Nový Zéland - jižní ostrov, část druhá
Pokračování článku: Nový Zéland - jižní ostrov, část první
Ujíždíme větru dešti!
Oblasti: Otago, Canterbury, West Coast, Tasman, Marlborough
Dále míříme na několik dní na jihovýchod ostrova.
Prvním lákadlem je Nugget point. Více než třistakilometrový přejezd si často zpestřujeme úseky šotolinových silnic, kde se dost bojím, aby se náš pojízdný domeček nerozpadnul na kousky. Kdyby budoucí majitelé věděli, jak mu dáváme na prdel (dámy prominou), tak by si nákup jistě rozmyslel. Místy je to spíš na traktor, než osobáček.
Zdejší maják ještě stíhám vyfotit při západu slunce. Tyhle místa mají vždy hodně zvláštní atmosféru. Rozbouřené moře, skaliska, křik racků, dunění vln tříštících se o pobřeží, mám tohle moc rád. Nikde ani živáčka, dole na útesech se perou lachtani a nad tím vším maják, vysílající signál proplouvajících lodím.
Docela to ušlo, pomyslím si, ale to ještě netuším, co nás čeká v noci...
Nugget Point a polární záře, Nový Zéland
Máme kliku, zrovna v těchto dnech je extra vysoká sluneční aktivita a nad jižní částí Nového Zélandu je k vidění polární záře. Není ani z daleka tak intenzivní, jako jí třeba znám z Islandu či Lofot, přesto člověka potěší. Ne každý se může pochlubit sledováním polární záře na jižní polokouli.
Lepší východ slunce jsem si tu ani nemohl přát. Nugget Point, Nový Zéland
Ráno i přes nepříznivou předpověď není vůbec k zahození, takže opět běžím na včerejší fotoflek a fotky ze západu slunce rovnou můžu smazat, protože tohle divadlo je hravě strčí do kapsy (tedy přesněji řečeno do odpadkového koše).
Jeden z mnoha vodopádů, Nový Zéland.
Následuje k naší nelibosti ještě pár deštivějších dní, které využíváme pro focení různých vodopádů, kterých je na Zélandu nespočet.
Postupně dorážíme až k Dunedinu, jednomu z mála měst, které má i trošku historické centrum. Mě pochopitelně spíše zajímá místní molo, které na fotkách vypadalo perfektně snad za jakéhokoliv počasí. Jaké je mé rozčarování, když po příchodu k pobřeží vidím jen torzo toho, na co jsem se tak moc těšil. Některá z posledních bouří jej musela rozebrat, to je pech…
No nevadí, mráčky při západu slunce dobře posloužily, takže se z toho mála snažím stejně něco vyrazit.
Torzo mola, Dunedin, Nový Zéland
Necháváme ve městě v našem plechovém oři vyměnit olej a tak nějak vůbec zkontrolovat, zda je ještě způsobilý pro silniční provoz. Už to chuděra zoufale potřeboval. Mezitím bereme útokem místní market, kde přes obecné šetření nekompromisně prosazuju zakoupení grilovaného kuřete, maso po měsíci strádání na rýži a těstovinách… to panečku je dobrota!!!
Kousek za Dunedinem jsou pískovcové útesy se skalní bránou, kde se snažím něco vymyslet následující ráno, ale nějak moc se nedaří.
Tunnel Beach, Nový Zéland
Útesy na Tunnel Beach, Nový Zéland
Velkým lákadlem pro mě při cestě na Zéland byly také Moeraki Boulders, v podstatě jsou jednou z ikon, ležící nějakých 60 kilometrů na sever. Tady se mně opět potvrzuje, že to co na fotkách vypadá skvěle, je ve skutečnosti trošku jinak.
Ošklivá pláž za městem, na ní kavárna narvaná k prasknutí (budiž jí odpuštěno, měli volnou wifi, což se tu stává zřídka kdy), velké parkoviště a hromada Asiatů pobíhajících všude kolem. Co se dá dělat.
Západ slunce špatný nebyl, ale východ to je pohádka!
Moeraki Boulders při východu slunce, Nový Zéland
Hurá do hor!
Opouštíme východní pobřeží a přes vnitrozemí jižního ostrova, které svých charakterem připomíná spíše step, míříme pod nejvyšší vrcholy Jižních Alp.
Při zastávce u jednoho z jezer dokonce v houští úplně náhodně nacházíme krásné kozáky, houby tu asi nikdo nesbírá, takže si jídelníček zpestřujeme smaženicí.
V Twizelu doplňujeme zásoby a uháníme k jezeru Pukaki, kde trávíme nádherný letní večer s výhledem na Mount Cook. Voda je bohužel jako led, takže koupačku pro tentokrát oželím.
Jak zjišťujeme, většina místních jezer je spojena kanály, které umožňují závlahu v údolích, jinak by kvůli nedostatku srážek byla místní krajina zřejmě regulerní pouští.
Hladina jezera Pukaki se při západu slunce slušně uklidňuje, takže trápím závěrku o 106.
Na spaní nakonec zůstáváme přímo u jezera a doufáme, že nás tu nikdo nevyhmátne, je tu podezřele hodně piknikových stolečků, takže ve mě před usnutím jakýkoliv záblesk světel na nedaleké silnici vyvolává obavy.
Na východ slunce to tu moc není, takže ještě za šera jedeme vstříc horám a nakonec fotím v této nesmírně fotogenické zatáčce. Vyplatilo se!
Východ slunce pod Mount Cookem, Nový Zéland.
Mount Cook Village je jen infocentrum, pár obludných hotelů a penzionů, nic zajímavého, jen jizva na krásné okolní krajině. Ale turisté si holt žádají své pohodlí a to je jim za nemalý peníz poskytnuto.
Krátká procházka k Tasman lake mě vyděsí. Není tu ani kousek ledu na hladině a já měl v hlavě ty stovky super záběrů s ledy posetým jezerem a štíty ozářenými posledním sluncem :-(
Přejíždíme k místnímu kempu a upalujeme k Hooker lake. Procházka je to o poznání delší, takže poslední stovky metrů beru poklusem, abych stihnul nakomponovat. A tam ledy jsou!!!
Hurá!
Ledy pokryté Hooker lake a zrcdlící se Mount Cook, Nový Zéland.
S úlevou fotím až do tmy majestátný Mount Cook a jsem nadmíru spokojený, přesně takto jsem si to představoval, bylo to objednané! Nad hlavou nám občas s křikem proletí hejno horských papoušků Kea. Ti se nechávají od okolo postávajích regulerně krmit. Exotika se vším všudy.
Vracíme se za tmy a nechce se nám opět složitě hledat místo na spaní, takže už jsme zvlčili natolik, že jen fofrem lezeme do auta, zatahujeme záclonky a spíme přímo na parkovišti. Sto metrů od kempu. Jestli nás někdo nevyhmátne tady, tak už nikde.
Naštěstí nejsme potrestáni ani tentokrát, a tak si to můžu ráno za šera štrádovat na jednu z vyhlídek v okolí.
Je více než hodinu a půl před východem slunce, stavím stativ na Kea pointu, jindy obleženém turisty, nyní jsem tu zcela sám a můžu pozorovat jedno z nejlepších přírodních divadel, co vůbec pamatuji.
Za křiku probouzejících se papoušků v pralese za mými zády se obloha nad nejvyšší horou Nového Zélandu barví do ruda. Mraky rychle plují po obloze a já se jen modlím, aby na východě nezakryly pomalu vycházející slunce.
Východ slunce nad Mount Cookem, Mueller lake, Nový Zéland
Přes Mueller lake, které vzniklo před pár lety díky mizejícímu ledovci fotím Mount Cook v takových barvách, že mě to asi zase nikdo nebude věřit. S přibývajícím světlem se krajina a barvy rychle mění, já se přestávám kontrolovat a sypu na kartu jeden snímek za druhým.
Až po nějakých dvou hodinách slunce konečně skrývá oblačnost, barvy vyprchávají a já balím nářadíčko. Bylo to neskutečné a měl jsem snad poprvé v životě pocit, že to trvá věčnost a snad nemůže skončit. Zvláštní pocity… většinou spěchám, protože vím, že bude za pár minut po všem a krajina bude všedně šedivá.
Předpověď počasí na další dny není nic moc, takže odpískáme zamýšlený trek a jedeme dál. Mě to ale po tomhle ránu ani moc netrápí.
Následující dny nás opravdu trápí počasí a hodně silný vítr, který se snaží, seč může, abych ani nerozkládal stativ.
Přesto se o to pokouším například u lake Clearwater. Tady vidíme naposledy protrhanou oblačnost na několik dlouhých dní.
Lake Clearwater, Nový Zéland
Další den u lake Heron nám živly vystavují definitivní stopku. Přehodnocujeme plány a na pár dní se odebíráme do Christchurch, kde nám poskytuje azyl kamarád Jenda.
Je paráda po tak dlouhé době spát pod střechou, sprchovat se teplou vodou a vůbec využívat výdobytků civilizace.
Město bohužel před lety srovnalo se zemí zemětřesení, takže zde v podstatě nic zajímavého není a opět spíše trávíme čas v knihovnách na internetovém připojení a věnujeme se práci.
Až po čtyřech dnech to konečně vypadá, že by mohlo období dešťů končit, zásobíme se proviantem a frčíme po šotolinkách k lake Coloridge. Ještě stále občas zaprší, ale tu a tam se mraky protrhají a nad hlavou nám ční zasněžené vrcholky okolních hor, to mě naplňuje optimismem.
Rozednění nad lake Coloridge, Nový Zéland.
Hodně brzo ráno, nebo spíš ještě pozdě v noci lezeme z teplých pelechů a v mrazu stoupáme na Peak hill, kde nás čeká zasloužená odměna. Jsme nad inverzí, hurá! Nejprve fotím hvězdy, které jsou tu úžasně vidět a pak luxusní východ. Kruhový výhled na okolní zasněžené vrcholy je parádní a pro mě to znamená jediné… po pár dnech opět pořádně potrápím foťák!
Ráno je velká paráda. Lake Coloridge, Nový Zéland.
Odtud přejíždíme k pískovcovým kamenům a skalám zvaným Castle Hill. Tady se vyřádím jak při západu slunce, tak při focení hvězdné oblohy. Jde o celkem bizarní krajinu. Po okolních travnatých kopcích jsou rozesety snad tisíce pískovcových skalních bloků neuvěřitelných tvarů.
Kousek odtud se zašíváme na odpočívadlo, kam už za tmy dorazí ještě dva Francouzi s karavany, kteří začnou venku grilovat, takže jsme opravdu hodně nenápadní.
Castle Hill, Nový Zéland
Pomalu ale jistě otáčíme kormidlem zpět na sever. Přes Arthurs pass míříme do nám již známého Greymouthu.
V sedle mám konečně možnost pozorovat z blízka papoušky Kea. Místní z nich nadšení nejsou, dočtete se o nich, že rádi okusují stěrače a vůbec vše gumové, co na autech máte. Turista ale zajásá. Tady zrovna regulérně vytahují hřebíky ze střechy.
Papoušek Kea, tady zrovna z dlouhé chvíle tahal hřebíky ze střechy. Arthurs pass, Nový Zéland.
Dokonce v turistické aplikaci nacházím k Arthurs passu upozornění v přesném znění: Kea terorist tourist, takže bacha :-)
Zpět na západním pobřeží u krvelačných sandflies.
Na tyhle malé bestie jsem se fakt netěšil. Jakmile vjedeme do pralesů pod sedlem, hned se nám dobývají do auta. V Greymouthu doplňujeme zásoby, počasí vypadá slušně, jen je velký vítr a já hned neomylně mířím k Motukiekie Rocks, se kterými mám ještě nevyřízené účty.
Těším se ale na hvězdice na útesech marně, moře je hodně rozbouřené, takže ani při odlivune neklesá hladina tak nízko, aby nevystoupily nad hladinu.Velká škoda.
Zato mraky jsou skvělé a já po dvouhodinovém čekání fotím perfektní západ slunce. Asi vůbec nejlepší za celou dobu tady na ostrovech.
Dokonce zapomínám, že je příliv a ten je tedy sakra rychlý. Nejen že jsem pěkně zmáchaný už ze samotného focení, ale už se nemůžu vrátit zpět k autu po pláži.
Musím za šera a práskání vln do okolních skal lézt po útesech, no není to věru úplně sranda. Vždy musím počkat, až přejde série nejvyšších vln, pak popolézt o kus dál a takto pořád dokola. Hlavně svižně, protože hladina jde nahoru a nocovat tu omotaný kolem šutru by byl zážitek jistě hodně silný, ale nemusím mít vše.
Nakonec se ale podaří a odcházím spokojen. Tedy odcházím… spíš upaluju, aby mě ty mušky nesežraly zaživa.
Dokonalý západ slunce u Motukiekie Rocks, Nový Zéland.
Přes noc ještě přejíždím k několik hodin vzdálenému Lake Rotoiti, kde ráno fotím slušný, ikdyž mrazivý východ slunce.
Teď už míříme na úplný sever jižního ostrova. Konečně projíždíme ovocnářskou oblastí a nakupujeme u stánků u cesty spoustu ovoce, kterým se cpeme na úkor tousťáku, který už mě leze snad i ušima.
Přes den procházka po písečných dunách Farewell Spit, v podvečer míříme ke zlatému hřebu programu, kterým je Wharariki beach.
Jezdí se sem hlavně kvůli lachtanům, které lze pozorovat na pláži z pár metrů a při odlivu se jich bohužel můžete i dotknout, takže jsou z té masy turistů hodně rozplašení.
Torzo mola vedle Wharariki beach, Nový Zéland
Nakonec se nám tu líbí tak, že zůstáváme více nocí. Mě samozřejmě především kvůli extrémně fotogenické skále na pobřeží.
Lachtani byli na dosah ruky, Wharariki Beach, Nový Zéland
Wharariki Beach, Nový Zéland
Další dny ve znamení povodní
Dostihly nás bohužel další deště, takže objednáváme trajekt zpět na severní ostrov. Nejbližší volný je až za 3 dny (zjevně odtud utíká více lidí), takže se potloukáme po okolí Tanaky, což je zdejší jediné větší město.
Protože každou noc hledáme úkryt pro náš obytný vůz, často zažíváme dost zajímavé události o kterých by šla napsat skoro kniha (U Milford Soundu spíme vedle zakázané technoparty, jinde nás zase budí a vyhání místní domobrana, naštěstí bez pokuty), ale vypíchnutí zaslouží alespoň ta, při které jsme málem uplavali až do Tasmanova moře.
Za šera parkujeme v zarostlé cestě několik set metrů od moře a asi 15 metrů od potoka, který je toho času skoro bez vody a má pár metrů široké vyschlé koryto. Usínáme za bubnování již déle trvajícího deště, ale nic nenaznačuje, že by se na stavu vody něco dramaticky měnilo. Radku uklidňuju se slovy, že už nepřetržitě prší snad dva dny, tak co by se teď dělo, že?…
Ve čtyři ráno mě budí potřeba, otevírám dveře a dost se zhrozím. Kužel světla od čelovky prořízne tmu a zjišťuju, že se kolem nás valí řeka a máme po prahy vodu. V trenkách naboso skáču ven do deště a brodím se za auto. Bohužel jsme sem najeli ještě přes mírný dolík, takže máme za autem nějakých 60-70 čísel, to je paráda.
Jestli tu uvázneme a budou nás odtud tahat, je to dvojnásobný průšvih, nemáme zde samozřejmě co dělat.
Sedám za volant, startuju, výfuk jen bublá do vody, ale motor běží, sláva! Řadím zpátečku, dám rejd a děj se vůle boží… přes okolní větve toho vidím ve tmě pramálo, šlapu na plyn, motor zařve a ... jedeme.
Se šploucháním všude okolo projíždíme nejzatopenější úsek, motor to naštěstí nepřelilo a za pár vteřin jsme na asfaltce, uuuuuuf… Docela velká úleva.
Že to asi není jen ledajaký déšť, to vidíme po rozednění. Z hor se po pastvinách všude valí voda, ta stojí i v sadech, takže místo sklizně úrody tu asi letos vše shnije. Řeky naštěstí ještě nejsou tak rozvodněné, takže se přes mosty dostáváme a hned raději jedeme do Pictonu k trajektu. Tady trávíme noc v autě, dokonce nám sem dosahuje wifina z terminálu, ráno se naloďujeme a opouštíme potápějící se jižní ostrov.
Hned dopoledne sejako mávnutím kouzelného proutku mraky konečně protrhávají, takže si cestu trajektem nakonec slušně užíváme. Nějakých 40% celé trasy se totiž jede úzkými fjordy a trasa se různě klikatí, až poté se dostáváme na otevřené moře.
Pokračování v dalším, již posledním článku.
Související odkazy:
Nový Zéland - jižní ostrov, první část
• Nový Zéland - severní ostrov, první část
Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom
