Jeseníky až do morku kostí
Pamatujete ještě na začátek ledna? Meteorologové hlásí jednu výstrahu za druhou. Jednou je to na přívaly sněhu, to se mně líbí! Pak zase na extrémní mráz, tak to už méně, ale holt něco za něco. Rozhodně se můžu spolehnout, že tam nahoře budu opravdu sám a bude to silný zážitek!
Předpověď podle Norů, no bude to jistě dost silný zážitek.
Výstrahy n silný mráz na webu CHMU.
Vyrážím brzo ráno, protože ranní ptáče dál doskáče. Tedy v mém případě spíš doklouže. Teploměr ukazuje čiperných -13 stupňů, to jen tak na rozjezd. Docela se zapotím už při cestě, hlavně silnice ze Žamberku přes Králíky do Hanušovic, to je nefalšovaná zimní rally. Už slyším všechny řidiče, jak v duchu nadávají, kde že jen ti silničáři jsou? No jo, holt je zima a tak sněží, to jsou věci :-)
Ramzová mě vítá větrem, mlhou že by se dala krájet a drobným, zato hustým sněžením. Kde je k čertu ta předpovídaná jasná obloha?
No nic, balím, cpu si kupek vším, co by mohlo zmrznout dříve, než to vynesu nahoru do kopců a sunu se proti sjezdovce vzhůru. Rychle to naštěstí stáčím na červenou turistickou značku, pryč od toho blázince a hluku.
S každým výškovým metrem sněhu přibývá, tak to je fajn. Stromy se ohýbají pod náporem bílých čepic skoro tolik, jako já pod těžkým batohem. Díky moc skialpinistům, co se tu prohnali o víkendu. Ani se proto moc nebořím a sněžnice na svou chvilku slávy ještě počkají.
Hurá na kopec! Ramzová, Jeseníky
Míjím horní stanici lanovky a mizím do lesa, do divočiny, konečně! Musím sebou hodit, abych stihnul západ slunce někde na Keprníku, bůh ví kolik je tam sněhu, takže pokud to tu zatím jde, mažu jako o závod.
Mraky se náhle trhají, mám to objednané.
Stále mlha, ale těsně pod Šerákem se mraky na chvíli trhají a já s údivem a nemalým nadšením zjišťuji, že s největší pravděpodobností vylezu nad nízkou oblačnost, no to je luxus, který jsem si v skrytu duše celou cestu nahoru přál!
Kdesi v lesích pod Šerákem, Jeseníky.
Jak se dalo čekat, všichni mazali na chatu, a tak na rozcestí na Keprník musím chtě nechtě sněžnice obout. Po kolika letech? Od doby, kdy jsme se na nich před snad sedmi lety děsně vytrápili na jedné třítisícovce v Alpách, jsem se zařekl, že ten krám na nohy už nikdy nevezmu. A hle… člověk míní...
To, žeho jsem se obával nejvíce, je tady. Není zbytí, musím nasadit sněžnice.
Nevadí, jde to na nich celkem obstojně, nutno říct, že bez těchto vehiklů bych šel místy tak po pás do sněhu, takže je beru na milost. Chvílemi se ukazuje úplně modrá obloha, to je jako v pohádce. Stromy jsou ověšeny sněhem a námrazou, balzám pro oči fotografa. Nemám rád ty povzdechy, že už zimy nejsou, co bývaly, ale po dvou hubenějších letech je to konečně tu!
Pod vrcholem Keprníku, Jeseníky.
V návalu nadšení, jak to všechno pěkně vychází, stojím rázem na vrcholu. Fučí až běda (rosničky co si vzpomínám, nic podobného nepředpovídaly?!), ale kruhový výhled, kdy si připadáte jako v letadle, je prostě impozantní. Všude dokola jen mraky, na jihovýchodě vykukuje Praděd, na západě můj oblíbený Králický Sněžník. Kochám se, hlava se zlidňuje…
Sedám si za skalku na vrcholu, rozbaluju oběd a těším se ze hřejivých paprsků slunce. V tom se stane hádejte co? Silnější poryv větru, přes vrchol se začínají valit mraky, teplota opět padá na neúnosnou mez.
Víte, jak poznáte, že začíná jít do tuhého? Když omrzáte tak, že rampouch z kníru začíná srůstat s tím na bradě, no děs. Tlačím do sebe zmrzlou bagetu, i v péřovce se třepu jako ratlík, no nic, je čas ustoupit z dobitých pozic zase někam dolů do lesů.
Změna plánu
Takže máme jednu odpoledne, do západu daleko, co teď? Překopávám plány, stanování na vrcholu Keprníku pro dnešek vzdávám a upaluju na Vozku, kam jsem chtěl původně až zítra.
Díky moc tomu nešťastníkovi, který tu před pár dny na sněžnicích už prošel, jinak bych neměl nejmenší šanci najít cestu. Stopy jsou sice zapadané sněhem, ale znatelné. Bloumám tak v totální mlze omrzlým lesem, všude to vrže, skřípe, praská, tu a tam se otáčím, jestli zamnou někdo nejde (samozřejmě že ne, jaký blázen by tu co v tomhle mrazáku dělal?) a doufám, že jdu správným směrem. V duchu se po několikáté omlouvám sněžnicím, jak jsem na ně mohl kdy nadávat, bez nich bych tu neměl nejmenší šanci.
Po hodince a půl úmorné dřiny se přede mnou náhle zjevuje skalní formace Vozky. Vypadá to tu byzardně. Vše pod sněhem a námrazou, stromky kývající se větrem jako by tančily poslední tanec, hodně silná atmosféra…
Pocit dobrodružství umocňuje fakt, že jsem před týdnem v Alpách pod Mont Blancem při posledním sestupu někde vytrousil svrchní rukavice, takže mám jen spodní slabé a na tom naražené ty, co mám na kolo. Prsty trpí, no snad zase přijdou časem k sobě.
To je narnost nad marnost... kolikrát už jsem tohle zažil? Místo západu slunce civím do mlhy.
Bágl házím okamžitě do závěje a se slzou v oku hledím nad hlavu na modrou oblohu. Kéž by ten zatracený kopec měl o pár desítek metrů výš a nevalila by se přes něho ta sakramentská oblačnost.
Do západu je ještě hodina času, obcházím skály ze všech stran a hledám zatím místo na stan. Hlavně někam za vítr, jinak se rána nedožiju. Mráz v kombinaci s vlhkostí a větrem zalézá až do morku kostí.
V pravidelných intervalech škrábu námrazu z oblečení i z tváří, to jsou tedy podmínky. Ale máš, cos chtěl!
Koukám na hodinky, deset minut do západu slunce, dnes z toho nic nebude. V hlavě mě letí tisíc myšlenek. Proč se to sakra nemůže ani na chvíli probrat? Stačilo by mně deset minut, nasypu to na kartu a pak ať se klidně čerti žení. Tohle tedy rychle odvolávám, protože jestli to může být ještě horší, tak u toho bych být radši nechtěl… A mám to zapotřebí? Že jsem se na to nevykašlal a nejel radši na běžky u nás v Orličkách, už bych touhle dobou seděl pěkně doma v teple.
Náhle se oblačnost trhá a já jsem svědkem neskutečného divadla. Praděd, Petrovy kameny, Vysoká hole, Jeseníky.
A kolikrát už jsem tohle zažil? Slunce se zhoupne za hradbu oblačnosti na obzoru, vítr jako mávnutím kouzelného proutku mírně polevuje a nízká oblačnost si sedá níž. Hned začíná vykukovat taky Praděd, kolem kterého se ve vlnách jako mohutný příliv valí oblačnost.
Amok! Fofrem se škrábu zpět na nejvyšší ze skal, bruslím po omrzlých kamenech, sotva popadám dech, škrábu námrazu z foťáku a už to tam sázím. V hlavě obrat o 180 stupňů, radost, jásot, neskutečný příval energie do žil. Nehledím na mrznoucí prsty, na ledovou krustu na tvářích, nemyslím na nic jiného než na focení.
Z totálního zmaru do euforie! Někdy si tak říkám, co mě žene kupředu, nevědomky je asi tohle hnacím motorem.
Vrchol Králického Sněžníku z Vozky.
Skalní formace Vozky, Jeseníky.
Linie
Podvečerní divadlo, Praděd, Jeseníky.
Až do tmy se snažím něco stvořit, pak balím, lezu dolů, stavím stan. Opět se do mě zakusuje mráz v plné síle, ale díky tomu, že vlhkost hodně klesla, je tak nějak snesitelnější. A nebo už si zvykám?
Vozka za úplňku, Jeseníky
Kuchtím... (foto přes zamrzlý objektiv, proto ta mizerná kvalita).
Uvařit vodu na čaj a pak ještě jídlo, to je zábavička na hodiny. Vykašlal bych se na to a dal si již tradičně chleba s Májkou, jenže víte jak poznáte, že je opravdu nesnesitelná kosa? Když i Májka zmrzne na kost :-) Nepamatuju se, že by se mně to někdy předtím stalo.
Strome... kamaráde... :-)
Za úplňku les ožívá... Jeseníky.
Je devět večer, měsíc svítí jako pominutý, čelovku netřeba, spát se mě sice chce, utahaný jsem jako pes, ale při pomyšlení, jak dlouhá doba je ještě do východu, beru stativ a jdu fotit.
Ten klid, samota, svoboda… Tu a tam spadne hvězda, něco si rychle přej…
Řasy přimrzají k foťáku, ale hodinka a půl uteče jako voda a až signalizace další vybité baterky dává na srozuměnou, že je nejvyšší čas jít na kutě.
Noc, to tedy bude zážitek až na dřeň!
Poslední reportážovka a jde se na kutě.
Párkrát se budím, pocitově mě vedro zrovna není, ale nejhorší je dýchání, nos mám na kost, vousy přimrzají ke spacáku, teploměr ukazuje v předsíni -24 stupňů, tak to jsem snad ani vidět nechtěl. Rychle strkám ruku zpět do spacáku a propadám se do spánku.
Ráno hned dvě ledové sprchy
Máte rádi budík? Teď přesně vidím, jak kroutíte očima… Doma to není nic příjemného, většinou. Tady na horách je v zimě ale jakýmsi vysvobozením.
Půl sedmé, venku svítá. Odtrhnu bradu od rampouchu na spacáku, nasazuju čelovku, v kuželu světla vidím jen páru jdoucí od nosu, tak fajn, rána jsem se dožil.
Vypadá to tu jako v Mrazíkovi, celý stan zevnitř pokrytý jinovatkou. Snažím se, nenaklepat si vše do spacáku a kalhot, úspěšný ale příliš nejsem. Nohy do vymrzlých bot, to je bolest, snad zase přijdou k sobě za chvíli.
Lezu ven a dostávám další ledovou sprchu. Nemělo být jasno dop*dele!?
Všude kolem mlha, už zase pofukuje, tentokrát ale úplně z opačné strany. Tak to je paráda, ten sajrajt, co přes Jeseníky šel včera celý den do vnitrozemí se dnes tlačí zpět do Polska. Jen na východě se udělá občas skulinka, beru fotokrámy a lezu na skály doufaje, že se to v pravý čas rozsekne.
Takto jsem si východ slunce opravdu nepředstavoval...
No, jak vidíte, nerozseklo, je to k pláči.
Řinčím ešusy, pomalu balím a kolem desáté jako spráskaný pes pomalu odcházím zpět ke Keprníku. Východovka, to měla být jistota, no alespoň že vyšly ty pozápadovky včera.
Počasáře bych nakopal… nebo ne, nechal bych je tu spát, oni by si příště rozmysleli, jak vypadá jasné ráno :-)
Neklesám však příliš dlouho na mysli a už si zase užívám té krásy okolo. Dokonce i slunko se konečně dere z mraků. Jen ten vítr kdyby šel k šípku.
Jak vyleze slunko, nálada se zlepšuje a teploměr už neukazuje ani -20 stupňů, takže pohodička.
Jako v pohádce :-)
Cestu si můžu zkrátit přes zamrzlá rašeliniště. Jó tady bych si taky uměl představit pár pěkných nočních záběrů, tak příště.
Zamrzlá rašeliniště pod Keprníkem, Jeseníky.
Hibaj na vrchol!
No co vám budu dál líčit, na vrcholu Keprníku se mně naskýtá luxusní divadlo. Nízká oblačnost teče přes Červenohorské sedlo a okolní nižší vrcholy mezi Keprníkem a Pradědem neuvěřitelným fofrem.
Nízká oblačnost přetéká přes hřebeny Jeseníků.
Jesenické tsunami
V duchu se modlím, aby tohle vydrželo do západu slunce a přimlouvám se, že bych si to za tu noc moc zasloužil.
Mám čas, lezu kousek pod vrchol, pěkně do závětří, vařím čajíček, baštím a čtu.
Nízká oblačnost bohužel pomalu ale jistě mizí.
No co se dalo čekat, stává se realitou. Oblačnost se hodinku před západem slunce jaksi začíná vytrácet, zato vítr nabírá na síle. Nevadí, světlo je parádní, takže fotím, co mě síly stačí a zmrzlé prsty dovolí.
Snažím se ještě na dlouhý čas zachytit zbytky mraků, které dávají fotkám šmrnc. Praděd, Jeseníky.
Už tou dobou se mně vkrádá do mysli, že trpět tu další noc není úplně to, co bych si nejvíc přál. Umocňuje to fakt, že se na větru skoro přes třeskutý mráz nejde nadechnout.
Místní včelař se svým malým nástupcem.
Tak jo, slunko padá za horizont, já balím hračky, usrkávám z termosky a valím dolů. Tohle by nemělo cenu, od východu se stejně tlačí vysoká oblačnost a nafoceno mám v podstatě víc, než co jsem si vůbec přál.
Měsíc přebírá od slunce nadvládu nad oblohou. Keprník, Jeseníky.
Na jedné straně svítí Jeseník, na druhé vykukují v dáli z inverze Krkohory. Sněžka je odtud vzdušnou čarou 115 kilometrů, takže viditelnost je velmi slušná.
Už v sedle mezi Šerákem a Keprníkem sundávám sněžnice. Díky moc, posloužily jste luxusně!
Poslední rozloučení s divočinou a hurá do civilizace.
A za svitu měsíce frčím dolů do Ramzové. I když je to mord a většinou chci mít návrat co nejrychleji za sebou, dnes si to nějak nebývale užívám. Hlavou letí dojmy z předchozích hodin, nohy běží, jako by se poslední dva dny vůbec nikde netrmácely, dokonce ani mráz se už nezdá tak velký.
Na závěr sjíždím po zadku čerstvě urolbovanou sjezdovku a jsem u auta.
Startuju až na potřetí, teploměr ukazuje -16 stupňů, no to mě podrž.
Tak zase někdy příště, Jeseníky!
A moudro na závěr :-)
Všude si přečtete a skoro každý vám řekne, nejezdi na hory sám, je to nebezpečné (za hory si klidně dosaďte cokoliv jiného, řeknou vám to na všechno)! Tak já vám taky něco povím… Na tomhle kolotoči se jede jen jedna jízda, takže nebezpečné je sedět doma na zadku! Chovejte se dál podle pravidel, tudíš tedy „bezpečně“ a nic nového a intenzivního nikdy nezažijete, budete dál ve své škatulce žít fádní život a zítra vás na přechodu pro chodce může klidně srazit auto…
Nezažijete nikdy nic intenzivnějšího, než být někde (v mém případě v horách) pár dní sami. Překonejte pohodlí a strachy v hlavě a vyražte!
Související odkazy:
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom
