Zač je toho Loket!

Stává se mně to čím dál častěji. Zda je to dobře či špatně nevím a nepátrám po tom. Takové to šimrání v břiše, že když se na to místo nevydám, propásnu životní záběr. A z druhé strany se sype spousta argumentů, proč sedět raději doma. Je tam přeci teplo, světlo, jídlo, klídeček, kam by ses trmácel prosím tě? ...no jo, jenže co když to tentokrát konečně vyjde?!

Takže to máte tak. Je leden, už pár dní celkem vydatně sněží nejen na horách, mrzne až praští, a na tom by nebylo nic nenormálního. Já ale místo toho, abych vězel kdesi na Islandu, jako tomu pravidelně bylo snad posledních deset let, si to letos sedím doma na zadku a už roupy nevím, co by. Študuji předpovědi počasí horem dolem a marně hledám důvody, proč zrovna teď nevyrazit na západ Čech.

Norové předpovědi prostě umí, takže je třeba vydat se na cestu

Tak jo, finální rozhodnutí přichází s poslední aktualizací počasí a pohledem na webkamery k tomu. Je jedenáct večer a začínám balit, je tohle ještě normální? S modlitbou v hlavě a odbíjením půlnoci napotřetí startuji svůj prskolet (díky!), ometám sníh, škrabu námrazu, sedám za volant a jedu vstříc Karlovým Varům. Mám to na otočku bratru přes 600 kilometrů. Tak dobrou noc všem šťastlivcům, kteří se tuto noc do postele dostanou.

Po hodince jízdy po zamrzlých okreskách konečně za Hradcem Králové vjíždím na v tu chvíli v podstatě opuštěnou dálnici, podvědomě přepínám na autopilota, protože tuhle trasu znám fakt nazpaměť a říkám si, jak to vlastně pěkně utíká… to abych pak na Černém Mostě na začátku Prahy rychle přemohl plížící se mikrospánek, projel spící matičkou stověžatou jako nůž máslem a napojil se na D6ku, která už pak u Nového Strašecí připomíná více kluziště, než dálnici.

Předpověď nelhala, počasí ukazuje, zač je toho Loket! Dojezdovka lehce nad 3,5 hodinky je dávno v trapu a čas na případný spánek se nepříjemně smrskává na hodnoty dosti kraťoučké. Máš, cos chtěl, kamaráde! Od Lubence dál už nepřekročím padesátku až do Varů. Ale nevadí, je třeba se na situaci dívat pozitivně, však silničáři jsou ze sněhu překvapení pokaždé stejně. Stromy se ohýbají pod čerstvou vrstvou sněhu a to jsem co? To jsem chtěl a potřeboval!

Suma sumárum, do Lokte vjíždím až dlouho po čtvrté ráno. Projíždím městečko, rekognoskuji terén a parkuju si to pěkně hned pod zdejší nejhezčí vyhlídkou. Jít spát? To by byla děsná škoda, je to tu jako v pohádce, stejně bych z toho samou radostí neusnul. Dokonce se mezi mraky začíná ukazovat měsíc, předpovědi na vzdory, takže dopíjím řádně vymraženou Mattoniho vodu, soukám do sebe pár lžic ovesných vloček, beru fotografické harampádí a šlapu si to za svitu měsíce nahoru nad město.

Protože bez specialit se to neobejde ani tentokrát, hned za první zatáčkou proti mně stojí na pár metrů jelen. V prvním okamžiku lehce zapochybuji, jestli nemám po probdělé noci už halucinace a zda rezignace na jakýkoliv spánek byl opravdu dobrý nápad? To už ale milý jelen, zjevně nepříliš potěšen mou maličkostí, bere do zaječích a já tedy mohu v klidu pokračovat dál. Že se mi to celé vážně jen nezdálo, dokládají stopy ve sněhu, takže fajn, blázen ještě nejsem. I když to je jen můj úhel pohledu, ostatní by to mohli zhodnotit jinak.

Noční Loket za svitu měsíce, prostě pohádka!

S nadšením oběhnu všechny vyhlídky a cítím se jako malé dítě v cukrárně. Všechno to vypadá báječně, přesně jak jsem potřeboval a už teď je jasné, že tohle noční martyrium za to stálo. Fotím tuhle a tomto, z jedné vyhlídky, z druhé, další… procházím město a fotím sněhem zasypané náměstí, paráda. Dostávám se do stavu, kterého budu doma opět litovat, samou radostí totiž snímám kde jakou uličku, a kdo se pak tím materiálem v počítači probere…

Náměstí s vánoční výzdobou.

Přicházející únavu potlačuje blížící se svítání. Mraky se honí po obloze jako splašené a co čert nechtěl, vypadá to, že se z protrhané oblohy stane opět totálně zatažená. Dokonce začíná poletovat sníh. Že se tomu divím, kolikrát jsem tohle už zažil.

Přicházející ráno se ve všech městech projevuje stejným rituálem - jako první se objeví pejskaři. Ve spěchu na vyhlídku stihnu prohodit pár slov s místňákem, vypadá to asi takto:

Dobré ráno, to máme konečně krásnou zimu viďte?

No dobrej, …čert aby vzal zimu, mám z toho svinstva jen mokro v botech.

… hmm ale máte to tu krásné!

Muž si mě změří pohledem: Hele co jste vlastně zač? Co tu děláte?

… tak na shledanou …

Fotografické žně

Nahoře nad městem už začíná být znatelné svítání, tedy nejvyšší čas nachystat fidlátka, urovnat stativ, rozmasírovat zmrzlé prsty a dát se do díla.

Poslední trhliny v mracích se dokonale zacelily, holt co se dá dělat, i tak jsem spokojený.

Svítání a začínající modrá hodinka.

Ještě bych tuze rád stihnul vyfotit pohled z vedlejší vyhlídky, která je odtud nějakých 600 metrů. Chvátám, abych stihnul ještě město s rozsvíceným pouličním osvětlením. Na obloze se k tomu ještě ukazují náznaky barev, to už běžím lesem do půl lýtek ve sněhu jako splašený, tohle bych propásnout opravdu nechtěl. Stavím stativ, popadám dech, otírám pot z čela, mačkám spoušť, točím foťákem a opisuji panorama, je to tam! Uuuff..

Tak kvůli tomuto záběru jsem se sem trmácel, vyplatilo se!

Skvělé, vyšlo to. Dál už se jen kochám s úsměvem na tváři a zdravím se s příchozí skupinkou dalších fotografů. Trošku pozdě chlapci, pomyslím si. Nebe už je zase zatažené a modrá hodinka plynule přechází v obvyklý šedivý den. Na slunce to nevypadá.

Nedá mě to a ještě se jdu znovu projít městem, sem tam něco vyfotím a pak konečně co? Pak konečně snídaně! Cpu se k prasknutí a rozmýšlím, jestli by to přeci jen nestálo za pár hodin spánku. Z toho mě ale vyvede ruch na parkovišti. Neusnul bych. Balím tedy věci do batohu a jdu na túru po okolí.

Odpoledne se škrábu na protější kopec. Cesta tu není žádná, což je dobře, alespoň se nahoře s nikým nepotkám. Chvíli mě trvá, než najdu tu správnou skálu s nejlepším výhledem. Pak už jen stačí počkat do západu slunce a setmění.

Hrad Loket v celé své kráse.

Noční Loket, bohužel přes den sníh ze stromů opadal a už to není ono.

Tak to bychom měli. Slézám dolů k autu a dál pokračuji na pár dní do Krušných hor a spanilou jízdu zakončím v horách Jizerských při dvacetistupňových mrazech, ale to už je zase jiná pohádka.

Nechtěl bych tu nikoho nabádat k občanské neposlušnosti, ale liduprázdná města mají v této podivné době neopakovatelnou atmosféru. Využijte toho. Třeba taková Kutná hora, Mikulov nebo Český Krumlov, kde potkáte tak jednoho zbloudilce za hodinu, protože zahraniční turisté tu přirozeně nejsou a místních tu moc nebydlí, to je prostě pecka. A že byste se tam nakazili koronáčem je asi tak tisíckrát menší šance, než ve frontě u kasy v libovolném supermarketu.

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com
Instagram - michalbaladacom

11. 4. 2021 - Do Galerie jsem vložil nové fotografie z Česka a USA.