Mount Rainier - Washingtonský král

Dvě hodiny ráno, budík řinčí jako pominutý, snažím se vzpomenout, kde že to vlastně jsem, šmátrám a rozepínám rychle spacák, tedy jak jen nejrychleji to ve dvě ráno jde, mačkám po slepu čudlík na mém letitém tlačítkovém telefonu (pamatujete se na ně ještě vůbec? Jo to byly časy… baterka v mobilu vydržela týden a nebyli jste na něm přilepení deset hodin denně… budiš mu země lehká, už i on je na smetišti dějin), na ruce hned cítím ledový chlad, ten se mě fofrem dere taky do spacáku a zakusuje hloub a hloub, a tak bojuju. V hlavě svádím urputný zápas. Je to souboj mezi teplem a zimou, mezi leností a činy. Je mě sice i tady docela kosa (vzít si letní spacák kvůli váze do letadla nebyl zrovna ideální nápad, když tady v horách každé druhé ráno mrzne), ale jakmile vylezu ven z auta, to znamená teprve tu opravdovou zimu. Takovou, co vám zaleze za nehty a za chvíli se třepete jako ratlíci, jak se tělo zoufale snaží zahřát, nemůžete to ovládnout...

Celý člověk už mě ale bolí, jak jsem z toho tvrdého auta otlačený (páni co já bych po dvou měsících dal za teplou a měkkou postel!?), ale nakonec vítězí dušička fotografa a hrabu se ven. Tentokrát už to prostě vyjít musí!! Prosím, prosím! :-)

Byla by to celkem zábavná historka, kdyby však nebylo prvního července. Zatím co si všichni v Česku užívají vlahých letních nocí a horkých dní, já znovu škrábu ranní námrazu a na fotofleky bruslím po umrzlých sněhových polích.

Je jasná noc, mléčná dráha se klene nad hlavou tak jasně, že mám pocit, jako bych si na hvězdy mohl šláhnout, světelný smog nula, prostě nic, to u nás nezažijete, vůbec nikde (nenechte si namluvit ty řeči o temné obloze kdesi na Jizerce a podobně). Promnu oči, mezi tmavými stromy, které tu díky povětrnostním podmínkám a nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů mají roztodivné tvary, se tyčí silueta Mount Rainieru, místního krále mezi sopkami, lehce ozářeného měsícem. V polovině kopce se po ledovci plazí had čelovek, jo dnes bude dobrý den a hodně lidí se zřejmě podívá na vrchol.

Mount Rainier tu trčí do výšky jako zjevení. Se svými bezmála 4400 metry je nejprominentnějším vrcholem v USA a vše v okolí převyšuje minimálně o dva výškové kilometry.

Konec snění, nakládám batoh na záda, už to samo o sobě mě uvádí rychle do reality a soukám se do pohorek, lokám si totálně ledové vody, špičkou jazyka přejíždím a kontroluji zuby, zda to přežily (fajn, ani plomby neodskákaly a jsou dál na svém místě, můj zubař by měl jistě radost) a vyrážím pomalým krokem do kopců nad parkovištěm. Po kolikáté už? … tady přesně po čtvrté za poslední dva dny. Tu trasu už znám z paměti, čelovku nerozsvěcuji, na hlavě ji mám spíš jako potítko. Nejdříve ostré stoupání po prašné cestě. To je dobré, tělo se zahřeje a třes ustává, za chvíli rozepínám bundu, svlékám mikinu, pozoruju ty nadšence, co lezou po ledovci na vrchol a usmívám se, jakou to tady mám vlastně brnkačku. Vůbec jim to lopotění po strmém ledovci nezávidím. Z toho už jsem asi definitivně vyrostl.

Mount Rainier za rozbřesku, Washington, USA

Dál mírné klesání po suťovisku, škobrtám jako ožrala po tahu, ale svítit se mě přesto nechce, mám tohle chození po tmě rád, nikdo o mě netuší (i když kdo by se tu teď trmácel?) a vnímám krajinu v okolí intenzivněji, než když jenom tupě hledím do ozářeného kužele světla od čelovky, které jen v pravidelných intervalech zahalí vydechovaná pára. Po půlhodince už stojím na sedélku, rozhlížím se, kontroluji, jestli se vrchol náhodou nehalí do mraků, protože to on bohužel dobře umí, je to ale naštěstí stále dobré. Tedy stojím… spíše vlaju ve větru, což mě netěší, protože nahoře to bude ještě horší. Holt pro krásu se musí trpět.

Teď táhlé stoupání, ledový vítr se mě dostává pod oblečení, pokusy o to jít tak, abych se nezpotil, byly zase marné, takže když konečně odbočím ze stezky a vylezu na úzký hřebínek nad ní mezi skály, je mě docela kosa. Stihnul jsem to, rozednívá se, hvězdy mizí, vrchol Rainieru již svými ledovci září do krajiny, přestože je ještě 50 minut do východu slunce.

Rovnám stativ na ploše tak malé, že opravdu netuším, jak kolem něho budu při focení poskakovat, po očku mrknu do hloubky pod sebou a sám na sebe apeluji, abych přemýšlel, už budu chtít dělat úkrok stranou kamkoliv a začínám pořizovat první snímky. Už to tuším… Dnes to bude dobré, široko daleko nikdo, jedinou civilizaci připomínají pohasínající světla v padesát kilometrů vzdáleném Seattlu, zapomínám na zimu, na vítr, na propast pode mnou a fotím.

Mount Rainier, Washington, USA

Opakuje se to zase a znova, včera jsem tu při východu mrznul skrčený jako skřítek za haldou kamení v ledovém větru a mlze, že by se dala krájet a za sílícího mrholení sklesle sestupoval s hudráním dolů… Bez jediného záběru. Předevčírem odpoledne bylo jasno, hned po našem příjezdu jsem vyrazil a než jsem vylezl nahoru, zatáhlo se a na západ místo luxusního světla jen tu a tam nasvícené růžové mraky a Rainier za nimi důkladně schovaný, fotek opět přesná nula. Při sestupu se pak samozřejmě již za šera mraky rozpustily a já nadával, jak to mohlo být super, jak je svět nespravedlivý, jak se proti mně živly spikly… A stejně lezu nahoru po xté a zkouším to, dokud to nevyjde, a pak… nadšení, euforie!

Dvě hodiny po východu slunce přicházím zpět k parkovišti a proti mně jdou první nadšenci s nejdražšími zrcadlovkami přes rameno a fotí téměř nepřetržitě vše kolem, bez zastávky, co vlastně? Ať žije Instagram! Fotky naboucháme z ruky ( …na co stativ?), proženeme presety ( …na co úpravy v Photoshopu?) a šup s nimi hned na internet ( …co na tom že kontrastem ztratily poslední zbytky technické kvality a obloha je jen vypálený flek, stejně to tisknout nebudu?) … ach, kam tohle spěje.

A přitom stačí tak málo, přivstat si, vytrvat a pak uvidíte divadlo, které 98% lidí nikdy nezažije.

Mount Rainier od jihu.

Infocentra tady v horách, ať už to byl Washington, nebo Oregon, byly zvláštní. Měl jsem pozjišťované předem vše do detailu, ale když jsme se přeci jen na něco chtěli doptat, buď nevěděli vůbec, a tak nás zavalili alespoň sadou letáčků a prospektů, nebo nás odkazovali jinam, že tam to určitě vyřídíme. A přitom jsme nechtěli nic světoborného, jen vyřídit permit, případně zjistit, jak to aktuálně na stezkách vypadá, ale když vám holka za počítačem s údivem řekne, že vlastně neví, a že tu mají jen asi měsíc starou informaci o příslušném treku… no škoda mluvit.

Jednu výhodu ale téměř bez výjimky ty informační centra měly, totiž internetové připojení. Pokud jsme zrovna neběhali po kopcích, byli jsme tam proto pečení vaření, protože si holt nemůžu dovolit, odříznout se na dva měsíce od světa, i když by to bylo krásné. A tomu v Paradise, na jižním úbočí Mout Rainieru tedy obzvláště díky! Dorazili jsme sem totiž zrovna v pekelném počasí, déšť, mlha a vítr se střídali, nebo rovnou doplňovali několik dlouhých dní v řadě, což není úplně ideální variantou, pokud bydlíte v autě. Úřadovali jsme tam tedy u jediné elektrické zásuvky v místním bistru denně dlouhé hodiny. Díky a zdravím lhostejný personál, který se neobtěžoval nás jakkoliv zpacifikovat!

Nejkrásnější východ slunce v Americe!

Po několika dnech, jakmile se konečně mraky rozestupují, chystáme se k výstupu na protější vrcholy. Trošku zaskočený jsem z množství sněhu, které se všude v okolí ještě nachází, ale tak co, nějak to vždycky šlo, půjde to i tentokrát.

Reflection lake po bouřce, Mount Rainier, Washington, USA

Ráno ještě fotíme celkem povedený východ slunce u Reflection lake. Tohle tady dá každý s prstem v nose, hned na břehu jezera je parkoviště. Já si libuji, že i přesto jsou všichni líní a první „fotografové“ se tu objevují až tehdy, kdy je slunko vysoko, mám dávno sbaleno a už jen pozoruju okolní krajinu, kterou postupně zalévají další hřejivé sluneční paprsky.

Samozřejmě nahoru do kopců tady na začátku července ještě téměř nikdo nechodí, takže stoupáme po pomalu ale jistě se ztrácejících stopách až postupně zjišťujeme, že jsou to stopy od lyžařů, kteří v půli trasy nasazují pásy a stoupají vzhůru na skialpech. No, nevadí, škrábeme se dál, slunko pomalu putuje k horizontu, západ nepočká.

Už, už se raduji, že jsme to zvládli, jen je mě to tu nějak podezřele málo povědomé. Přitom z fotek to mám nakoukané, že bych zde měl znát skoro každý kámen. Nastal čas, nahlédnout do mapy. Ta neomylně ukazuje mojí lehounkou mýlku. Jsme ve vedlejším sedle, než bylo původně v plánu. No jo, ale to by ani zkušený stopař nedokázal vyčenichat tu správnou cestu pod dva metry sněhu, že jo?! Hned si to od své drahé polovičky vyslechnu, že jsme se měli podívat do mapy dříve. Kdo se na to ale sakra ptal? To nic, uklidňuju jí, že je to tu taky přece krásné, no ne?

Obhlížím terén, chvíli se pokouším dostat na jeden z hřebínků nad námi, ale to už je čisté lezení, takže překonáváme sedlo a po vrstevnici se pachtíme na to správné místo. Tady je ale takový vítr, že se sotva držíme na nohou, takže zpět! To už beru poklusem a to hned ze dvou důvodů. Samozřejmě chci stihnout západ, ale pohání mě také bručení, že proč jsme tam nezůstali hned a tak dále… rozumnější ustoupí a vyklidí prostor.

Oblaka plující okolo Rainieru, Washington, USA

No co vám budu povídat, lezu nahoru další den na západ, zase nic extra, ale alespoň nacházím správnou cestu do původně chtěného sedla. Rainier nedá nic zadarmo. Zatím co vycházelo předchozí měsíc a půl v podstatě téměř vše, však jsem to měl objednané, tady se to nějak zadrhlo. Naštěstí máme dost času a můžeme si počkat. A to já si teda počkám!

Dlouho po západu slunce se mraky rozestupují a konečně vidím vrchol. Mount Rainier, Washington, USA.

Nařizuji budík na tři ráno (pokolikáté už?!), vstáváme tentokrát oba, což se opět neobejde bez mírného brblání. Nejdříve bručí Radka, že je to nelidské, pak pro změnu já, protože nízkou oblačnost sice hlásili, ale je jí jaksi moc a ještě k tomu leží příliš vysoko, než abychom zní nakonec vykoukli.

Kolikrát jsem to už zažil? Stokrát, dvěstěkrát? Šlapu do kopce, hlavou se mně honí myšlenky na to, že je to celé asi zbytečné, že jen budeme mrznout v mlze, to vše ještě umocňuje vítr, který hučí v korunách stromů rostoucích po okolních prudkých svazích. Ptám se se vší vážností, proč tohle vlastně dělám, proč to prostě neotočím, nezalezu do spacáku a neprdím do něj až do rána… nevím.

Pod sedlem zvolňujeme, převlékáme se a vstupujeme do pásma nevlídné vlhké mlhy. Svítá… Vždycky věřím, nebo spíše doufám do posledního okamžiku, že se to přeci jen rozjasní, ale dnes to vypadá obzvlášť zle. Chybí nám už jen pár desítek výškových metrů, pomaličku se rozednívá, ale ani náznak změny. Ještě pár kroků po zmrzlém sněhovém poli a pohled někde do míst, kde by měl být vidět Mount Rainier… nic. Dalších pár výškových metrů a najednou není kam stoupat, jsme nahoře, bohužel teď už se můžu dát tak akorát na modlení, víc pro to udělat nemohu.

Koukám na hodinky a čas najednou neúprosně letí, do východu už je jen půlhodinka, kdybychom byli nad inverzí, byly by to ty nejlepší okamžiky na focení. Samozřejmě jako na potvoru se tu a tam nad našimi hlavami ukazuje modro. Troška naděje? Jak tenká je hranice mezi zmarem a totální euforií… pár desítek metrů. Zase zaduje vítr, modro je pryč a obklopuje nás neprostupné vlhké šedivo. Minuty letí jako o závod, stojím tam na hraně skály jako trdlo, všechno nachystané, jen mačkat spoušť.

Mount Rainier v celé své kráse, Washington, USA

A pak spása, modro probleskuje nad hlavou, vítr se jako na zavolanou téměř uklidňuje a během pár vteřin jsme nad mraky! Ty klesají pod nás a Mount Rainier se vznáší přímo proti nám, nemám čas se kochat, cpu na kartu panorámu a než se stačím vzpamatovat, opět foukne a přelije nás znovu chladná mlha, je konec… kontroluju snímky, zda se mě to vlastně celé jen nezdálo a z chvilkové radosti rychle sklouzávám k marnosti. To snad ne, teď se to přeci nemůže pokazit!!!

Popošlapuju u stativu další dlouhé minuty, nervozitou si ret div nerozkoušu, hledím do mlhy, pátrám po náznaku kopců proti nám… nic. Co jsem však schopen rozpoznat je sluneční svit. Mlha nad našimi hlavami se totiž během mžiku rozzáří a z šedivé je nachově fialová až červená… mé utrpení je dokonáno. To je učiněná poprava mého snažení. Chvíli v duchu nadávám jako špaček, hned zase žadoním, ať se vítr utiší, nic nepomáhá… Dalších deset minut pryč. Nejlepší světlo je v trapu, pomalu se smiřuji s tím, že předvýchodovka bude tím jediným, co si odnesu.

Je necelých dvacet minut po východu slunce, filtry, spoušť a vše další už mám naskládané v brašně, jen foťák ještě stojí na stativu a kape z něho voda z té proklaté mlhy, když jako máchnutím kouzelného proutku opět vítr utichá, inverze sestupuje nějakých padesát výškových metrů pod nás, sluce mě svítí přímo do tváře a amok může propuknout naplno… nevím co dříve. Honem!

O takových podmínkách jsem častokrát snil! Mount Rainier, Washington, USA

Dokonce stihnu natočit i pár záběrů do videa, protože mraky se krásně přelévají mezi jednotlivými hřebínky. Stojíme tam v němém úžasu, tohle je pro mě nejlepší televizní program na světě, prostě paráda.

Človíček a hory, Mount Rainier, Washington, USA

Ani se nám nechce dolů do údolí, které je stále zahalené mraky. Tyhle podmínky jsem si opravdu vychodil, a kdybych si mohl vybrat, kde je chce v USA zažít, bylo by to právě tady. Díííky!

I k tomuhle krasavci se na fotoexpedici v příštím červnu podíváme, tak se neváhejte přidat.

Další fotografie budou postupně přibývat v galerii.

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom