Poslední dny roku 2015 - ve stínu obrů

Matterhorn 2015 - aneb jak na Nový rok, tak po celý rok

S příchodem Vánoc se slzou v oku sleduju webové kamery v Alpách. Tlaková výše již několik dní udává stabilní počasí, přímo ideální k horským výstupům a s tím spojeným fotografováním. Minimum sněhu to celé ještě umocňuje, výstupy nebudou takový mord, nebudou třeba skialpy ani sněžnice, postačili by jen mačky…

Bohužel takové počasí nevydrží věčně a s velkou pravděpodobností po periodě toho pěkného, přijde perioda špatného. A ta může trvat klidně týdny či měsíce. Už před štědrým dnem kuju pikle, kam bych zmizel. Zatím trošku potají. Volba padá na snad nejikoničtější horu Alp - Matterhorn.

Hurá do Švýcarska!

Dárky rozbalené, bramborový salát a řízky snědené, návštěvy oběhané, 25. prosince večer narychlo balím, kontroluju veškerou výbavu a nadcházející ráno opouštím nepříliš radostně se tvářící přítelkyni, teplo domova, lednici přeplněnou všemožnými dobrotami a vyrážím vstříc třeskutým mrazům, těžkým výstupům a pochybné pytlíkové stravě. Já se ale mám!

Cesta jde jako po másle, pěkně bez kolon, všichni sedí doma a užívají Vánoc, za Mnichovem už obdivujeme vzdálené vršky Alp osvícené zapadajícím sluncem a za šera projíždíme přes Bregenz… vítejte ve Švýcarsku!

Aby nešlo vše tak hladce…

Neodpouštím si díky dřívějšímu sjezdu z dálnice menší zajížďku, takže půl hodinky křížem krážem projíždíme liduprázdným městečkem Chur a divíme se, kde že je to ta naše odbočka k Furka Passu. Ahááá dle mapy konečně zjišťujeme problém, najíždíme zpět na dálnici a netrpělivě vyhlížíme ten správný sjezd. Když se to konečně povede, v hlavě si vypočítávám, jak za hodinku a půl už budeme pěkně ležet ve spacácích a těšit se na východ slunce.

No, chyba lávky! Místo na Furka Pass pokračujeme na Lukmanier Pass (samozřejmě to ani jeden z nás netuší) a frčíme na jih k hranicím Itálie. Cesta trvá nějak pochybně dlouho, a když se konečně vymotáme k dálnici, přestává všechna sranda. Cedule tu ukazují na Gotthardský tunel, kde to k sakru jsme? Takže chvíli před půlnocí odkládáme moje pečlivě vytištěné mapičky (navigaci nevedu, však se vyznám, no ne!?) a Tomáš startuje svůj chytrý tydlifón, který nám neomylně sděluje, že jsme si ale příšerně zajeli! Cesta zpět nepřipadá v úvahu, nezbývá, než přejet Gotthardské sedlo a odtud hurá na Furku… Ale to má být bohužel teprve začátek našeho intermezza.

Gottharské sedlo je uzavřené (několik zákazových značek sice ignorujeme a jedeme dál, s přibývajícím sněhem na silnici však pochybnosti gradují a chtě nechtě to nakonec obracíme), a Furka samozřejmě jak by smet! Sezonní uzávěry! To mě ale strýček google zapomněl při plánování upozornit. Tomáš hledá záložní trasu, já si nadávám do hňupů a rozmýšlím, zda by nám opravdu doma nebylo líp. Nálada pod psa…

Tak jo, jedem na Luzern a Interlaken, zajížďka přes 200 kilometrů, není nad to strávit svátky v autě. Když se křivolakými uličkami vyškrábeme do Kanderstegu, to už mám před očima rudo a začínám doufat, že je to všechno jen zlý sen. Mám chuť nadávat hodně nahlas. Stojíme totiž u závory, dál je jen železniční tunel, žádná silnice! Trpce otáčíme kormidlem a vracíme se zpět. To už neomylně vím, co nás čeká. Cesta přes Bern, kolem Ženevského jezera a dál přes Martigny a Sion, kudy jezdím v létě k Mont Blancu. Suma sumárum, celkem 600 kilometrů navíc. Nechtějte vědět, co vše se mě honí hlavou.

Když kolem druhé ráno, po sedmnácti hodinách za volantem už dálnici křižuju sem tam, Tomáš má dávno půlnoc, sjíždíme na nejbližší odpočívadlo a ukládáme se na pár hodin ke spánku. Hlavou mě jedou nehezké myšlenky (co tu sakra předvádím, když bych mohl být doma v teple a pohodlí), ale únava je nakonec silnější, usínám s vědomím, že zítra už to nemůže být horší. Mysli pozitivně!

27.12.

Budíček v 7 nás uvádí do nového, mrazivého dne, tedy aktuálně zatím spíše pološera. Škrabu námrazu z okének a vyjíždíme vstříc Ženevskému jezeru.
Už po půlhodince se mě tlačí slzy do očí… celé jezero je pod luxusní inverzí, nad ním zasněžené Alpy a my na dálnici bez možnosti kdekoliv smysluplněji zastavit a fotit… zrovna vychází slunce a nad tím vším mraky zbarvené do ruda. Co jsme komu sakra udělali? Není v tu chvíli na světě zoufalejších bytostí… Nakonec zastavujeme na odpočívadle přímo nad jezerem a fotíme přes plot, který dálnici dělí od okolí. Je to bída, ale holt lepší než nic.

foto#1289

Snídáme a frčíme dál do vesničky Betten. Odtud máme v plánu „vyběhnout“ na Eggishorn, tyčící se nad Aletschským ledovcem, největším v Alpách. I když mám k lanovkám odpor, prvních 600 výškových metrů se jednou z nich přibližujeme, jinak bychom západ nestihli. Pak už pěkně po svých šněrujeme po stráních Bettmerhornu. Opravdu cestou necestou, protože pěšky tu zjevně chodí jen Češi (a těch tu moc neprošlo, takže si závěje prošlapáváme sami) a kousek pod vrcholem to pro dnešek balíme. Krásně zvlněný terén, sněhu tak akorát a luxusní výhled, nálada se rapidně vylepšuje. Před západem se okolí vylidní, lanovky přestávají chrlit davy na okolní stráně, vše se zklidní a konečně zažíváme klid a pohodu v horách. Okolo se to hemží čtyřtisícovými vrcholy, pohodička.

Aletschglatscher při západu slunce, Švýcarsko

Západ slunka sice není bůh ví jaký, ale i přesto postupně zapomínám na včerejší martyrium. Stojíme mlčky u stanu a pozorujeme hvězdy. Tomáš se ještě pokouší fotit, já se věnuju raději bohulibější činnosti a to četbě pěkně v teple péřáku, díky Sire! Poté vychází měsíc v úplňku a osvětluje okolní hory, fajn atmosféra.

Nocleh pod obry - Dom, Matterhorn a Weisshorn, Švýcarsko

28. 12.

Ráno opět obloha vymetená, věnuju se focení dlouhým sklem Domu, Matterhornu, Weisshornu a dalších čtyřtisícovek na horizontu.

Tomáš při svém ranním snažení, Aletschhorn, Švýcarsko

Aletschglatscher při východu slunce, Švýcarsko

Ráno pod čtyřtisícovkami, výhled při snídani máme velkolepý, Švýcarsko

Balíme a kolem jedenácté už své těžké bágly poponášíme poměrně vzdušnou cestou na Bettmerhorn. Lávky, žebříky, lana, no pěkné je to tu, maminka kdyby to viděla, měla by moc velkou radost :-)

Dál stop ubývá, až si nakonec po uzoučkém hřebínku razím vlastní cestu. Terén nic moc, tak ideální na zlomení nohy mezi sněhem zapadanými kameny, které se při každém našlápnutí houpou. Najít místo na stan je dost obtížné, hřeben je tak metr široký, ale nakonec se i toto daří. A je to místečko s nejluxusnějším výhledem! Čekám na Tomáše, až dojde a místo posvětí. Tak jo, stavíme, vyhříváme se na slunci a pozorujeme hemžení na sjezdovkách hluboko pod námi, no fuj!

Západ slunka opět bez jediného mráčku. Nasvícený Aletschský ledovec je ale sám o sobě dost zajímavý a tak jste v rámci možností spokojení.

29.12.

Noc není tak mrazivá, jak hlásili, nějakých -10 stupňů je ve výšce 3000 metrů v tomto období úplná lahoda. Vstávám dlouho před rozbřeskem a fotím stan i ledovec s hvězdnou oblohou.

Za rozbřesku. Z fotografie to není příliš patrné, ale bylo to snad jediné místo, kde byl hřeben alespoň tak široký, aby se na něho stan vešel.

Čtyčtisícovkám na dosah ruky.

Východ slunce nabízí zajímavé podmínky, pak už jen obvyklé dojídání zbytků, balení, rozlučka s Aletschským ledovcem a hurá dolů. Auto je přeci plné jídla :-)

Selfíčko musí být :-)

Za nějaké dvě hodinky už si to bruslíme u horní stanice lanovky v Bettmeralpu. Tady využíváme místní luxusní záchody ke zkulturnění svého sešlého zevnějšku a pryč odsud. Všude davy lidí, nic pro nás. Dolů tentokrát pokračujeme po svých. Dáváme si snad již povinnou vsuvku krátkého bloudění, pak už je to docela fajn procházka po prosluněných loukách posetých starými seníky, kde na nás dýchá doslova duch starých časů, kdy v Alpách kralovali místní zemědělci se svými ovečkami a kravkami, místo dnešních vlekařů, kteří zdejší přírodní krásy doslova drancují.

V Bettenu je také díky absenci sjezdovek božský klid. Procházíme kolem stovky let starých chalup, kde jako by se zastavil čas. Takto si představuju Švýcarsko. Na sobě jen triko, cítíme se tu jako v půlce září, po sněhu ani památky, takový je konec roku 2015.

U auta se to klasicky zvrhne v obžerství. Systematicky likvidujeme zásoby, které ještě auto ukrývá, to je pohodička. Jakmile slunko zalézá za protější kopec, teplota letí nezadržitelně do mínusu, sbíráme své svršky, rozvěšené po okolí aby uschly, a vyrážíme na další štaci.

Na Zermatt!

Zbývá popojet k Zermattu, zjišťujeme si při té příležitosti ceny parkovišť (sice jako správní vyčůraní Čecháčci hledáme flek, kam bychom auto postavili bez placení, ale tady je to neprůstřelné, jedinou naší jistotou by byl odtah) a vlaku přímo do městečka (lidovky to tedy opravdu nejsou, tady turistu řádně oholí) a za šera parkujeme vedle opuštěného seníku u Randy, kde musíme přečkat noc. Sice hlásí zataženo, ale celou noc mě svítí přes zamrzající okénka na hlavu měsíc, to se rosničky teda sekli. Mrzne, až praští. Nahoře ve třech a půl tisících to tedy bude zítra dosti zajímavý zážitek!

30.12.

Ráno oba svádíme tuhý boj s nechutí vystrčit byť jen prst ze spacáku do vymraženého auta, holt ale hlad je nakonec silnější. Sypu si do pusy müsli a zapíjím tu dobrotu ledovou tříští, která se v lahvi do rána vytvořila (je to takový pocit, jako by Vám dával někdo kladivem do zubů), tak tedy dobré ráno!

Balíme se na tři další noci, přejíždíme do místních podzemních garáží a na poslední chvíli dobíháme jeden z prvních ranních vlaků do Zermattu. Poznámku o běhu berte prosím s rezervou. Představte si běžet někoho v rozvázaných pohorkách, s pětadvacetikilovým batohem na zádech, v jedné ruce trekové hole a mačky a v druhé zbytky snídaně…

Vpadneme do vlaku, kde je asi o 35 stupňů víc, než venku, no paráda! Kácím se s batohem na sedačku, vysvlékám péřovku a rozhlížím se po spolucestujících. Ti na nás vytřeštěně zírají, jako bychom spadli z Marsu. Všichni jsou vyvonění, nastrojení podle posledních trendů, jsme to vůbec ještě na horách? No nic, za exota jsem často a rád! Lidé se mi často smějí, že jsem jiný. Já se jim směju, že jsou všichni stejní!

Kontroluji, zda mám vše, co budeme na přežití tam nahoře potřebovat a hledím z okénka s hlavou zvrácenou vzhůru na ledovce, které se plazí po okolních svazích dolů. Pěkné, pěkné… jen kdyby mě tam chtěl někdo vystřelit. Pro oči je to pohled krásný, pro nohy útrpný.

Na nádraží v Zermattu je naštěstí takto po ránu ještě docela klid, běžíme do suterénu na záchody, oplachujeme napuchlé obličeje, vyplachujeme z vousů zbytky snídaně, lokáme teplou vodu z kohoutků (to je luxus!) a plni nadšení vyrážíme.

Když narazíme na první turistický rozcestník, tuším hned, že to bude velká zábava. A Tomáše trošku lituju, ten chudák ještě asi ani neví, do čeho se to semnou pustil. Je tu tak dvacet různých směrovek do všech světových stran a úplně nahoře jsou dvě, důkladně překryty vrstvou igelitu (zřejmě zimní uzávěra), to bude jistě náš cíl. Po chvíli, kdy se nám podaří stojíce na špičkách, přidržujíce se rozcestníku, trekovými holemi alespoň trochu zakrytí odsunout s lehce trpkým úsměvem na tváři čteme: Platthorn 5hod 45 minut. No chlapci, tak to abyste se moc nezdržovali :-)

Pár minut je to kličkovaná po uličkách Zermattu plných obchodů s nejrůznějším haraburdím na hony vzdálenému tomu, co byste na horách využili. Jo, ale kdybyste sháněli kabelku za pár set franků, náušnice, či kabát z lišek, to byste tu byli na správném místě. Pryč odtud!

Hned od začátku nás tahle trasa příliš nešetří. Kopec jako do střechy, nebo spíš ještě prudší je nám odměnou za naše smělé plány. To vše zpestřené ještě parádním ledem, ukrytým pod spadaným jehličím z místních modřínů. Mačky by se šikly, ale námaha se sundáváním batohu ze zad mě motivuje k tomu, abych si to bruslil dál bez nich, jak jen to bude možné. Nahoru mě pohání také fakt, že se do horní části stezky začínají opírat hřejivé sluneční paprsky, kdežto tady dole v sevřeném údolí je jako v mrazáku.

Držím neohroženě tempo, nohy překvapivě běží s větrem o závod a za dvě hodinky jsem u zavřené Berggatst-Haus na Triftu. Svačím, vyhřívám se, kochám se výhledem na mohutné ledovce, spadající od Zinalrothornu a dalších čtyřtisícovek nad chatou. Za chvíli je tu i Tomáš, asi by mě nejradši kopnul do zadku, ale zachovává klid a rozvahu :-) Sem byla cesta pěkně prošlapaná, v duchu blahořečím všem, kteří tudy před námi šli. Vystoupáno máme ale zatím jen nějakých 700 metrů a do cíle je to ještě přes 1000. Dál už ale smůla, jen jedny postupně se ztrácející stopy. Bořím se místy po kolena, jinde po pás a hledám každý kousek terénu, který je odhalený až na kameny. Nebudu to prodlužovat, zbytek cesty to byl boj unaveného těla s tvrdohlavou hlavou, která jej nutila dál. Suťová pole, hluboký sníh, to vše nám zpestřovalo cestu. Nakonec jsem to zapíchnul 300 výškových metrů pod vrcholem. Tomáš po svém příchodu místo s chutí odsouhlasil a hurá vařit, jíst, pít a … mazat na vrchol, než slunko zapadne.

Rychle vyhazuju z krosny vše, co nebudu potřebovat (takže místo 25kg teď potáhnu jen asi 15kg), balím oblečení, mačky, fotokrámy a šmatlám se vstříc Platthornu. Cesta je tu totálně pod sněhem. Tuším, že bych měl jít do nedalekého sedla a odtud po hřebínku nahoru. Proč se ale zdržovat oklikou, když se dá jít i přímo? Já osel! Zprvu to celkem jde, ale postupem času mě ten prašivý kopec trestá až běda. Sněhové plotny, kdy se při každém našlápnutí zabořím alespoň nad kolena, střídá odhalené suťovisko, které se sype, jakmile na něho vkročím, učiněný kamenolom. Zespodu ani ten sklon nevypadal tak pekelně (takové to, když vzpřímeně stojíte a rukou se krásně o svah opíráte). Trápím se takto snad hodinu. Znáte někteří možná ten pocit, kdy už nemůžete, ale fakt nemůžete! A stejně musíte…

Na vrcholu Platthornu, Švýcarsko

Na vrchol vystupuju samozřejmě pozdě, poslední sluneční paprsky právě olizují okolní vrcholy. Na hledání vhodné kompozice není čas, střílím to na všechny strany hlava nehlava a už nyní vím, že kdybych zůstal dole s Tomášem, udělal bych nejlépe.

Až za šera si uvědomuju, že díky ledovému větru nemůžu skoro hýbat prstama, tak přeci jen s těma -20ti měli pravdu. Balím a dávám se na krkolomný ústup. Tentokrát už po cestě, která je ale stejně pod sněhem. V sedle ještě fotím Weisshorn s jeho ledovci. Je to dokonalá pyramida. Fakt krásný vrchol.

Wiesshorn 4505 mnm, Walliské Alpy, Švýcarsko

Až za tmy si uvědomuju, že nevím, kde je ten zatracený stan. Šourám se pustým údolím zpět a vyhlížím, kde by tak mohl být. Po chvíli konečně vidím v dáli čelovku, to bude Tomáš při vaření. Teda sakra ale myslel jsem si, že bude mnohem blíž. Vypínám hlavu a krok sun krok se sunu jako zmlácený pes dolů...
Vařím těstoviny, zalézám do spacáku, dnes už toho bylo dost. Tomáš ještě fotí hvězdy, je to nezmar, ty mě osobně ale už dnes můžou políbit šos.

31.12.

Ráno je totálně plechová obloha, přesně jak rosničky předpovídali, bohužel. Nedá mě to a při východu slunce lezu ven, abych neměl proleženiny, a snažím se z té bídy něco vykouzlit, ale všechny vrcholy nad 4000 metrů jsou v oblacích, takže je to spíše jen ranní rozcvička. Ale je tady krááásně!

Celý den pak trávíme v okolí stanu. Vaříme, čteme, vegetíme a… mrzneme.
Během odpoledne se oblačnost přeci jen protrhává a to nás nemůže nechat chladnými. Balíme fidlátka a škrábeme se do sedla nad námi. Chvílemi i sněží, ale Matterhorn je skoro pořád vidět a motají se kolem jeho špičky mráčky, které by byly při západu v podstatě dokonalé.

Vítr, sníh, mráz... to vše nám při výstupu dělalo společnost. Matterhorn, Švýcarsko

A jak už to bývá, hodinku před západem se kompletně zatahuje, fučí, sněží a nám nezbývá než čekat. Na zázrak!
Tomáš, ten to balí hned po západu (který se v podstatě vlastně nekoná) aby stihnul do tmy návrat ke stanu, já ještě dál mrznu na ledovci mezi Platthornem a Weisshornem. Před setměním se na chviličku přeci jen ten proklatý Matterhorn ukazuje. No, není to nic moc (když v tu chvíli jsem u vytržení a myslím si, kdo ví jak super fotky to nebudou… asi výšková nemoc :-), tak snad ráno…i tak si to celé užívám, všude klídek, jen vítr šustí okolo a tu a tam mě dopřeje spršku zvířeného sněhu za krk..

Západ slunce, který se nekonal. Matterhorn, Švýcarsko

Jen pár set metrů daleko náhle hučí v mlze lavina z Weisshornu, a když se hluk uklidní, člověk má opět klid na zamyšlení, jak je tu malinký a nicotný a že jsou stále místa, kde nad přírodou nemá šanci vítězit.

Další mrazivá, tentokrát silvestrovská noc je před námi. Oslavíme jí stylově, spánkem! Ťuknout si můžeme tak leda čajem z termosky, placatku Tomáš nechal dole v autě (minimalizace zátěže ad absurdum :-)) Teplota se výrazně blíží hranici, kdy i ruka vystrčená ze spacáku a držící knížku mrzne na kost. Kolem deváté to balím a za monotónního kolegova zařezávání zabírám též.

Náš základní tábor pod Matterhornem, Švýcarsko

1.1. 2016

Kolem půlnoci nás budí rachot ze Zermattu. Nasadil bych těm blbcům uši zvířat, které ten randál slyší několikanásobně intenzivněji. Hodinu se jen převaluju, a když v tom koukám, světe div se, venku se vyjasnilo, čas na hvězdy! V amoku vyběhnu do mrazu jen v podvlíkačkách a péřovce. Podmínky skoro ideální, fotím něco i s rozsvíceným stanem, ale teplota blízko dvaceti pod nulou polu s větrem, to je opravdový bobřík odvahy. Po čtyřiceti minutách jsem na kost, lezu zpět a do rána už nejsem schopen se jakkoliv zahřát. Po čtvrté ranní mě to nedá, lezu do vymrzlých pohorek, zklepavám si námrazu ze stanu do spacáku (no paráda) oblékám se a jdu na východ slunce.

A je to tu zase! To hvězdné nebe nad hlavou, ten mráz co se do Vás zakusuje až do morku kostí, ten studený vzduch, který se Vám řítí do plic a Vy nemůžete popadnout dech, to mravenčení v žaludku, jestli to konečně už vyjde a odnesete si pořádnou fotku! Nenávidím to a miluju zároveň…

Stoupám k sedlu.

Je 6, stojím na sedle, mrzne až praští a do východu zbývají 2 hodiny. Obhlížím okolí, na ledovci si hledám kompozice a fotím ještě i hvězdné nebe. S rozedněním se na hřebenu ukazuje konečně i Tomáš a pokračuje dál na Platthorn, tak hodně štěstí. Na obloze je i pár mráčků, budou se dít velké věci!

Od Matterhornu po Wiesshorn, Švýcarsko

A pak? Euforie, radost v očích, ty malé jiskřičky, když dáváš malému dítěti bonbon… dvouhodinové focení, ozářený Wiesshorn a Matterhorn, na druhé stravě inverze, prostě skvělé.

Weisshorn v prvních slunečních paprscích, Švýcarsko

Kolem deváté už si s Tomem vyprávíme dojmy a spokojeně sestupujeme ke stanu. Teplá ovesná kaše už by přišla celkem vhod.

2.1.

Trávíme tu ještě jeden den v naději, že by mohly nastat další zajímavé podmínky, ale žádné světové záběry už nepořizujeme. Ale i tak, neznám lepší místo, než si tady vysoko v horách sednout na kámen, vzít do ruky zajímavou knihu a ponořit se do svých myšlenek.

40 minut po západu slunce, Matterhorn, Švýcarsko

80 minut po západu slunce, foceno v podstatě za tmy, Matterhorn, Švýcarsko

3.1.

Přes noc se zatahuje, předpověď bohužel opět vyšla na jedničku, takže ještě za tmy balíme a velíme k ústupu (nebo spíš útěku?!). Okolní vrcholy se pomalu halí do mraků, ze kterých je sněžení přímo cítit. Honem dolů, než sníh pokryje cestu, bloudit tady v mlze závějemi, to by bylo to poslední, co bych chtěl.

Pořádná metelice nás pohltí až kousek nad Zermattem, stihli jsme to tak tak. V infocentru ještě studujeme výhled počasí na další dny. Bohužel, sněžení střídá sněžení. Balíme fidlátka, běžíme na vlak do Randy a pak hurá domů. Je před námi nejnebezpečnější část akce, kterou je vždy cesta zpět po dálnici…

Jak se dalo čekat, celé Švýcarsko je totálně ucpané, takže jej přejíždíme v průměru tak třicítkou… ať žijí dálnice!
V Německu se kolona rozjíždí, takže si to pěkně svištíme. Definitivní stopku nám vystavuje až regulérní vánice před Norinberkem. Na dálnici by se dalo spíš lyžovat, takže si střihneme ještě jednu noc v autě na odpočívadle a zbytek dorazíme následující den.

Bylo to skvělé, bylo to intenzivní a chci to brzy znova!

Už jsem to tu někdy určitě psal, ale stojí to za to zopakovat… tam nahoře si člověk ještě intenzivněji uvědomuje, jak málo mu k životu stačí. Trochu toho jídla a pití, něco málo na sebe a další úplné minimum věcí, nic víc, nic míň. A pak se vrátíte do naší kotliny, kde ze všech stran slyšíte, jak jde vše k horšímu, jak se tamti mají líp a co všechno bychom potřebovali… jen shon, stres, nesmyslné hromadění…

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom

19. 7. V Galerii přibylo několik nových fotografií z Norska.