Nový Zéland - severní ostrov, část druhá

Pokračování článku: Nový Zéland - jižní ostrov, druhá část

Sopky a zase sopky
Oblasti: Manawatu-Wanganui, Taranaki, Waikato, Auckland

Dopoledne se mraky konečně protrhávají, takže si cestu trajektem užíváme. Nějakých 40% celé cesty totiž vede úzkými fjordy a trasa se různě klikatí, až poté se dostáváme na otevřené moře. Škoda, ani to s námi moc tentokrát nehoupe.

Mapa okolí sopky Taranaki. Musí se nechat, že novozélanďané mají smysl pro symetrii

Po pár dnech v okolí Wellingtonu konečně míříme k další ikoně Nového Zélandu, sopce Taranaki. Je udávána jako jedna z nejsymetričtějších na světě vůbec.
Už ze stokilometrové vzdálenosti je její kužel čnící nad okolím patrný a já se neskutečně těším, až si tu zafotím.
První večer se ale nakonec moc nepovedl. Přechází nás jedna přeháňka za druhou a vršek sopky je neustále zahalen těžkými mraky.

Poprvé spíme oficiálně na místě tomu určeném. Kaponga, Nový Zéland

Obhlížím terén a předem vyhledaná místa na focení a nakonec parkujeme u knihovny v Kaponze a jsme mile překvapeni, vítá nás značka, na které se uvádí, že tu jsou vagabundi vítáni, hurá! Konečně spíme legálně. Dokonce i internet tu chytáme z knihovny, vyřizuju emaily a uléhám s očima připíchnutýma k radarům doufaje, že zítra bude líp.
A co myslíte? Nebylo…

Další dny se tak nesou v hledání lokalit pro východy a západy, projíždíme křížem krážem pastvinami v okolí Taranaki a já vytipovávám ty nejlepší fleky. Předpověď slibuje zlepšení, takže jsme v očekávání.

Jeden den si krátíme procházkou k Dawson falls. Deštný prales tu dostál svému pojmenování, nevím totiž, jestli víc leje z oblohy, nebo ze stromů, ohýbajících se nad úzkou stezkou, nad níž se křoviny a stromy sklánějí tak nízko, jako by se člověka chystaly pohltit.

Dawson falls, Nový Zéland.

Dopoledne si zpestřujeme koupačkou v místním potoce přitékajícím od Dawson falls (teplota vzduchu asi deset stupňů, teplota vody… radši nedomýšlím), Břehy jsou asi pět metrů vysoké a hodně strmé, škrábeme se ven přidržujíce se okolní vegetace, no zase zážitek.

Ale jsme za tu řeholi odměnění, konečně se sopka ukazuje v celé své kráse, vršek je dokonce pocukrovaný čerstvým sněhem (... tak proto ta voda nebyla nejteplejší), to je paráda!

Taranaki se nám poprvé ukazuje v celé své kráse, Nový Zéland.

Za Elthamem pak objevuju krásně zvlněnou krajinu, takové Toskánsko po novozélandsku. Akorát teda v Itálii není nad zvlněnými políčky tak krásný vulkán, škoda.
Fotím tady další večer i ráno, podmínky vycházejí dobře, je to objednané, jak jinak.

Jedno z povedených rán, Taranaki, Nový Zéland.

V noci tu klesají teploty velice nízko, takže se rychle vytvářejí mlhy a já skoro celou noc pobíhám kolem a fotím hvězdy. Spím jen pár hodin denně, ale prospěte to :-)

Ještě než se vydáme na trek okolo sopky, spíme jednu noc u Inglewoodu, kde je krajina jako vystřižená z Pána prstenů.
Přelézám za šera ohradník a hledám si nejvhodnější kompozici, coč se po chvíli daří. Když mám odfoceno, pádím zpět na cestu. Jakmile dojdu k autu, vyjde z farmy opodál místní zemědělec, sedá na čtyřkolku a frčí pastvinou k nám. Takže větřím problém… určitě mě viděl, jak mu lezu na pozemek.

Jaké je naše překvapení, když nás nabádá, ať k němu přelezeme plot, že z kopečku na jeho pozemku je výhled široko daleko nejlepší a že tam se mě bude fotit jedna báseň. Vtipné :-)

Taranaki od Inglewoodu, Nový Zéland.

Počasí už je tu teď čistě podzimní, sem tam přeháňka, vrchol Taranaky se hned dopoledne halí do hustých mraků, je vítr, nikam se mě moc nechce. Ale co naplat, čeká nás výšlap k ikonickému jezírku na jižní straně Taranaki. Dle cedule na začátku treku by to mělo být nějakých 6 hodin pochodu. No, s našimi bágly to bude dost zajímavé.

Jeden z mnoha lanových mostů cestou k sopce, Nový Zéland.

Tady je pořád na co se koukat. Cesta vede po úzkých stezkách, které jsou doslova vysekané pralesem. Udržet to tu schůdné vyžaduje jistě dost úsilí. O to více se divím tomu, že většina treků je úplně zdarma. Přecházíme několik lanových mostů, lezeme po spoustě žebříků a schodů, brodíme se bahnem, prodíráme se liánami, až stojíme pod závěrečným stoupáním. Tady už se začínám modlit, abychom byli nahoře. Batoh těžkne, západ slunce se blíží a cíl je pořád daleko.

Nakonec jsme naštestí u jezírka za čtyři hodinky poměrně svižného pochodu, je tu liduprázdno, prostě idylka. Stavím stan na jediném sušším místě široko daleko a mažu fotit západ slunka, který se naštěstí dost povedl.

Taranaki, Nový Zéland

Večer ještě zkouším fotit hvězdnou oblohu, ale vítr zesiluje tak, že sráží teplotu pod nulu a já tedy rychle zahajuji ústup do stanu. Vaříme po tisící další hnusnou šmakuládu a jak jsem ve všem navlečený, tak lezu rovnou do letního spacáku, ve kterém stejně celou noc klepu kosu.
Ráno jsme ale odměněni skvělým východem slunce. Přesně pro tuhle fotku jsem se sem škrábal.

Luxusní východ slunce, Taranaki, Nový Zéland.

I když je konec sezony, přes den sem doputuje poměrně dost lidí (jak to tu vypadá v létě ani nedomýšlím), nám to ale nevadí, u stanu si čteme knihy a výhled máme stále excelentní.

Výhled z ložnice na Taranaki, Nový Zéland.

Navečer lezu na nedaleký Maude peak. Bohužel sem už dávno nevede stezka, takže si cestu klestím vzrostlými křovinami a je to docela zážitek. Krvavý západ slunce za to ale opět stojí.

Taranaki, Nový Zéland

Pak ještě sprintuju k jezírku, abych stihnul vyfotit mraky, které se líně kolem vulkánu válí. Skoro vypouštím duši, není to zrovna blízko, ale nakonec se zadařilo.

Nastal čas se zase posunout dál, loučíme se s tímto rájem a míříme zpět dolů mezi lidi. Ale nechce se nám.
Ještě se jeden den motáme po pastvinách jižně od Taranaki a pak sjíždíme k pobřeží do New Plymouthu.

I poslední západ je nadmíru vydařený, Taranaki, Nový Zéland.

Tree sister je místo, od kterého jsem moc nečekal, ale bylo po cestě, tak proč se tam nepodívat. Velice ale překvapilo! Sice jsem si kvůli přílivu nemohl tyto skály vyfotit při západu slunce přímo z pláže, ale našel jsem vyhlídku opodál, kde se daly nakomponovat jak skály s pobřežím, tak i vzdálená Taranaki. Opět spokojenost veliká!

Tree sisters, Nový Zéland.

Docela silný zážitek při západu slunce. Obrovské vlny buší do útesů pod vámi a ty se vám pod nohama díky tomu třesou.

Ráno se pak probouzíme do sychrava, mlhy a větru. Vůbec se mi nechce ven, ale vážně vůbec. Nakonec překonávám nechuť a jdu na útesy. Jsem bohužel v zajetí mlhy též, jen tu a tam se to protrhne a rychle komponuju. Filtry se rychle potí, já mrznu jako trouba a když už si fidlátka složím a odcházím, mlha se rozestupuje. No to si ze mě dělá srandu! Běžím zpět …

Po nesčetných příšerných šotolinových cestách míříme k Národnímu parku Tongariro. To je asi poslední libůstka v našem programu.

Že je trek Tongariro alpine crossing asi nejvyhlášenější na celém Novém Zélandu, to zjišťujeme už po příjezdu na parkoviště.
Záměrně jsme sem jeli až ke konci našeho pobytu, abychom se vyhnuli hlavní sezoně. Přesto nás vítá přecpané parkoviště a auto tak musíme strčit do škarpy asi kilometr před ním. Jak to tu vypadá v létě?

Ukazatele nás informují, že máme před sebou nějakých 16 kilometrů s nemalým převýšením a za 6 hodin bychom měli být u cíle. Poví se to snadno, ale při pohledu na mého macka, kam cpu jídlo na několik dní, fotokrámy a podobně, se mě to nějak nechce věřit. Pocit bezmoci umocňují turisté, kteří okolo prochází s udiveným výrazem a na zádech mají jen baťůžek se sváčou. Zase jsme na exoty, ale proč se tomu vlastně divím?

Sopka Ngauruhoe, Nový Zéland (foto mobil).

Následující dny si fakt užíváme. Noci jsou mrazivé, ale přes den je krásně a počasí přeje, na slunci je to skoro na tričko (no dobře, přeháním, ale teď s odstupem času, kdy člověk už zapomněl, jak klepal kosu, bych fakt řekl, že to bylo skoro letní).

Stanujeme u Blue lake s Ngauruhoe v pozadí, Nový Zéland

A takhle tu vypadají východy slunce, Tongariro Alpine crossing, Nový Zéland.

Vodopádové menu

Před návratem do Aucklandu nás ještě čeká několik vodopádů, které si svou výškou a impozantností nezadají třeba s těmi islandskými. Je to skvělé, procházet se pralesem za křiku ptáků a najednou se před Vámi objeví vodopád 60 metrů vysoký.

Omaru falls, Nový Zéland

Nebo se za deště prodíráme blátivou pěšinou, až dorazíme k Marokopa falls, který nás sprchuje ještě víc než samotný déšť a ještě se zoufale snažím něco vyfotit dříve, než totálně zmáčím fotoaparát.

Marokopa falls, Nový Zéland.

A nebo se po ránu procházíte za zpěvu ptáků pralesem k Bridal Veil falls. Příchod je opravdu dech beroucí, z ničeho nic se totiž ocitnete na vyhlídkové plošině a pod vámi je 55 metrů hluboká propast, do kterého se s řevem řítí masa vody.

Bridal Veil falls, Nový Zéland

Tady lze jít i pod vodopád, čehož samozřejmě využíváme a fotíme ze všech stran a úhlů

Bridal Veil falls, Nový Zéland

Poslední dny pak trávíme v okolí Aucklandu. Řešíme prodej auta a máme ještě i dostatek času porozhlídnout se po okolí. Focení se nese ve znamení různých mol při východech či západech slunce.

Auckland, Nový Zéland

Objevujeme oblíbenou surfařskou Piha beach, kde se nakonec zasekneme na několik dní. Je tu telefonní budka Spark, takže po večerech sosáme internet a přes den se procházíme po okolí, čteme a různě lelkujeme.

Už jsme tak neomalení, že přespáváme v autě přímo na parkovišti u pláže. Však se nám doteď nic nikde nestalo. A jak už to bývá, tak jsme nakonec konfrontování s policií právě tady.

Jedné noci ve čtyři ráno mě přes zapocená okénka budí majáky policejního auta, které zastavuje kousek od nás a vytahuje z auta týpky, co tu spí tak jako my. Polonahý rychle skáču ven a dělám, že tu jako vůbec nespíme. Policajt je pochopitelně hned u nás a začíná křížový výslech…

Četník: Co tu děláte?
Nic!
Četník: Vy tu spíte v autě, že?
Ne nespíme!
Četník: Tak co tu děláte?
Byli jsme se projít po okolí…
Četník: Ve čtyři ráno?
Před chvílí jsme přijeli, proč ne?
(nerozumím tomu, proč to nechápe :-))
Četník: Takže se přiznejte, spíte tu v autě?
Ne!
Četník: Tak doklady.
(tou dobou už jsem naprosto smířený s dvěstědolarovou pokutou… Radka to ale nevzdává)
Čekáme tu na východ slunce.
Četník: Hmm… a kde jste se byli projít?
Támhle na kopci, ukazuje mu.
Četník: Udejte svou poštovní adresu na Novém Zélandu.
Nemáme…(spíme tu 2,5 měsíce v autě, ale o tom ani muk)
Četník: Tak telefonní číslo.
Diktujeme…
Četník: Ale Novozélansdké telefonní číslo!!
Nemáme…
Četník: (už mu cukají koutky, protože je na nás asi dost tristní pohled, oba ustrojení-neustrojení, oči ještě z poloviny zalepené) Tak zalezte do auta a spěte dál (však jsme mu říkali, že přeci nespíme!), za chvíli přijedou hasiči s psovody a budou prohledávat okolí, byl tu hlášen v kopcích požár.
Ještě jednou se ptáme, jestli jsme slyšeli dobře… ?
Četník: Ano, zalezte fofrem do auta a zalehněte.
Takže lezeme do auta a spíme až do rána, jak nám bylo policií nakázáno, i když je to pod pokutou zakázáno :-)

Ráno si říkám, jestli se mi to celé nezdálo, ale tak holt štěstí přeje připraveným.

Piha beach se nám za tohle drama ještě odvděčuje luxusním východem slunce.

Piha beach, Nový Zéland.

Jednu noc ještě trávíme na vedlejší Karekare beach, kde chcípnul pes, jsme tu sami, idylka.

Karekare beach, Nový Zéland

Využíváme v Aucklandu ubytování přes couchsurfing, zařizujeme prodej auta, které nám bylo po celou dobu pobytu skvělým domovem a hurá na letiště. Ještě přežít cestu domů.

Například peripetie s hledáním hotelu na přestupu v Pekingu by vydaly na samostatný článek. Dodnes jsem si myslel, že nejnevlídnější pro cestovatele je letiště v Paříži, ale tohle v Číně mu směle konkuruje.

Nakonec jsme ale po 18 hodinách v letadlech zpět ve Varšavě, už jen noční autobus do domoviny a po pár dnech, co jsme se rozkoukali, už vymýšlíme, kam zase vyrazíme příště?

Související odkazy:

Nový Zéland - jižní ostrov, první část
Nový Zéland - severní ostrov, první část
Nový Zéland, aneb začátek výpravy do budoucnosti
Nabídka- Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom