Slovenská trilogie - tři dny - tři pohoří (2. část)

Vysoké Tatry, Belianské Tatry a Chočské vrchy (pokračování první části)

Tři hodinky stoupání, to mám před sebou opět dost času na přemýšlení… vzpomínám tak na oběd, který jsem ještě ani ne před 24mi hodinami doma baštil, na noční jízdu, noční pochod na Slavkovský štít, super východ slunce, i když mrak Kurvič (prosím nepohoršujte se, kdo to ještě nezná, jde o odborný fotografický termín mraku, který je vždy spolehlivě při východu slunce na východě a při západu na západě, i když je všude jinde úplně vymeteno) se opět vten nejnevhodnější moment objevil atd.

Bez spánku je to docela záhul, přeci jen začínám pociťovat, že už nejsem nejčerstvější. Na vůli mě také nepřidá, když se konečně na chvíli inverze rozestoupí a já skrz Monkovu dolinu zírám se zakloněnou hlavou ku Širokému sedlu, no to mě podrž, když jsem tu byl naposledy, nezdál se mě to takový smrťák… Alespoň je stále čím se kochat. Holemi raději vzorně ťukám na každý kámen a pro jistotu plaším divou zvěř.

Výhled na Vysoké Tatry a Polsko pod inverzí ze Širokého sedla, Belianské Tatry, Slovensko

Západ slunce opravdu stíhám i srezervou, no na obloze není ani mráček, takže se o žádnou velkou hitparádu nejedná, ale klídek tady nahoře za ten spěch stál.

Ždiarska vidla při západu slunce, Belianské Tatry, Slovensko

Mám toho dost, tlačím do sebe za zvuku zimou drkotajících zubů večeři, vařím do termosky čaj na ráno a chystám se na kutě. Hlavou letí tisíc myšlenek, proč tu vlastně takto sám blbnu, jestli by mě nebylo doma vteple líp, mám toho vůbec zapotřebí a tak dále a tak dále…Tahám sebou sice jako vždy i knihu, nic se mě však nechce. Ale když pak vidím, kolik hvězd se na obloze ukazuje, chytá mě zničeho nic opět fotografický amok, euforie je zpět a blbá nálada ta tam. Zapomínám na únavu i na zimu a pět hodin fotím hvězdy. Ať už mléčnou dráhu, tak startraily. Konečně naplno využívám taky pevnou světelnou 24ku, kterou jsem doteď tahal úplně nanic, paráda!

Mléčná dráha nad Vysokými a Belianskými Tatrami, Slovensko

Až pozdě vnoci zalézám do spacáku, tentokrát hned usínám spánkem zaslouženým. Vnoci si poprvé beru do Sira Josepha podvlíkačky (a to jej mám třetí zimu), asi to není ani tak ze zimy (myslím, že méně než deset pod nulou nebude), jako zpřetažení. Vjakém jiném péřaku by mě pak už mělo být teplo? Ale pak spím nerušeně dál.

A co ráno? Jako obvykle vstávačka o páté, výběh na přilehlý kopeček a další dokonalý východ slunka, však jsem to měl objednané! To občasné utrpení za tohle prostě stojí!

Východ slunce nad Lomnickým štítem, Vysoké Tatry, Slovensko

Parádní ráno

Během dopoledne dostávám zprávu o nepříliš ideální předpovědi na následující den. No co se dá dělat, balím se a sunu pomalým krokem dolů do doliny. S přicházejícím šerem už jsem zase ve Ždiaru. U ústí Monkovi doliny ještě stihnu prohodit pár slov s místním horalem, rozkládám si ležení tentokrát vautě, vařím, jím, rozjímám a jde se na kutě, mám stále ještě co dospávat. Bohužel dlouho mě hlavou běží myšlenky o všem možném i nemožném a zaspávám až pozdě večer. Nevadí…

Budík jsem ani nenastavoval, takže mě ze spánku probírá až okolo projíždějící pluh. Venku leží 15 čísel prašanu, to jsem udělal dobře, že jsem nezůstal nahoře na hřebenu. Vyhrabávám auto ze sněhu, ujím další část proviantu a nadchází čas se opět přesunout. Myšlenky na Nízké Tatry jsem už včera večer zavrhnul, takže je vplánu Velký Choč. Hora sideální polohou a nevyzpytatelným počasím.

Celý den drobně střídavě sněží a prší, takže není kam spěchat, psa by nevyhnal. Oběd vmotorestu vRužomberoku proto přichází vhod. Pizza sbryndzou, špekem a klobáskou, to bude asi řádný fičák. Dobíjím mobil, užívám si trochu společnosti lidí a spřádám další plány.

Odpoledne už jezdím po Valaské Dubové svelkou touhou někde zaparkovat, ovšem to se ukazuje jako neřešitelný problém. Nikde není kousek místa, kde by auto mohlo bez újmy pár dnů zůstat stát. Nakonec skončím jak jinak než u kostela a hned vedle stojící hospody :-) Krásné servírky (Slovenky jsou skoro tak pěkné, jako Češky :)) se ptám, zda bych jim mohl blokovat část parkoviště? Prý že nieje problém, hurá! Dávám si na počest skvěle vybraného fleku pivko. Sedělo by se tu pěkně. Zdejší krčma se chlubí tím, že právě tady dopadli Jánošíka. Proč mám ten pocit, že sJánošíkem se ráda spojuje každá třetí hospoda na Slovensku? :-) Je to tu ale opravdu stylové, masivní lavice, vyřezávané reliéfy, velký krb ve kterém praská oheň, no nádhera. Otírám zamlžené okno a hledím posmutněle ven na tu slotu. To se tedy těším…

Nahoru do toho nečasu se mě tedy vůbec nechce. No nenadělám nic, nakládám si na záda svého snad třicetikilového drobečka a mířím vstříc novým zážitkům. Rozcestník tady dole ve vdědině mluví o dvou hodinkách chůze na Strednou Poľanu, to by šlo. A zákon schválnosti funguje dokonale. Celou cestu sněží, a když už jsem skoro na místě, zničeho nic se přes stromy začínají prodírat poslední sluneční paprsky a barví okolní krajinu do ruda. Do háje a já se tak courám! Zrychluji co to dá, no samozřejmě než doběhnu ksalaši na Poľaně, je po všem.

Hotel Choč, Chočské vrchy, Slovensko

Už na mě alespoň čeká zdejší hotel Choč. Nejde o nic jiného, než bývalou salaš, upravenou na nouzové přespání. Ohniště, lavice a stůl, pár starých paland, co víc si přát! Po obvyklém řinčení ešusů uléhám. Lebedím si, jak se tentokrát na měkoučkém slamníku pěkně do růžova vyspím, ale zráje rovnou do pekla mě vrhne zběsilý šramot zvedlejší místnosti - myši! Ne že bych se jich bál, ale lítají vodpadcích, které si sebou někteří rádoby turisti nejsou schopní odnést zpět domů. Hovada! Překryju si hlavu spacákem a snažím se usnout, ale za chvíli cítím, jak mě ty mršky malé skáčou nejen po spacáku, ale i po batohu, kde mám jídlo. No to by tak hrálo, aby mě ho do rána prokousaly. Co teď? Po dalších pár desítkách minut, kdy se je snažím plašit, už pomalu zoufalstvím rezignuji a smiřuju se stím, že si sbalím svých pět švestek a půjdu spát ven pryč od těch bestií. Nakonec zkouším ještě poslední tah, zavěsím krosnu na strop doufaje, že se kní nedostanou. A ono to, zdá se, funguje, tak sláva!

Ranní vstávačka ve tři hodiny, sbalení všech krámů a hurá na vrchol Choče. No povím Vám, nechce se mě ani trošku. Kráčím mlhou, nikde ani stopa po živé duši, takže jen stále rekognoskuju terén a doufám, že ve sněhu nespatřím otisky větších tlap, než jsou ty zaječí a liščí. Nebo rovnou macovi nešlápnu někde na ocas.

Být na vrcholu dobré dvě hodinky před východem je fajn, nekoukáte li ale do mlhy tak husté, že by se dala krájet… ty počasáře bych přetrhnul a předhodil divé zvěři! Stepuju dlouhé desítky minut na místě a snažím se zahřát, když v tom světe div se, skrz mlhu uvidím prosvítat hvězdy, naděje žije!

Dlouho se ale počasí dál nelepší, už si vyhlížím místo, kde si lehnu do spacáku a budu čekat na západ… Lépe to však být naplánované ani nemohlo, při východu se oblačnost trhá a já mám kruhový výhled na okolní pohoří jako zletadla. Jde se na to!

Výhled z Velkého Choče na Slovensko zalité nízkou oblačností.

A jak to šlo dál? Abych to zbytečně neprodlužoval. Vhotelu Choč jsem přečkal ještě další dvě noci, přesto že jsem se dušoval, že už tam kvůli myším nevstoupím, ale štěstí už jsem příliš neměl, žádné dech beroucí podmínky nenastaly, takže zase někdy příště… I tak to bylo skvělé a hned po svém návratu domů jsem pocítil nutkání se vrátit, nebo vyrazit kamkoliv jinam…

Západní Tatry z Velkého Choče, Slovensko.

Být sám pár dní v horách je fajn a každý by to potřeboval jako sůl, člověk pak přistupuje kobyčejným věcem úplně jinak. Byl jsem rád, když jsem po dvou dnech v kopcích slezl dolů do dědiny, zašel do krámku, kde babky tlachaly o všem možném i nemožném a mohl si koupit něco na zub… když jsem mohl vhospodě prohodit pár slov sčíšníkem, nebo se zastavit a zakecat smístním sedlákem atd… Vážíte si pak věcí, které jindy berete jako samozřejmost.

Další a troufnu si říci zdařilejší, fotografie se vnásledujících týdnech objeví v galerii.

Věnováno všem těm, kteří svůj volný čas raději prosedí doma u televize, počítače či korzování ponákupních centrech…

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com