Špicberky v době koronaviru
Poslouchej podcasty! Ptáš se proč? Protože tě to posune zase o kus dál, třeba na Arktidu!
Poslech hudby jsem postupně vyměnil za poslech podcastů. Miluju lidi, kteří jsou zapálení pro svůj obor, něco dokázali, nebo si prostě jen žijí po svém a jsou šťastní. Člověka to pošťouchne, když slyší, že v podstatě nic není nemožné (ona to vážně není jen otřepaná fráze), jen si za tím musí jít. Přesně tak, štěstí není pro každého, ale jen pro ty, kteří pro něho něco aktivně dělají! A proč tu tohle všechno píšu? Není to jen filosofické okénko, mám pro tebe konkrétní příklad!
Letěli jsme si takhle v polovině února (pamatuje ještě na doby, kdy jsme mohli kamkoliv cestovat?) se skupinkou fotografů z poměrně vydařeného workshopu na Islandu. Viseli jsme zrovna ve vzduchu někde nad Faerskými ostrovy, západ měsíce zrovna střídal východ slunce a já poslouchal podcast o týpkovi, který procestoval kus světa, aby se na posledních pár let usadil na Svalbardu - Špicberkách. Jo, to je lokalita, o které jsem už pár let pošilhával, ale když si všude přečtu, že bez flinty přes rameno kvůli ledním medvědům není radno vycházet ven, zase jsem tenhle nápad upozadil. No a tak si najednou poslouchám Honzu, jak v téhle zamrzlé divočině, hóóódně vysoko nad polárním kruhem, kde je v zimě víc než tři měsíce tma tmoucí, žije se psím spřežením, a jak je jeho pohled na svět velice podobný s tím mým…
Jakmile dosedneme v Amsterdamu na zem, využívám přestupu do Prahy a píšu tedy Honzovi, že mě to úplně nadchlo a jestli by se třeba nešlo někdy v budoucnu za ním podívat. Hned odepisuje, za chvíli si voláme a on po pár minutách rozhovoru řekne, tak jo, přijeď! V květnu tu končím, takže ideálně hned!
To mě sice do karet v nabitém programu moc nehraje, ale je třeba nabídky využít, objednávám letenku a hned co se vrátím s další skupinou fotografů z Norska, odlétám na Svalbard.
Polární záře, Svalbard, foto Jan Hvízdal
Aby to bylo dobrodružnější a především levnější, letím 10.3. do Osla a tady přespávám na jedné z nemnoha sedaček.
Tohle příliš před odletem nepotěší... Oslo airport, Norsko
11.3. dopoledne se ospale šourám ke svému gatu. Tady mě tedy příliš netěší informace, že je v Longyearbyenu -24 stupňů, to bude ze zdejšího jarního počasí slušný šok. Za letu hledím z okénka tři hodiny na hustou oblačnost, nikde ani škvíra, až když jsme na úrovni jižního cípu Špicberků, objeví se z 95% zamrzlé moře pokryté krami různých velikostí. Je to dost neuvěřitelný pohled, hned se probírám z letargie a probouzí se ve mně objevitelský duch.
Mé očekávání mírně zchladí kapitán, který ohlašuje, že nás čeká polojasné, tedy krásné počasí a příjemných -25 stupňů. Pozorujeme nízké slunce, které prosvítá skrze jednotlivé vrstvy mraků a při manévrování před přistáním prosvěcuje celý trup letadla. Vidíme i některé z okolních zaledněných vrcholů. Z moře se celkem masivně zvedá mlha, protože rozdíl teplot mezi vodou a okolním vzduchem je extrémní.
Pára zvedající se z moře ve fjordech, Špicberky
Silný vítr s námi celkem slušně praští o ranvej, ale možná je to tu normální stav. Zapínám bundu, nasazuju čepici a po schůdcích lezu na letištní plochu. Během pár vteřin, jen co nasaju mrazivý vzduch do plic, se cítím, jako by mě někdo vzal lopatou přes obličej… Tohle bude dost zajímavé.
V hale na sebe navlékám další vrstvy a čekám na odvoz, který mám domluvený. Ten mě hodí až k Honzovi před dům, klíče mám na domluveném místě, vejdu dovnitř a rozmrzám. Uuuf.
Dávám sváču a pozoruji, co se děje za oknem. Mraky postupně vyklízí dobytá území a nízké slunce začíná olizovat protější kopce. Ve dvě odpoledne tedy oblékám v podstatě vše, co tu sebou mám a vyrážím fotit. Po vsi bych snad medvěda potkat nemusel, rada od Honzy zněla - nechoď do mlhy a bude to v pohodě. Vítr naštěstí mlhu od moře vyfukuje pryč od vesnice směrem do fjordu, takže jdu až na zamrzlý břeh a tady jsou to okamžitě doslova fotografické orgie. Fotím pohybující se kry na moři, mlhu stoupající z vodní hladiny a přitom se snažím nezmrznout. Světlo je čím dál lepší a já jsem nadšený. Ani nevnímám, že mně řasy při každém mrknutí přimrzají k sobě a rampouch od nosu se spojuje s límcem bundy. Lapám po dechu a fotím dál.
Krásné světlo dvě hodiny před západem slunce, Longyerbyen, Špicberky
Bohužel sílící vítr, který kolem mě žene spoustu sněhu, sráží teplotu snad někde k - 40ti stupňům a já začínám bojovat s totálně necitlivými prsty. Ke všemu přimrzám, k foťáku, ke stativu, je to boj. Blbnu tady do té doby, než si uvědomím, že pořídit si omrzliny hned první den není úplně dobrý nápad. I přes skvělé světlo to balím a mažu zpět na byt, kde pomalu rozmrzám.
Uuuf jak tu někdo v tom pekle naruby může žít?!
Večer jedeme ještě nad městečko, polární záře se dnes ale nekoná, takže zpět a na kutě.
Noční Longyerbyen, Špicberky
Další den máme být po půl deváté připravení na túru. Honza nás odváží na konec vesnice, kde čekáme na guida. Tvrdneme tu hodinu, což není moc velká zábava, a když už se rozmýšlíme, že to vzdáme, tak si to náš průvodce konečně přihasí se čtveřicí klientů a omlouvá se, že nemohl zprovoznit auto, což se v -25 stupních dá brát jako relevantní výmluva. Starost mě dělá už jen počasí, je zataženo, šedivo a drobně sněží.
Ať jdete kamkoliv, musíte mít flintu, pánem je na ostrovech totiž nikoliv člověk, ale Lední medvěd.
Stoupáme úzkým kaňonem, kde je krásně vidět permafrost, celý ten kopec je vlastně jen jedno velké suťoviště zmrzlé na padrť. Vylezeme během krátké chvíle na ledovec, který rozeznáváme spíše jen podle tvaru, není vidět kousek ledu, vše je pod sněhem. Je tu vyhrabaný vstup do jeskyně, ten míjíme a stoupáme až nahoru na Trollsteinen, kde jsme nějakých 850 metrů nad hladinou moře a výhled odtud na okolní hory a fjordy je famózní.
Stoupáme na vrchol Trollsteinenu, Špicberky.
Dorazili jsme v ideální dobu, slunko je poměrně nízko a přes vysokou oblačnost prosvítá, ale hlavně není vítr. Ve větru by bylo nemyslitelné sem lézt, protože bychom prostě a jednoduše asi zmrzli.
Vrcholová skaliska s krásnou námrazou, Špicberky
Pořizujeme pár vrcholovek a hned se vracíme.
Pod vrcholem v ledovcové jeskyni dáváme oběd. Průlez touhle jeskyní je celkem bojovka, zvlášť pro ty, kteří si nevzali čelovky, tak jako já. Na druhou stranu je tu jen mírně pod nulou, což je skvělá změna.
Dolů do vesnice už to bereme skoro poklusem, protože se zvedá vítr a tlačí teplotu na hodnoty, které prostě zažít nechcete.
Jdeme ještě nakoupit a hurá na byt. Nakonec celkem vydařený den zakončujeme asi půlkilogramovou porcí boloňských špaget, které mě snad do půlnoci nenechávají usnout.
Zdejší základna psích spřežení, Špicberky.
Další ráno se konečně podíváme do Green dogu, což je Honzův zaměstnavatel. Asi deset kilometrů za vsí je tu spousta grónských tažných psů.
Bohužel se vyplnila předpověď, fouká 15 metrů za vteřinu a v tom se dlouho pobývat venku nedá, takže jen udělám pár fotek a běžím zpět do tepla, abych nepřišel o prsty nebo nos.
Počasí že by psa nevyhnal. Vítr, sněží, mráz se zakusuje do těla i přes asi deset vrstev, co na sobě mám. Zdejší pes si ani nezaleze do boudy.
Přestože můžou působit všelijak, za pohlazení vás budou milovat.
Bohužel tou dobou už se hodně utahují šrouby po celé Evropě kvůli koronaviru, takže po návratu na byt dostáváme zprávu, že všichni, kdo dorazili na Svalbard v posledních 14ti dnech jsou v karanténě. To je v háji, ještě jsem ani nezačal a už končím… Žádná vyjížďka ledoborcem po fjordech, žádné výlety na psích spřeženích, prostě konec.
Další dva dny v podstatě jen sedíme na bytě a čekáme, co s námi bude. Evropské státy zavírají hranice, ruší se extrémní množství letů… Sedíme tedy v tomhle ledovém království a mudrujeme, co dál. Jako na potvoru je venku zase ideální počasí na focení, sem tam mráček, téměř bezvětří, prostě značka ideál.
Tak na tuhle nádheru několik dní koukám z okna a kvůli karanténě je mě to úplně nanic... Longyerbyen, Špicberky
Špicberky sice spadají pod Norsko, ale mají vlastní samosprávu. Místní guvernér rozhoduje, že na běžné vnitrostátní lety už nebude přijímán nikdo jiný, než Skandinávci, což v podstatě zneplatňuje naše letenky na cáry papíru. O několik hodin později je zveřejněna zpráva, že pro nás vypraví speciál, jen se neví kdy.
Čtvrtý den pobytu dostáváme večer zprávu, že o půlnoci poletíme, v deset se tedy hlásíme u jednoho z místních hotýlků, fasujeme roušky, rukavice, vyplňujeme formuláře a autobusy nás odváží na letiště. Tam se samozřejmě nikdo nezajímá, jaká je naše cílová destinace, jediné co je podstatné, že nás dostanou z ostrova. Nálada nic moc. O půlnoci se letadlo nacpané k prasknutí odlepuje od ranveje a tím dost neslavně končí tohle dobrodružství. Během chvíle jsme nad mraky a já hledím na slabou polární záři, která se nad námi kroutí. Už teď vím, že se musím vrátit.
Ve tři ráno jsme po téhle deportaci v Oslu, tady se vyplňují další formuláře, a protože nemám platnou letenku (tedy mám, ale až za 5 dní), tak mám na výběr transport do hotelu, nebo přebookování. Samozřejmě volím přebookování, protože z toho mála letů, co ještě nad Evropou létají, je naštěstí i dopolední do Prahy. Tři a půl hodiny tu rozmlouvám s vojáky, aby mě pustili k nějaké fungující přepážce, protože změna přes internet se mě nedaří. Dávkují nás ale po malých skupinkách, takže se na řadu dostávám až ve chvíli, kdy ze mě začínají vypadávat na adresu letiště sprostá slova (přeci jen když celou noc nespíte a hledíte na hodinky, jak vám čas do potenciálního odletu protéká mezi prsty, to udělá své).
Konečně mě jeden z vojáků vede nahoru do odletové haly, kde s obrovským údivem zjišťuji, že celé letiště je v podstatě běžném provozu, jen je tu pochopitelně tak polovina lidí, co normálně. Roušku tu nenosí nikdo, to mě podrž, proč celé to divadlo doteď?
Na přepážce je mě suše oznámeno, že změnu rezervace zaplatím, což mě na zjemnění slovníku též nepřidá. Ale co, můžu být rád, že se dostanu do ČR. Voják si kontroluje mou platnou letenku a v klidu odchází. Už žádná kontrola, můžu se pohybovat, jak chci. Divadlo…
Po příletu do Prahy se též nekoná jediná kontrola, téměř nikdo nemá roušku, nikdo po příletu nikomu teplotu neměří, jak je to servírováno ve zprávách, v hale není jediný policista, prostě si to vykráčím ven a je na mě, co budu dělat. Jen připomínám, že tou dobou je 16.3., je vyhlášen zákaz volného pohybu, obchody a školy jsou zavřené dávno…
Tak takový je konec dobrodružství, na které jsem se moc těšil… snad příště.
Další den čtu vyjádření ze Svalbardu (níže), které s odstupem času samozřejmě chápu a nelze než souhlasit. Bohužel aktuální dění v podstatě ukončilo v Longyearbyenu teprve začínající sezonu, takže držím pěsti všem, aby to ekonomicky nějak do příštího roku přežili, budou to mít hodně těžké a je mě jich dost líto.
Welcome back another time!
We’re very sorry to say that Svalbard has hit the pause button.
Svalbard and Longyearbyen is temporary closed for all but necessary travel. As of today, there are no confirmed cases of corona infection in Longyearbyen, and we want to keep it this way. Longyearbyen is a vulnerable society. We only have a small hospital with limited public health services and at the same time, we have functions that have to be maintained for the locals to be able to live here. We’re therefore forced to take all necessary precautions in order to handle this situation.
If you are one of those people that had to leave Svalbard on last night’s flight, or if you’re one of those dreaming about visiting Svalbard: Continue to dream, and please come visit our beautiful archipelago another time!
We also want to thank everyone who is helping to limit the spread of COVID-19, and for your understanding of this difficult situation. We look forward to welcoming visitors back as soon as we’re allowed to.
Stay well out there and save the hugs for later ❤
Best regards from the Svalbard team
Pár slov na závěr. Díky koronaviru se v podstatě zastavil cestovní ruch a vše s ním spojené. Ztráty budou extrémní. Až se zase vše vrátí alespoň trochu k normálu, seberte se a cestujte! Nemusíte zrovna hned letět do Arktidy, ale podpořte klidně jen hoteliéra v Česku tím, že se tam ubytujete, jděte do restaurace místo konzumace vlastních řízků… Využijte služeb drobných živnostníků ve vašem okolí, protože to jsou lidé, které tohle celé zasáhlo nejvíce a pokud budou delší dobu bez práce, tak prostě skončí…
Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom
