Julské Alpy na startu zimy

Julské Alpy ze dne na den

Konec listopadu mě zastihnul v nebývale volném tempu. Dodělávám resty, upravuju fotky z let dávno minulých, které leží na discích a čekají na své znovuobjevení, dostávám se k četbě knih, které se mně tu už měsíce kupí a taky šmejdím po webových kamerách a předpovědích počasí napříč Evropou. A hle, Julské Alpy hlásí týden tlakovou výši, tudíž luxusní počasí na focení! Jsou na začátku zimy krásně poprášené sněhem, není co řešit, balím, sháním nějakého kumpána do auta a můžeme frčet. Ještě v rychlosti dokupuju zimáky na svého plechového oře a měním autobaterii, přeci jen už si nechci zopakovat mrazivé dobrodružství z minulé zimy.

Následující ráno nemůžu ani dospat, snad z pocitu, co všechno jsem asi zapomněl zabalit… přeci jen hlásí dvacetistupňové mrazy, ale tak co, pokud něco nemám, nebudu to potřebovat. O půl čtvrté vyrážím na cestu napříč Evropou, kterou po nějakých osmi a půl hodinkách končíme na místě určení, totiž u ikonického kostelíku s impozantním pozadím zasněžených Alp. Tady už je to nefalšovaná finská rallye. Prudké stoupání, cestička sotva pro jedno auto, stromy ohnuté pod náporem sněhu, mlha… Začínám se v duchu modlit. Za to, aby naproti nikdo nejel a taky za to, abychom z mlhy vykoukli a něco nafotili. Obojí se jako zázrakem vyplňuje a z čista jasna se z mlhy noří náš objekt zájmu! Jako maják v rozbouřeném moři ční nad krajinou kostelík v Jamniku. Paráda, tetelíme se blahem.

Jamnik, Slovinsko

Nedá nám to a hned fotíme, i když je to šedivka šedivá bez světla. Jakmile potom první nadšení opadává, rozhlížíme se po okolí a tajně doufáme v západ slunce. I ten se kupodivu nakonec koná. Tolik štěstí najednou je až mírně podezřelé.

Dramatický západ slunce, ve který jsme ani nedoufaly, Slovinsko

A ještě pár pozápadovek s potemnělou krajinou a nasvíceným kostelíkem, na ty jsem se obzvlášť těšil. Údolím se nesou tóny zvonů z okolních vesniček, magické minuty!

Jamnik za soumraku, Slovinsko

Celý prokřehlí za šera lezeme do auta a ukládáme se ke spánku. Venku mezitím začíná pěkná fujavice, na střechu bubnují kusy sněhu padající z okolních stromů, no to jsem zvědavý, co to s námi zítra udělá 2000 metrů vysoko, když tady fičí tak, že to i s autem kymácí.

Oblačné ráno není úplně podle našich představ, Slovinsko

Vytoužená inverze se nekoná, vítr oklepal ze stromů všechen sníh, no přesto fotíme a užíváme si skvělou atmosféru. A vyhříváme se na slunci. Z kostelíku opět zní zvony, údolí se probouzí a to vše pod majestátnou klenbou Keravanek, převyšujících dvoutisícovou hranici, perfektní místo, až člověka mrazí (a to doslova a není to jen atmosférou).
Skáčeme fofrem do auta a křivolakýma uličkami se snažíme dostat do Bledu a nenajet při tom na placenou dálnici. Občas je to spíše polní cesta, než silnice, nakonec se to daří. Alespoň poznáme Slovinský venkov, pěkné to tu mají!
U kavárny v centru městečka ještě jako dva zmrzlí sirotci kontrolujeme na volné wifině počasí a hurá do hory. Norové neomylně hlásí utišování větru a skoro jasné počasí, rádi jim věříme. Sbohem civilizace!

V Pokljuce (ano znáte jistě z biatlonového šílenství posledních let) vyskakujeme z vyhřátého auta ven plni optimismu. Ten z nás ale mírně vyprchává, s rychle se snižující teplotou, to bude zajímavé. Převýšení, které nás dnes čeká, dává tušit, že nám zima dlouho nebude. Nahazuju na záda svého dvacetikilového macka a krok sun krok se šineme vzhůru. Zprvu idylka po urolbované sjezdovce se postupně s přibývajícími metry a zvyšujícím se sklonem svahu stává mordem. Místy se boříme po kolena, místy po pás, cestu hledáme v kleči z poloviny zapadané sněhem a nakonec z ní stejně scházíme, protože je na ní nafoukáno mnohem více toho bílého neštěstí, než v okolí. Operativně měníme plány, ty tam jsou myšlenky na spaní v sedle pod Malim Draški vrchom. Balíme to pod vrcholem Višejniku (jedna z mála poměrně lehce dostupných dvoutisícovek v okolí) a ve větru se pereme se stavěním stanu. Po této groteskní vsuvce zalézáme, a na kost promrzlí myslíme na dlouhou noc, která je před námi. No, zážitek to nebude pěkný, ale jistě velmi silný.

Pak se už jen na lehko škrábeme na vrchol, výhled super, ale mraků strašně moc na to, aby z focení něco bylo a vítr až běda. Na západ já osobně s chutí kašlu a raději vařím čaj, což je v -15 stupních proces dosti zdlouhavý. Plynu v kartuši ubývá a v ešusu stále jen kostka ledu. Ale co, chtěl jsem to, mám to mít. Hance stále nechybí prvotní nadšení, nedá jí to a leze na vrchol znovu. Chvíli se mezi mraky přeci jen slunce ukazuje a tak zpytuju svědomí, nakonec však žádná hitparáda, takže nelituji. Po setmění se dále věnuji nejbohulibější činnosti, kterou tu může člověk vyvíjet, totiž vaření. Má to hned několik pozitiv. Samozřejmě dostanete něco teplého do žaludku a hlavně zabijete dost času. Noci jsou totiž tuze dlouhé a spát dvanáct hodin, to tedy není dobré snad ani pro batolata.

Ráno obvyklý šok, z vyhřátého péřáku do -20 pod nulou, povím Vám, to není zrovínka lahoda. Zkuste si někdy nohy strčit do mrazáku… tak takové je zimní stanování. Rychlý vyklus na Višejnik a kochačka. Luxusní kruhový výhled. Na jedné straně Triglav se závojem mraků pod vrcholkem a další nejvyšší vrcholy Julských Alp, na druhé Slovinsko pod inverzí, nad kterým ční dlouhý hřeben Karavanek. Nikde ani živáčka, zase to stálo za to mrazivé utrpení.

Vítr v kombinaci s vysokou vlhkostí ale při tom rozjímání dávají vědět, že nejste někde na Milešovce. Už jen rozhýbat zmrzlé prsty a fotíme. A prokládáme to oškrabáváním námrazy z filtrů, takže zábava.

Trigav a okolní vrcholy, Julské Alpy, Slovinsko

Dnes nás nečeká žádná velká štreka (tedy alespoň si to ještě myslíme), a tak lelkujeme při snídani a nikam se neženeme. I vítr ustal, vyhříváme se na slunci a čerpáme energii, kterou z nás mráz přes noc vysál. To je pohodička oproti včerejší Sibiři.

Naše kuchyně, obývák a ložnice s terasou a luxusním výhledem, Julské Alpy, Slovinsko

Sestupujeme k sedlu, kde jsme původně měli v úmyslu kempovat a pak začíná ta pravá divočina. Traverzujeme pod Malim Draški vrchem. Bez maček bychom si neškrtli a cepín, který jsem nechal v autě, by se též hodil. Ocelová lana jsou naštěstí zafoukaná jen na méně příkrých místech svahu, takže tam kde je nejvíce potřebujeme, dobře poslouží. Je to ale mordovina, hodinu a půl traverzujeme asi 1,5 kilometru. Tu a tam se boříce po pás do teď již rozměklého sněhu. Slunce nás peče, prostě zážitek. Začíná to být nekonečné, v duchu nadávám jako dlaždič, ale co jsem si vymyslel, to si holt prošlapu. Hanka zatím nenadává, kam jsem jí to zavlekl, takže to ještě tak špatné být nemůže, ne? Horší je, že si ani postěžovat nahlas nemůžu, ta ženská sakramentská ani necekne, takže jak bych pak vypadal? :-)

Na sedle pak s úlevou shazujeme těžké batohy a jsme rádi, že jsme rádi. Měl to být přesun na maximálně dvě hodinky a nakonec tohle. No nic, o to lepší bude určitě focení. Rychlá sváča a hore kopcom. Ještě nějakých 200 výškových metrů pod Velki Draški vrch, stavíme stan na luxusním rovném místečku s ještě luxusnějším výhledem a spěcháme dál na vrchol.

Červánky nad Triglavem, Julské Alpy, Slovinsko

Ze západu jako již obvykle není nic (podivná to tradice posledních dní) a já blbec vždycky do poslední chvíle doufám. Stojíme na vršku rozmrzele ještě dlouhé minuty poté a nakonec, světe div se, mraky se barví do ruda a cvakáme o sto šest. Žádná velká hitparáda, ale lepší než drátem do oka, jak se říká.

Před spaním si zopakujeme martyrium s rozhříváním sněhu na čaj, zalézáme a usínáme spánkem zasloužilým.
Celou noc mě přes plachtu stanu svítí na hlavu měsíc, obloha vymetená a já zoufalý. To se nedá vydržet spát tak dlouho. U čtení knihy po hodince usínám… Budík o páté je proto vysvobozením! Drápu se ven do mrazu a blahořečím péřovku, pokolikáté už? Jak jsem mohl jezdit dlouhé roky předtím bez ní, to nechápu.

Mašíruju si to na vrchol a již za rozbřesku začíná obloha hrát barvami, které mě zase nikdo neuvěří. Temně rudá přecházející do růžové a fialové, to je divadýlko. Pro tyhle okamžiky to člověk dělá.

A samotné focení? Paráda! Do stěn Triglavu a ostatních vrcholů se opřelo první světlo, mráčky to celé ještě opentlily, není nač si stěžovat! Výjimečně…

První sluneční paprsky, Triglav, Julské Alpy, Slovinsko

Julské Alpy, Slovinsko

Když se konečně nabažíme, sbíháme dolů, balíme, vaříme, dojídáme poslední zbytky a traverzujeme do sedla Studorski preval a pak už jen nějaká hodinka a půl do Pokljuky. Tady je to dnes jako na Václaváku, co bychom v neděli také čekali. Tvrdý střet s realitou. Cpeme se vším možným i nemožným, co jen v autě máme. Těstovinky, sladkosti, řízečky od Hanky - výborné, díky!

Dnešní noc nás čeká zahálka, žádný výstup, ale spaní pěkně v autě u Bledského jezera. Rychlá kontrola počasí, vše běží dle plánu, najít vhodné místo na focení a už závěrky cvakají. Místo až kýčovité, v sezoně tu musí být neuvěřitelně přecpáno turisty.

Bledské jezero, Slovinsko

Řinčení ešusů tentokrát probíhá u místního vlakového nádraží, je to pohoda, nikdo si nás nevšímá, absolvuju dnes již druhý nezřízený nášup všeho možného, co se do mě jen vejde. A protože jsme hodně líní, parkujeme na noc přímo u jezera, hned před branou místního uzavřeného kempu. Ráno na focení to budeme mít, co by kamenem dohodil.

Ranní Bledské jezero, Slovinsko

Vysnil jsem si to trochu jinak, ráno není bůh ví jaké, mraky tomu dost chybí. Se slzou v oku vzpomínám na ty včerejší, to tady musela být pořádná divočina. Spíš si užívám klidu a vychutnávám si probouzející se okolní krajinu, ani to není k zahození.

V autě to vypadá, jako v ledovém království, oškrabávám z čelního skla námrazu, ta je ale samozřejmě zevnitř, protože jsme si jej za celou noc řádně zafuněli. Nelelkujeme, nasedáme do naší pojízdné lednice a frčíme vstříc Mangartu. Každý sluneční paprsek, který na nás po cestě dopadne je jako zázrak. Cestu si zpestřujeme přejezdem sedla Vršič v nadmořské výšce převyšující naší Sněžku. To je sám o sobě dost velký zážitek. Křivolaká cestička, podél ní napíchané snad 4 metry vysoké tyče kvůli sněhu, který ji zjevně často zasypává, kopec jako do střechy. No povím Vám, za horšího počasí bych tu snad ani s řetězy moc parády nenadělal. Na sedle se při pohledu na rozcestník rozplývám, kam by šla při zpáteční cestě udělat ještě túra s přespáním, to už se Hanka netváří úplně nadšeně. Tak tedy uvidíme…

Po skoro dvou hodinkách jízdy jsme konečně u hranic s Itálií. Už jen vyšlapat pod západní stěnu Mangartu a bude nám hej. Podmínky na focení vypadají čím dál líp, času ale už není příliš nazbyt. Dole v údolích se začíná tvořit inverze, nahoře je naopak nad nulou.

Výstup to je kapitola sama pro sebe. Cesta neprošlapaná, a když už si myslíte, že jste skoro nahoře, tak se objeví další hřebínek, ale po nějakých 2,5 hodinkách poměrně svižného šlapání jsme u chaty Koča na Mangartskem sedlu. V létě se až sem dá vyjet autem, to je hnus jak to tu musí vypadat, nechci domýšlet. Ale dnes jsme tu pochopitelně úplně sami, pohodička. Před západem výskám nadšením. Od Itálie putuje po obloze střední oblačnost, slunko pomalu ale jistě klesá k obzoru, nalézáme si místečko s fajnovou kompozicí na protějším vršku, rozbaluju večeři a čekám na nejluxusnější focení, co nás má zatím tento týden potkat.

A pak, kde se vzal, tu se vzal, mrak Kurvič! Do háje… nestíhám ani jednu osvícenou fotku s Mangartem a Jalovcem, to je v háji… postáváme tam s protaženými obličeji a nadáváme, jak se to zase skvěle podělalo. Někdo nám to vážně nepřál. Nemůžu tomu uvěřit a v duchu se mně honí tisíce myšlenek. Proč tu jsem, nebylo by mě líp doma v teple? Stejně nic nenafotím, proč se tu takhle trápím atd. atd. Jak slunko klesá pod horizont, obloha za našimi zády se barví do ruda, to je čirý výsměch dychtivému fotografovi. Prostě k pláči…

Ale od mraků půl hodiny po západu chytají odražené světlo již zmiňované jižní stěny Mangartu a Jalovce, takže se z toho snažíme ještě něco vymáčknout. Skoro do tmy se zoufale snažím z fotek něco vyrazit, to jsem dopadnul…

Mangart, Julské Alpy, Slovinsko

Jak mizerně jsme dnes dopadli, o to lepší máme alespoň místo na stan. Luxusní rovný plácek před chatou, pěkně v závětří, vedle stoleček, nemusíme se tentokrát s jídlem válet po zemi.

Chmurné myšlenky z části rozehnala vydatná večeře. Hledíme mlčky ještě dlouhé desítky minut na hvězdy a hurá do spacáků. Razantně se oteplilo, což není dobrá zpráva, protože můj spacák není šitý do teplot kolem nuly, takže se celou noc potím jako myš.

Ráno hodinový výstup na protější kopec, focení opět oničem, už si pomalu zvykám ani mě to nepřekvapuje. Máme tu ještě jeden den k dobru, takže naděje umírá poslední. Alespoň ty výhledy nám námahu trochu vynahrazují.

Ráno žádná velká hitparáda, Julské Alpy, Slovinsko

Volno využíváme k přesunutí stanu přímo pod Mangart, luxusní pozice na focení hvězd. Předpověď hlásí neomylně jasnou oblohu, nám se to ale nad hlavami kaboní takovým fofrem, že sněžení je pravděpodobnější variantou. Poflakujeme se v okolí stanu, hledáme kompozice na večer a následující ráno, prostě vegetíme.

S počasím to jde ale stále víc z kopce, a když už nad západem slunce, který by měl být za půl hodinky, definitivně lámeme hůl, děje se zázrak. Zataženo je všude, jen na západním obzoru rozeznáváme jasný proužek, kde to začíná zářit, honem ven!

A pak? V amoku fotíme jako smyslů zbavení. Obloha hraje všemi barvami, prostě paráda, tak přeci jen se vyčkávání vyplatilo. Rázem jsou všechny útrapy ty tam.

Poslední paprsky na Mangartu, Julské Alpy, Slovinsko

Ještě dlouho po západu slunce obloha hraje barvami, Julské Alpy, Slovinsko

Náš hotel, Julské Alpy, Slovinsko

Přes noc i sprchne a rozfouká se vítr, přišlo jaro, to se rosničkám až tak moc nepovedlo. Spát mě to nejde, tak si živě promítám v hlavě, jak to ráno vše balíme a v dešti šlapeme dolů, to bude tedy zážitek. Naštěstí i já po pár hodinách usínám…

Vysvobozením je budík, ospale lezu ven a hle, krásné mráčky putují po obloze, měsíc nesměle vykukuje, ono se tady přeci jen ještě něco bude dít!

Poslední ráno pod Mangartem, Julské Alpy, Slovinsko

Dolů k autu už si to mašírujeme v regulérní břečce, okolní krajina se proměnila k nepoznání. Přijdeme si jako by byl konec května, je to na tričko.

Poslední noc využíváme opět k nenáročnému focení u Bledského jezera.
Večer šlapeme do kopců, abychom jej měli pěkně z nadhledu, no vymetená obloha dává tušit, že je to jen cvičný výstup bez valného výsledku.

Poslední noc, ospalé ráno a hle, je tu mlha! Spekulujeme nad tím, zda běžet opět nahoru, nebo to riskneme a zůstaneme na břehu. Druhá možnost vyhrává a ukazuje se jako správná. Mlhy totiž nebývale rychle přibývá, stihneme pár fotek a jsme doslova pohlceni. Nervózně pak dlouhé desítky minut pošlapujeme po břehu a modlíme se, aby se ostrůvek s kostelíkem alespoň na chvíli ukázal. I to se nakonec daří, takže můžeme odjet spokojení.

Snové ráno u Bledského jezera, Slovinsko

Sir Joseph v akci, Slovinsko

Konec dobrý, všechno dobré. Tak zase brzy na viděnou, Julky :-)

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom

19. 7. V Galerii přibylo několik nových fotografií z Norska.