Kanada - Mount Assiniboine

Kanadský Matterhorn

Že musí být zážitek dostatečně silný, to se přesvědčujeme už dlouho předtím, než k tomuto ikonickému vrcholu na hranicích Alberty a Britské Kolumbie vůbec vyrazíme.

Máme za sebou již tři týdny v podzimně-zimní Kanadě, takže jsme s Jirkou sehraní. Za šera hledáme pěkně zašitý flek pro nocování, aby auto nebylo od cesty moc vidět (spaní v autě je tu zakázané). Před spaním přehazujeme krabice s potravinami (krabice jsme vyhrabali hned po příletu z kontejneru u jednoho supermarketu v Calgary, což byl celkem majstrštyk, protože bez nich bychom měli v zavazadlovém prostoru místo organizovaného chaosu ten neorganizovaný) z kufru našeho Hyundaie Sonata na přední sedadla, sklápíme zadní sedačky a pomalu se soukáme do zavazadlového prostoru. Pohled to musí být k popukání, protože tohle vozidlo není zrovna snem většiny cestovatelů… ale když se osekávají náklady na minimum, musí se jít s komfortem trošku níže :-)
Takže dobrou.

Do takto mrňavého kufru jsem se měsíc soukal, takže spaní ve stanu bylo vždy opravdovým vysvobozením. (foto mobil)

V jednu ráno mě budí rachot, jako by nám po střeše běhal jezevec… co to sakra je?
Buším do plechů 20 centimetrů nad mou hlavou a rázem je klid. Ovšem jak se dalo čekat, jen na chvíli… Nejdříve lehké šustění a už je mě to jasné. Běhají kolem myši, takže fofrem odtud!

V autě je už od mrazu jinovatka, lezu v trenkách ze spacáku přes sedačky dopředu, protože otevření dveří by znamenalo, že nám sem ty mrchy malé hned naskáčou, ve spacím negližé startuju a uháníme jinam. Volba padá na parkoviště nad Peyto lake, které je v dostatečné nadmořské výšce, takže tu mrzne, až praští a myši snad dají pokoj. V tu chvíli už v zoufalství vůbec neřešíme značku, která jasně říká, že tu přes noc nemáme co dělat.

Usínáme jen na chvíli, bohužel ty malé potvůrky jsme si přivezli sebou, takže šramocení poslouchám s obavou až do rána.
Naštěstí kluci šikmoocí z Hyundaie zavazadlový prostor utěsnili tak dobře, že se dovnitř myši neprokousaly… prozatím.

Za rozbřesku se soukáme ven do zasněženého rána, jedeme dolů k Bow lake s nadějí, že tam bude tepleji, ale chyba lávky. Dobrých 15 centimetrů čerstvého prašanu dodává jízdě na dramatičnosti, ale to už si to s fotografickým harampádím frčíme k jezeru a trápíme závěrky svých fotoaparátů.

Bow lake, Alberta, Kanada

Velkou část dne trávíme v Lake Louise. Místní infocentrum je skvělým azylem pro vagabundy našeho ražení. Volná neomezená wifi, takže můžu v klidu pracovat, teplo a čisté záchody, prostě luxus!
Počasí není nic moc, ale má se udělat na 3 dny okno, takže neváháme a na noc přejíždíme k výchozímu bodu k Mt. Assiniboine. Ty fotky obdivuji už léta. To co je pro Evropany Matterhorn, je pro místňáky právě Mt. Assiniboine. Takže se těším tak, že mě ani nevadí mráz, ani předpověď, že má zítra ještě sněžit. Však ono nebude tak zle, říkám si.

Začínající vánice, to ještě netušíme, co nás čeká. Výchozí bod treku k Mount Assiniboine, Alberta, Kanada. (foto mobil)

Zle je!

V noci nám po autě zase ty myši hloupé dupaly a snažily se dostat dovnitř, naštěstí stále bez úspěchu. Kdyby mně sežraly něco z drahocenných zásob, byl jsem rozhodnutý vystříkat je bear sprejem, který stejně zatím tahám po kopcích zbytečně, na medvěda jsme nenarazili, zatím jen pár stop ve sněhu, a to by se jim tedy opravdu nelíbilo :-)

Balím nakonec na jediném suchém místě, místním WC. Ještě že je mají i v této pustině. (foto mobil)

Budíme se do dalšího zasněženého rána, fičí až běda, vůbec nevím, jak se pobalíme.
Najíždíme tedy k jediné stříšce široko daleko, totiž místním veřejným záchodkům. Vaříme ovesnou kaši, pobíhaje okolo vařičů, aby nám je vítr nesfouknul jako svíčku, prostě nefalšovaná zimní idylka.
Nakonec balím přímo na záchodě, je to jediné místo, kde je jakž takž sucho. Díky za něj!

A něco na povzbuzení... (foto mobil)

Morálka rychle opadá a kamkoliv se hnout od zastřešeného záchodku vypadá jako naprosto bláznivý nápad, ještě když sype čím dál víc. No jo holt tohle sice předpovídali, ale však to znáte… doufáte v duchu, že by to nemuselo vyjít.
Moje doufání bere za své asi po třetině trasy. Máme za sebou nějakých deset kilometrů, prošlapáváme si cestu cca dvaceti centimetry sněhu a pořád kydá. Nefalšovaná vánice. Vidím jen na pár metrů před sebe, kdyby medvěd seděl vedle cesty, vůbec ho přes omrzlou goráčovku nezaregistruju, což je vlastně možná i dobře.

Na začátku treku je nám ještě hej. S přibývajícími kilometry a dalšími centimetry sněhu už nálada opadá. (foto mobil)

Jak přibývají další kilometry, cesta se stává více a více výživnou. Už jen monotónně kladu jednu nohu před druhou a čas od času se zahledím do hustého sněžení v naději, jestli už se neblížíme k cíli. Batoh naložený na tři dny těžkne každým krokem a profil trasy se teprve nyní neúprosně zvedá do Assiniboinepassu.

Tady mělo původně naše trápení skončit, jsou tu totiž za sedlem dvě malá tábořiště. Bohužel veškerá voda v okolí je zamrzlá a na rozehřívání sněhu nemáme dost zásob plynu, takže se suneme vánicí dál až k Magog lake.
Mozek jsem už dávno vypnul, prostě jen nořím nohy po kolena do sněhu a snažím se sunout vpřed tudy, kde tuším, že by mohla asi být stezka.
K Magog lake jsme původně chtěli až následující den. Nejvíc mě trápí totálně zmrzlé nohavice, které jsou v podstatě až po kolena jeden neohebný skelet. Návleky jsem si samozřejmě do Kanady nebral, však jsem jel fotit podzim…babí léto!?!

První pohled na indiána, aneb Mount Assiniboine v celé své kráse

Kolem šesté podvečerní se obloha jako zázrakem protrhává (oni to fakt hlásili, ale už jsem po tom dni nevěřil vůbec ničemu), poslední vločky dopadají na víc než třiceticentimetrovou vrstvu, která od rána napadla, jako mávnutím kouzelného proutku utichá vítr a nám se konečně ukazuje okolní panorama.
Všude okolo hory a nad nimi kraluje Mt. Assinibouine, z jehož stěn ještě vítr žene sníh na spodní ledovec a obnažuje skalnaté stěny. Na chvíli i zapomínám na zkroucená záda od toho těžkého macka, co jsem sem dovlekl. Je to luxusní pocit stát pod horou, kterou léta obdivujete jen na fotografiích…

Sněhu je tolik, že tábořiště míjím a uvědomuju si to až po dobrých pěti stech metrech, kleju jako dlaždič a sunu se zpět. To už přichází i Jirka, který šel kus za mnou. Vyhrabáváme místo pro stan, rychle stavíme, bereme fototechniku a na poslední chvíli se rozutíkáme do okolí pořídit nějaké ty západovky.

Západ slunce pod Mount Assiniboine, Alberta, Kanada.

Nikde ani živáčka, jen hory a já, to mám moc rád. Utrpení předchozích hodin už připomínají jen totálně zmrzlé nohy a ruce, hlava je rázem vyčištěná.
Nacházím super popředí a fotím jako o život do té doby, než mě už nohy začínají zimou brnět, takže mě to nutí prozkoumat, v čem že to vlastně stojím. A hle, potápím se jako Titanik do rašeliniště, které krásně sněhová peřina skryla.
Vydrápu se tedy ven, odrbu led z bot a courám se zpět ke stanu. Chvíli hledáme v tábořišti místo na vaření, tentokrát je to celkem pěkný srub, bohužel není uzavřený, takže mrzne, až praští.
Těstoviny a hurá do spacáku, na obloze ani mráček a teplota letí neúprosně dolů.

V předsíni v pět ráno ukazuje teploměr -7 stupňů, takže venku bude pod deset, no paráda. Slyším praskot, to jak nohy sunu do zmrzlých bot. Ohmatem kontroluju, zda praskaly boty, nebo prsty. Vše se zdá v pořádku, vrstvím na sebe všechno oblečení, se slzou v oku zavzpomínám na péřovku, která též zůstala doma ve skříni a prošlapávám si cestu na Nub Peak. V lese je ještě cesta celkem znatelná, ale jak se dostáváme výš na hřeben a sněhu výrazně přibývá, už si to šněrujeme po zasypaných skalách rovnou k vrcholu.
A tam? Výhled k nezaplacení…

Mrazivý východ slunce, Mount Assiniboine, Alberta, Kanada (foto mobil).

Je ještě hodinu do východu slunce, cvakáme jako o život a přitom ani nevnímáme vítr, který pocitovku sráží tak na -20. Je to prostě luxusní scéna.
Sice jsem si to tu maloval trošku jinak, ale co už. Zlaté modříny se prohýbají pod vrstvou sněhu, takže podzimní fotky to příliš nepřipomíná.

Po východu slunce slézáme níž a nacházíme další skvělé kompozice. Sakra, tady by se dalo fotit týdny, měsíce… !

A ještě pohled z místa o pár set metrů níž. Mount Assinibouine, Alberta, Kanada.

Nakonec ještě poklusem sbíhám dolů a díky bezvětří stihnu i pár kompozic dole u jezer, to už jsem ani nečekal.

Ke stanu se vracíme až kolem jedenácté hodiny, tlačíme do sebe teplou ovesnou kaši, prošlapáváme ještě cestu ke spodnímu jezeru, abychom měli vodu na pití a vaření a po poledni zalézáme do spacáků, které nám zatím parádně slunko vyhřálo. Siesta musí být!

Budí mě až šimrání odpoledního mrazu, který se dere k tělu rozepnutým spacákem. Jakmile se schová slunko za okolní hory, není už věru žádný hic.
Nenecháváme si ujít pozdní oběd, tady i sáčkové těstoviny chutnají jako v pětihvězdě (nikdy jsem v ní nebyl, ale rčitě takhle přesně chutnají) a už si to šněrujeme na vyhlédnutý kopeček, ze kterého míníme fotografovat západ slunce. Je mimo turistické trasy, takže proplétání se lesem umocňuje strach z toho, abych nenarazil na nějakého toho méďu.
Opět jsme nucení zastavit se u Starburst lake, kde se krásně zrcadlí kopce v pozadí. V popředí pózují zástupy zlatých modřínů, které naštěstí během dne shodily sněhový kabát. Je to tu jako někde v Dolomitech.

Starburst lake, Alberta, Kanada.

Pak už šup lesem na kopec nad jezerem.
Nakonec je cesta na vrchol celkem snadná, ještě poslední skalnatý úsek a otevírají se nám další skvělé pohledy na okolní vrcholy.

Alberta, Kanada

Dolů jdeme za šera a opět nás to nutí zastavit u jezer. Pozápadové světlo spolu s kulisou hor tvoří skvělé kompozice.

Za šera u Starburst lake, Alberta, Kanada

Za tmy obligátní řinčení ešusů, potraviny zavíráme do bedny proti medvědům a šup spát, ráno nás čeká další fotografická šichta.

Noc je opět chladná, z alumatky už mám celé tělo otlačené, takže se nespí zrovna komfortně a člověk se docela těší na pátou hodinu ranní a zvuk budíku.
Ještě překonat šok z opuštění vyhřátého spacáku a už zase běžíme fotit. Tentokrát hvězdy nad jezery. Hladinka jako zrcadlo, je to objednané.

Nad Magog lake je opět mlha, takže jakmile slunce osvítí špičku indiána, balím fidlátka a běžím (ano opravdu se s tím harampádím v hlubokém sněhu snažím běžet) k němu. Prodírám se smrčky, na medvědy nemyslím, ti musí v této zimě jistě spát, utěšuju se celou dobu a snažím se najít nějaký slušný výhled.
To se nakonec daří, mám před sebou omrzlé keříky, za nimi smrky a modříny do polovic zabořené v mlze a siluetu hor nad tím vším. Luxusní kýčovka, rovnám stativ, popadám dech a sypu to na kartu jako smyslů zbavený.

Nad Magog lake, Alberta, Kanada

Stihnu pár fotek a konec, čočka objektivu i filtry jsou během chvíle od mlhy omrzlé tak, že bych potřeboval škrabku na čelní sklo auta, abych s tím mohl bojovat.
Chvíli se snažím vším možným námrazu odstranit, ale nakonec pomáhá až slunce, které se přehouplo přes kopce a osvítí okolní krajinu.

Ikdyž už světlo není ideální, snažím se ještě fotit, tomu se prostě nelze ubránit.
Nakonec se mlha konečně rozpouští, já můžu své snažení spokojeně ukončit, nafiltruju ještě vodu z jezera, což je v tom mrazu sám o sobě dost silný zážitek a šourám se do svahu ke stanu.

Při vaření pozdní snídaně hledíme na rychle se zatahující oblohu a při pomyšlení na vánici před dvěma dny se velice rychle shodujeme, že už to nemáme zapotřebí, jdeme fofrem zbourat náš tábor, nakládáme vše na záda a slušným tempem opouštíme o den dříve toto místo fotografům zaslíbené.

Magog lake, Alberta, Kanada

Za hodinku jsme na sedle a odtud už je to vesměs spíše stále dolů, takže cesta docela ubíhá. Konečně vidíme i krajinu okolo sebe, všude hory kam jen oko dohlédne, tady by se dalo fotit do aleluja.

Nestačím se divit, jakým terénem jsme sem v té vánici šli, cestu dost často vůbec nepoznávám. Nejhorší je spodní úsek, kde se jde v podstatě deset kilometrů hustým lesem bez výhledů, není vidět vůbec nic, jen stopy medvěda, který si to tu před námi štrádoval. Tak že by nakonec nespali?!

Za pět a půl hodiny už se mě otevírá slastný pohled, totiž v dáli vidím naše auto, sliny se mně sbíhají při pomyšlení na zavazadlový prostor plný dobrot a zadnice svírá při pomyšlení, zda se nám tam ty myši někudy nakonec neprokousaly…

Batoh odhazuju do škarpy, otvírám kufr, jásám že je jídlo v pořádkua plením to tam tak rychle, jak žvýkací svaly dovolí.

Máme to za sebou, bylo to náročné, ale opravdu jsem si potvrdil, že se jedná o jedno z nejlepších míst na focení v Kanadských Rockies.

Související odkazy:
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom