budou ještě lepší.

Následující dny

I následující ráno nás vítá slunečná obloha. Neleníme a opět létáme. Kousek od přístavu, se o dno fjordu zarazila obří kra s bránou velkou desítky metrů. I za horšího světla vypadá tak majestátně, že zde plníme paměťové karty tempem nebývalým. Jak je obrovská se přesvědčuji během chvíle. Při přeletu ve 45 metrech nad hladinou ji jen těsně míjím. Metr, dva níže a mohl jsem hned první den poslat mého vrtulového kámoše do hlubin zdejšího fjordu. Uff. Mimochodem místy tu hloubka dosahuje až úctyhodných 1300 metrů.

Následuje procházka po vesnici, hledání dalších vhodných míst na focení a hlavně příprava na první večerní plavbu po fjordu.

Ta nemůže začít ničím jiným, než naší dobrou známou obrovskou krou, ze které se během dne odlamovaly s hřmotem obrovské bloky ledu, takže už na první pohled dost změnila tvar. Pro fotky je to fajn změna, ale bojíme se zároveň, jak dlouho tu ještě vydrží. V jedenáct večer nasedáme na loď a kroužíme kolem, fotíme o sto šest a užíváme si pobyt na vodě, která má tři stupně celsia, ale hřejivé sluneční paprsky vytváří celkově docela příjemné klima.

Obří kra s bránou pár minut před zřícením.

Jakmile se vzdálíme o pár stovek metrů dál, celá brána se z ničeho nic hroutí a je po parádě. Dost mě to mrzí, ale měli jsme neuvěřitelnou kliku! S kapitánem debatuji o tom, že to prý letos byla zatím nejzajímavější kra, co se tu objevila a vydržela zaražená o dno u ostrova pět dní. Načasování tedy bylo dokonalé!

Další hodiny plavby se nesou v duchu pozorování velryb a dalšího focení ker až do západu slunce. Pohledu z vody se nedá nabažit a čekají nás ještě další čtyři dlouhé plavby.

Plavba mezi ledovými obry.

Každá je nakonec jiná, protože vždy směřujeme do jiného fjordu. Nacházíme krásně tvarované plovoucí ledovce, nad kterými ční někdy až kolmé žulové stěny místních vrcholů, které jim dělají více než důstojnou kulisu.

Jednoho večera míříme také na návštěvu 25 kilometrů vzdálené vesničky Saattut na stejnojmenném ostrůvku.

Pokud jsem si myslel, že je Uummannaq na konci světa, tady si velmi upravuji mínění. Jen holá skála, žádné cesty, domky a kolem nich rozházené sněžné skútry, tažní psi, bedny se sítěmi na ryby atd… Kostelík, malinká jednotřídka, skromný přístav, pokud se tomu tak vůbec dá říkat. Tak tady je ten konec světa.

V osadě jsou jen rybáři a lovci, nic jiného tu ani dělat nelze. Přemýšlím, jak se zde dá přečkat tuhá a dlouhá zima bez denního světla a spojení s civilizací… U nás si stěžujeme na kde co, přitom se máme jako králové. Možná bychom všichni potřebovali být pár týdnů na podobném místě, určitě bychom pak byli pokornější a vděčnější.

Saattut vypadá za krásného počasí idylicky, ale život je zde hodně tvrdý.

Dny následující prozkoumáváme všechny zákoutí našeho jedinečného ostrova. Nad vesnicí je krásné členité jezero, pro fotografa krajináře jako stvořené. Je to také jediná zásobárna pitné vody pro místní obyvatele, kterých tu žije okolo třinácti set.

Okolí vesnice je ráj pro fotografy.

Co nás baví asi nejvíc, je fakt, že jde o ještě oblast turismem takřka nezasaženou. První procházející se turisty tu potkáváme až čtvrtý den pobytu. Místní nás s úsměvem na našich vycházkách zdraví. Když se motáme někde mezi domečky a hledáme vhodné kompozice, sami ukazují, ať si jdeme, kam potřebujeme. S některými prohodíme pár slov. Na ulici se na nás usmívají a pokyvují. Jaká příjemná změna proti Ilulissatu, kam létám fotit už několik let. Ten je turismem už bohužel úplně zničený. Snad si tento zapomenutý ostrov ještě nějaký čas udrží svou vřelou tvář. Pokrok bohužel zastavit nejde a nelze se tomu divit. Až pár místních zjistí, že turismem vydělají na živobytí mnohem snadněji, změní se to i tady.

Grónští psi jsou nezbytnou součástí života.

Když počasí zrovna nepřeje, stačí zajít do přístavu a pozorovat rybáře, nachomýtnout se u kostela ke svatbě, kde jsou někteří místní ještě stále v tradičních krojích, sledovat dítka na malém hřišti s umělou trávou, jak se honí za míčem úplně stejně, jako je tomu u nás.

I přístav je v létě stále plný ledových ker.

Když je někde člověk spokojený, dny mu plynou rychleji, než by si přál. Po deseti nocích na tomto krásném ostrově nezbývá, než naposledy vyběhnout nad vesnici, rozhlédnout se po fjordu a rozloučit se.

Už teď ve mně klíčí myšlenka, podívat se sem v zimě. Projet se po zamrzlém fjordu okolo ledových ker obklopen kulisou dvoutisícovek, to zní jako plán.

Výhledy na okolní ostrovy jsou neskutečné a nejde se jich nabažit.

Cesta domů

Let domů by vyšel na další článek. Vezmu to tedy hodně ve zkratce.

Celý náš pobyt je celkem příjemné počasí, což se razantně mění zrovna tehdy, když to nejméně potřebujeme.

Zabaleno, krátká cesta jeepem na letiště, zima je, že by psa nevyhnal, k tomu ještě vítr sráží pocitovku výrazněji pod nulu, poletuje sníh.
Hangárek, kterému se tu říká letiště, mezitím už žije rušným životem. Jsou tu cestující do helikoptéry před námi. Osm kousků nastupuje a letí mlze vstříc. Sledujeme, jak odlétají a těšíme se, až přijde řada na nás.

Vážení zavazadel je formalita, ujedli jsme zásoby, takže pohodička. Pak jsme vyzváni k vážení dalšímu, tedy nás samotných s příručními zavazadly. To je má premiéra, ale jiný kraj, jiný mrav. Dostávám se do výhody, protože sám nevážím zase tak moc, ale příručák mám dvojnásobek limitu.
Helikoptéra se mezitím vrací z Quarsutu a po menších manévrech dosedá ve stále sílícím větru na heliport. No, to bude ještě jako jízda na horské dráze, pomyslím si.

Aby nešlo vše hladce, pilot začne chodit po okolí a měřit sílu větru. To nevypadá dobře. Takže naskakuje první zpoždění... Ok po půlhodince, kdy už meluzína a vítr duje v plné síle, přichází pilot se sdělením, že zatím nemůžeme odletět, protože jsme plní a s takovou váhou už nelze příliš manévrovat. Takže čekáme dál a mě už pomalu začíná docházet, že jsem opětovným účastníkem dalšího zrušeného letu z Grónska. Dejavu... Ale zatím si to nepřipouštím a věřím...

A jak dál? Vítr lomcuje odletovou "halou" čím dál víc. Po třech hodinách marnosti přichází nevyhnutelné. Cancelled svítí na tabuli neomylně, všechny lety dnes ruší. Nastupujeme k přepážce na chuděru, která nás odbavovala, chceme informace co dál, chceme hotel atd. Desítky minut pryč, mezitím protichůdné informace, že poletíme za tři dny, pak zase ještě dnes odpoledne atd. Odcházíme z letišťátka po pěti hodinách adrenalinu s pár poukazy na jídlo a vědomím, že budeme ubytováni ve stejném domku, co doposud. Naše Uummannacká Odyssea se prodlužuje na neurčito.
Od rána jsme nejedli, viděli jsme se touhle dobou už na cestě do Kodaně. Místo toho pleníme místní sámošku, kde už nás dobře znají.
Mezi tím chodí SMS od Airgreenland, že poletíme zítra ráno. Jenže zítra má být letiště zavřené a žádné lety nejsou oficiálně v plánu.
Už tomu necháváme volný průběh, bereme piva z regálů a rezignovaně čekáme, co přijde. Venku se zatím čerti žení. Ledový vítr námi smýká po silnici jako s hadrovými panenkami. To je výborné, dvanáct dní tu nefoukne a hodinu před odletem přijde smršť se sněžením...
Večer trávíme u piva, vína a z okna pozorujeme zasněžený vrchol nad vesnicí. Světlo neslané nemastné, nikomu se ven nechce.

Uléháme do postelí s vědomím, že by nás pět mělo letět zítra a zbytek výpravy až za tři dny. Prostě Grónsko.

Letíme!!

Brzo ráno vstáváme trošku rezignovaně. Je šedivo, hory v okolí jsou pod příkrovem hustých mraků, ze kterých tu a tam sněží. Já všechny seznamuji s faktem, že náš let je trochu neplánovaně naplánován tak, že i z Qaarsutu do Ilulissatu letíme vrtulníkem. Ten se vždy léta vrtuláčem.

Navíc na webkamerách je vidět, že Ilulissat zasypal sníh. Kangerlussuak jak by smet. Při pohledu na oblohu si říkám, že by nás dnes muselo potkat hned několik zázraků za sebou, aby se povedlo do Kodaně dorazit.

Takže cesta na letišťátko, tam odbavení, vážení zavazadel i pasažérů, pár zachmuřilých pohledů pilota, porada, chvíle napětí a už si to pochodujeme k vrtulníku. Zabíráme místa u okének, nasledují potřebné instrukce o nouzových východech a můžeme vyrazit. Odlepujeme se od heliportu v Uummanaqu, stoupáme a neomylně miříme k horám naproti přes fjord. Takže žádný Quarsut, ale cesta snad jedinou mezerou v mracích přes zdejší vysoké hory pokryté ledovci.

Oči nám svítí jako baterky, tohle je prostě paráda. Vyhlídkový let do Ilulissatu trvá asi hodinku. Vidíme hory, jezera, ledovce i všudypřítomné ledové kry na mořské hladině. Slunko prosvítá mezi mraky, oblétáme několik sněhových bouřek, a pak dosedáme v zasněženém Ilulissatu. Tohle za ty útrapy a den navíc na cestě jednoznačně stálo. Tímto díky za vyhlídkový let Airgreenland a odpouštím jim předchozí zmatky na letišti atd.

Z Ilulissatu letíme různými lety, ale v Kangerlussuaku se všichni zase setkáváme. Aby nebylo zážitků dost, při šacovačce jednoho z naší skupiny berou stranou po dvou stěrech na drogy. Zatím co ostatní nastupují do letadla směr Kodaň, stojíme bokem jako trestanci s jediným pokynem. Tady čekejte a ani se nehněte.

S ubývajícími lidmi v hale stoupá naše nervozita, co to má znamenat?! Tu příliš nerozpráší policistka, která si nás po chvíli odvádí stranou. Vyptává se, bere si pas a mizí ve své kukani. Vyptaváme se, co to znamená? Ona se vyptává, kde jsme přišli do kontaktu se zbraněmi? No nikde samozřejmě... Možná v helikoptéře? Kdo ví. Když si policistka bere i můj pas, už se pomalu loučím s odletem, který byl tak blízko. Na stěru se objevil střelný prach či co...

Pak následuje úsměv, vrácení pasů a přání klidného letu. Koukáme na sebe, na ní, na sebe a bez dalšího ptaní mažeme do letadla. Tak mám zase novou zkušenost. Bez další už bych se obešel, díky. Sedíme v letadle ještě více než hodinu po plánovaném odletu a čekáme na přílety ostatních zpožděných letadélek z různých směrů. Následuje odmrazení letadla v husté vánici a odlet. Uff Grónsko zase nezklamalo, bylo to krásné, bylo to intenzivní.

Minulý rok jsem byl v Grónsku dohromady měsíc, letos mě čeká totéž, vždy to bylo neuvěřitelně intenzivní a vždy si to semnou party fotografů, kteří se fotoexpedic účastnili, neskutečně užili. Někteří dokonce už letěli i vícekrát.
Co teď? No, východní Grónsko volá stále silněji :)